Parainfluenza

Z WikiSkript

Parainfluenza
Dva viriony v elektronovém mikroskopu
Dva viriony v elektronovém mikroskopu
Původce viry parainfluenzy (serotypy 1–4)
Rizikové faktory imunosuprese, malnutrice, věk do dvou let
Patogeneze počáteční replikace viru v nosohltanu a následné kaudální šíření
Přenos kapénkově
Inkubační doba 2–6 dnů
Klinický obraz bolest v krku, vysoká horečka, edematózní sliznice laryngu, štěkavý kašel, inspirační stridor
Diagnostika přímá kultivace, serologie, PCR, imunofluorescence
Léčba symptomatická
Komplikace akutní obstrukce dýchacích cest, pneumonie
Očkování není
Klasifikace a odkazy
MKN-10 J12.2
MeSH ID D010222
MedlinePlus 000080
Medscape 224708


Parainfluenza (též parachřipka) je akutní virový zánět dýchacích cest začínající jako laryngitis. Při těžším průběhu postupuje až do obrazu bronchopneumonie. Způsobená je různými serotypy viru parainfluenzy, které patří k paramyxovirům a přenáší se kapénkově. Typicky se vyskytuje sezónně (podzim, jaro) a postihuje hlavně děti do dvou let. Závažnou akutní komplikací je obstrukce dýchacích cest z důvodu zánětlivého edému laryngu.

Průběh onemocnění[upravit | editovat zdroj]

Inkubační doba trvá 2–6 dnů. Poté infekce začíná bolestí v krku a vysokou horečkou. Někdy první příznaky doprovází charakteristický štěkavý kašel. Těžší formy se subglotickou obstrukcí se manifestují inspiračním stridorem se zatahováním jugulárních jamek. Serotypy 1 a 2 viru parainfluenzy (zkráceně HPIV-1/2 z human parainfluenza virus) patří proto mezi hlavní původce krupu. Naopak HPIV-3 způsobuje letálně probíhající pneumonie u imunosuprimovaných nebo dětí s malnutricí v méně rozvinutých zemích[1].

Diagnostika a terapie[upravit | editovat zdroj]

K potvrzení diagnózy lze využít přímý průkaz viru po jeho kultivaci a nepřímo serologicky prokázáním specifických protilátek. Dále prokazujeme virus pomocí PCR nebo imunofluorescence. Kvůli následné terapii je třeba parainfluenzu odlišit od hemofilové epiglottitidy, černého kašle a záškrtu. Jako diferenciální diagnóza připadá v úvahu i aspirace cizího tělesa[2].

Kauzální terapie zatím není možná a proti parainfluenze dosud není očkování. Symptomatická terapie zahrnuje hlavně oxygenaci, rehydrataci a při obstrukci dýchacích cest navíc kortikoidy se sedativy. ATB terapie se zahajuje při sekundární bakteriální infekci.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • POLJAK, Vladko. Manuál infekčních nemocí. 1. vydání. Solen, 200. 256 s. s. 102. ISBN 80-238-5834-3.

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. WIKIPEDIA,. Human parainfluenza viruses [online]. [cit. 2018-03-11]. <https://en.wikipedia.org/wiki/Human_parainfluenza_viruses>.
  2. GROSS, Uwe. Kurzlehrbuch Medizinische Mikrobiologie und Infektiologie. 3. vydání. Georg Thieme Verlag, 2009. 513 s. s. 254. ISBN 9783131416520.