Lugolův roztok

Z WikiSkript

Porpidia crustulata (Šálečka roztroušená) – příklad barvení Lugolovým roztokem

Lugolův roztok je vodný roztok elementárního jodu a jodidu draselného užívaný jako antisepticum a dezinficiens sliznic, je základem barvení podle Grama. Používá se pro detekci škrobu v laboratorních vyšetřeních a jako zdroj jodu pro mořská akvária. Byl pojmenován podle Jean G. A. Lugola, francouzského lékaře, který se zabýval kožními chorobami, skrofulózou a tbc. V roce 1829 připravil roztok, který se posléze ukázal jako neúčinný. Později byl použit při léčbě tyreotoxikózy.

Příprava[upravit | editovat zdroj]

Roztok je složen z 5 dílů elementárního jodu a 10 dílů jodidu draselného rozpuštěných v destilované vodě na celkový obsah 130 mg/ml. Lugolův roztok neobsahuje na rozdíl od jodové tinktury žádný alkohol. Příprava podle Utermöhla: do 100 ml odměrné láhve se ve 20 ml destilované vody rozpustí 20 g KI, po jeho rozpuštění se přidá 10 g krystalického jodu. Roztok se doplní destilovanou vodou po rysku a přidá se 5 g octanu sodného.

Použití[upravit | editovat zdroj]

  • Pro barvení bakteriálních buněk podle Grama je absorpce komplexu krystalové violeti s Lugolovým roztokem základem. Po fixaci preparátu a převrstvení roztokem krystalové violeti se preparát opláchne a následně nechá převrstvit na 1 minutu Lugolovým roztokem. Diferenciace bakterií je následně dána různými vlastnostmi bakteriální stěny.
  • Indikátor přítomnosti škrobu v laboratorních testech. Škrob je složen z amylopektinu α-amylosy. Α-amylosa je dobře barvitelná Lugolovým roztokem díky své šroubovicovité struktuře. Po proniknutí roztoku dojde ke vzniku charakteristického tmavě modrého zabarvení.
  • Obarvuje jádra při buněčném barvení.
  • Zvýrazňuje děje na buněčné membráně, umožňuje lepší pozorování difuze a osmózy.
  • Schillerův test: při kolposkopii je potřen děložní čípek Lugolovým roztokem. Fyziologické buňky se vzhledem k vysokému množství škrobu obarví, zatímco patologické defekty tkání nikoliv.
  • Léčba tyreotoxických krizí během hypertyreózy.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • VOKURKA, Martin a Jan HUGO, et al. Velký lékařský slovník. 5. vydání. Praha : Maxdorf, 0000. 1008 s. Jessenius; ISBN 80-7345-058-5.
  • JULÁK, Jaroslav. Praktická cvičení a semináře z lékařské mikrobiologie. 2. vydání. Praha : Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1141-9.