Výška tónu

Z WikiSkript
Změněno.png

Tón a jeho vlastnosti[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Zvuky se dělí na tóny a šumy. Šumy jsou zvuky nehudební, vyvolané nepravidelnými mechanickými rozruchy. Tón je zvuk hudební se stálou frekvencí. Jednotlivé různé tóny mají různou frekvenci.

Vlastnosti[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Barva – dána poměrem mezi alikvotními tóny;
  • síla – dána amplitudou;
  • délka – jak dlouho tón zní;
  • výška – dána frekvencí.

Rozdělení tónů[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Jednoduchý – má sinusový průběh → má pouze jednu frekvenci;
  • složený – superpozice většího počtu jednoduchých tónů a jejich frekvence jsou násobky frekvence základního tónu, který má nejnižší frekvenci.

Rozdělení výšek tónu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Výška tónu je dána frekvencí (počtem kmitů za jednotku času).

  • Absolutní;
  • relativní;
  • subjektivní.

Absolutní výška tónu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Je dána frekvencí čistého (jednoduchého) tónu, o němž zdravý pozorovatel usoudí, že má stejnou výšku jako zkoumaný zvuk.


Relativní výška tónu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Je dána poměrem jeho frekvence k určité frekvenci základní (referenční tón). Základní jednotkou je 1 ton (relativní výška se poté vyjadřuje v násobcích nebo zlomcích tónů).


Subjektivní výška tónu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Je čistě subjektivní, není totožná s frekvencí. Její jednotkou je 1 mel (melody).


Měření výšky tónu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Výšku tónu můžeme změřit pomocí přístrojů (rezonance), není možné ji změřit pouze sluchem. Měření se používá v medicíně, hlavně v ORL.



Vnímání výšky tónu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Lidský sluch vnímá tóny s vyšší frekvencí jako „vyšší“ a tóny nízkých frekvencí jako „hlubší“. Proto je frekvence vhodnou objektivní (fyzikální) veličinou pro výšku tónu.

Se stářím se snižuje schopnost vnímání vysokých tónů (= tóny s vyšší frekvencí).


Sheparduv ton.jpg


Shepardův tón[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Shepardův tón je zvuk skládající se z navrstvených sinusových vln oddělených oktávami. Když je tento zvuk přehrán, vytváří sluchovou iluzi, že neustále stoupá nebo klesá. Ve skutečnosti tomu tak není. Shepardova stupnice zahrnuje pečlivě vypočtenou manipulaci tónů. Nejde jenom o to, které tóny jsou přehrány, ale také o hlasitost jednotlivých not v tónech. Každý tón ve stupnici je složen z několika not hraných současně a v každém momentu jsou různé noty tónu přehrány různě hlasitě. Změny v hlasitosti nutí posluchače se zaměřit na určité tóny a přehlídnout jiné. Pak se vždy následující tón zdá nižší (nebo vyšší), než tón předcházející. Posluchač porovnává jenom současný tón s předcházejícím, ne s tónem před 30 sekundami. Když se každý tón zdá nižší, než ten před ním, posluchač se bude domnívat, že zvuk kontinuálně klesá.


Hudební zvuk[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Hudební zvuk je zvuk, který vznikl přesně periodickými pohyby (chvěním těles) a měnil-li se akustický tlak periodicky. Tón je v hudbě základním stavebním kamenem. Grafická značka tónu je nota. Noty se zapisují do notové osnovy.


Oktáva[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Oktáva je hudební interval dvou tónů, kdy tón o oktávu vyšší má dvojnásobnou frekvenci. Oktáva tvoří základní stavební prvek většiny hudebních stupnic. Referenční tón je tón používaný k určení relativní výšky tónu. Nejčastěji takovým tónem je tzv. komorní a (tón o frekvenci 440 Hz).


Stupnice[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Stupnici tvoří 7 základních tónu, které označujeme písmenky: c, d, e, f, g, a, h. Nejčastěji používaná vzdálenost mezi dvěma tóny je půltón. Určujeme různé druhy ladění, např. Pythagorovské, přirozené, temperované.


Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • NAVRÁTIL, Leoš a Jozef ROSINA, et al. Medicínská biofyzika. 1. vydání. Praha : Grada, 2005. 278-280 s. ISBN 80-247-1152-4.
  • BENEŠ, Jiří, et al. Základy lékařské biofyziky. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2007. 112 s. ISBN 80-246-1009-4.

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]