Williamsův-Beurenův syndrom

Z WikiSkript
Symbol kept vote.svg

Svou povahou patří Williamsův(-Beurenův) syndrom (OMIM 194050) mezi mikrodeleční syndromy. Mikrodeleční syndromy jsou jedním z typů chromozomových aberací, které označujeme jako submikroskopické (též kryptické), tj. základní cytogenetickou analýzou neidentifikovatelné. V praxi to znamená, že tyto aberace nelze pozorovat mikroskopicky za použití běžných proužkovacích metod, ale lze je ve většině případů zjistit pouze za použití molekulárně biologických, popř. molekulárně cytogenetických metod. Typickým příkladem je metoda FISH.

Mikrodeleční syndromy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Mikrodeleční syndromy.

Mikrodeleční syndromy, mezi které Syndrom Williams-Beuren řadíme, jsou v populaci ze skupiny submikroskopických aberací nejčastější a též mají klinicky nejzávažnější projevy. Příčinou jejich vzniku (jak je patrné již z označení mikrodeleční) jsou intersticiální mikrodelece na různých chromozomech, které označujeme také jako haploinsuficience. Charakteristické je postižení většího počtu genů, které vzájemně v dané oblasti sousedí. Odtud potom pochází další označení; syndromy sousedících, resp. syndromy na sebe navazujících genů (contiguous gene syndromes). Následkem toho se vytváří poměrně široké spektrum symptomů – geny mohou mít značně odlišné funkce.

Mezi další submikroskopické aberace jsou vedle mikrodelecí řazeny mikroamplifikace a translokace malých chromozomových segmentů.

Etiologie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Syndrom Williams-Beuren se projevuje zhruba u jednoho z 10 000 novorozenců. Ve většině případů (95 %) je jeho příčina identifikována jako mikrodelece úseku (1,5-1,8 Mbp; 26–28 genů) dlouhého raménka chromozomu 7 (pruh 7q11.23). K určení je využívána molekulárně cytogenetická analýza.

Klinický projev[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

U většiny pacientů jsou patrné výrazné suprapalpebrální oblouky, plné, nápadně vyduté tváře, silné rty a antevertované nostrily. Obličej tak působí skřítkovitým dojmem (elfin face). Mezi další typické znaky projevující se u syndromu Williams-Beuren patří drobné, bělavé, kruhovitě uspořádané inkluze na duhovce označované jako irides stellatae, abnormální dentice a hyperkalcémie.

Cévní stenózy, které se v různé míře vyskytují u všech pacientů, mohou způsobit závažné zdravotní potíže. Jsou způsobeny delecí genu ELN (OMIM 130160), který leží v kritické oblasti 7q11.23. Následkem jeho haplosufience dochází k narušení řízení syntézy elastinu a tím k abnormálnímu vývoji cévních stěn, který vede ke snížení průsvitu. Charakteristická je přítomnost především supravalvulární aortální stenózy. V důsledku tak dochází k výrazné arteriální hypertenzi a zvýšení rizika postižení infarktem již v dětském věku.

Mentální retardace jedinců trpících syndromem Williams-Beuren je buďto střední nebo lehká. Ve vzácných případech nemusí být intelekt zasažen vůbec. Jedinci bývají hyperaktivní, přátelské povahy a s dobrou pamětí na osoby a místa. Nejpravděpodobnější příčinou mentální retardace je delece (nebo jiná mutace) lokusu LIMK1 (OMIM 601329), který leží v bezprostřední blízkosti genu ELN. Gen LIMK1 řídí syntézu enzymu LIM-kinázy, který se uplatňuje při vývoji mozku.

Familiárně se mikrodelece vyskytují jen vzácně.

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • KOČÁREK, Eduard, Martin PÁNEK a Drahuše NOVOTNÁ. Klinická cytogenetika I.: úvod do klinické cytogenetiky, vyšetřovací metody v klinické cytogenetice. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2006. 120 s. ISBN 80-246-1069-8.