Alternativní výživa (1. LF, NT)

Z WikiSkript

(přesměrováno z Alternativní výživa)

Termín alternativní výživa nemá jednoznačnou definici. Zahrnuje široké spektrum způsobů stravování, které se liší od našeho běžného nebo oficiálními odborníky doporučovaného stravování. Motivace, proč lidé volí alternativní výživu, jsou různé: snaha žít zdravěji, zhubnout, nezabíjet zvířata a nekonzumovat jejich maso (zabíjení je hřích, právo zvířat na život, soucit se zvířaty, odmítání hromadného chovu, odmítání zabíjení zvířat jako přínos pro odstranění násilí ve světě, odmítání konzumu masa jako přínos pro řešení hladu ve světě), nekonzumovat potraviny zamořené škodlivinami prostředí a zpracované potravinářským průmyslem. Často se také jedná o módní záležitost a protest proti všemu konvenčnímu. Vzhledem k široké škále různých druhů alternativní výživy nelze obecně říci, že alternativní výživa je dobrá nebo špatná. Některé alternativní způsoby stravování jsou po nutriční stránce adekvátní, jiné mají menší či větší nedostatky. I v rámci jednoho alternativního způsobu stravování (vegetariánství, makrobiotika) existují různě vhodné varianty. Základním kritériem adekvátnosti určitého směru alternativní výživy je spektrum konzumovaných potravin, které se odráží i na poměru zastoupení hlavních živin (bílkovin, tuků a sacharidů). Čím je užší spektrum „povolených“ potravin v konkrétním alternativním způsobu stravování, tím je strava méně adekvátní. Naopak čím je spektrum konzumovaných potravin širší, tím je menší pravděpodobnost nedostatku nebo nadbytku některé živiny, a proto, pokud daný alternativní směr povoluje dostatečně široké spektrum potravin, bývá z hlediska příjmu živin adekvátní, i když může mít jiné nedostatky, např. rozložení potravy v průběhu dne (strava podle Diamondových).

Klasifikace výživového směru Specifikace
Semi - vegetariánství Semi - vegetarián nevyřazuje maso z jídelníčku úplně. Občas konzumuje drůbež či ryby.
Pescetariánství Pescetarián vyřazuje z jídelníčku téměř veškeré maso, výjimkou jsou ryby a mořské plody.
Lakto - ovo - vegetariánství Lakto - ovo - vegetarián vyřazuje z jídelníčku veškeré maso a masné výrobky. Jak z názvu vyplývá, součástí jídelníčku jsou vejce a mléčné výrobky.
Lakto - vegetariánství Lakto - vegetarián nekonzumuje žádné maso a vejce. Lakto- v názvu vyjadřuje, že součástí jídelníčku je mléko a mléčné výrobky.
Ovo - vegetariánství Ovo - vegetarián nekonzumuje také žádné maso, vyřazuje také mléko a mléčné výrobky. V jídelníčku ale zachovává vejce.
Veganství Vegan nezařazuje do svého jídelníčku žádné potraviny či výrobky živočišného původu.
Frutariánství (Fruitariánství) Frutariáni zařazují do jídelníčku pouze rostlinné potraviny, které tepelně neupravují. Je to strava založená zejména na čerstvém či sušeném ovoci a ořeších. Striktnější frutariáni nekonzumují ani ovoce utržené či vytržené ze země, ale pouze ty spadlé kusy.
Vitariánství (Raw strava) Vitariáni konzumují pouze rostlinné potraviny, které zároveň tepelně neupravují. Maximální teplota, na kterou tyto potraviny zahřívají, je 42 °C.

Vegetariánství[upravit | editovat zdroj]

logo vegetariánských výrobků

Za zakladatele vegetariánství bývá považován Pythagoras (6. století př. n. l.). Hlavní typy vegetariánství jsou:

  • Semivegetariáni – nejedí pouze červené maso, ale drůbež a ryby ano. Nebývají považování za pravé vegetariány.
  • Lakto-ovo-vegetariáni – nejedí maso, konzumují mléko, mléčné výrobky a vejce.
  • Lakto-vegetariáni – nejedí maso a vejce, konzumují mléko a mléčné výrobky.
  • Vegani – nekonzumují žádné živočišné potraviny.
  • Frutariáni – živí se pouze ovocem a některými druhy zeleniny (např. rajče nebo okurka jsou plody).
  • Vitariáni – konzumují pouze syrovou rostlinnou potravu ve snaze o návrat k původnímu způsobu stravování člověka.

První tři méně přísné vegetariánské diety mají ve srovnání s konvenční stravou vyšší obsah vlákniny, některých vitaminů a minerálních látek, protože obsahují velké množství zeleniny a ovoce, obvykle obsahují i méně tuku s vyšším zastoupením nenasycených mastných kyselin, více vlákniny, usnadňují udržení přiměřené hmotnosti, snižují hladinu cholesterolu v krvi a podporují střevní peristaltiku. Pokud jsou správně sestavené, tyto diety jsou adekvátní pro dospělé i pro děti a splňují obecné zásady výživy v prevenci srdečních a cévních onemocnění, nádorových onemocnění a cukrovky. Životní styl vegetariánů může být také zdravější, protože často nepijí alkohol a nekouří. Strava veganů a v ještě větší míře frutariánů a vitariánů výživově adekvátní není. Veganskou dietou je ohrožen zejména výživový stav malých dětí. Veganská strava má pro nízký obsah tuků nízkou energetickou hustotu (množství energie na jednotku objemu), proto je jí potřebné k pokrytí potřeb energie konzumovat velká množství, což zejména malé děti nejsou schopny, proto jsou ohrožovány podvýživou. Rostlinné zdroje bílkovin, pokud jsou vhodně kombinovány, jsou pro potřeby syntézy bílkovin u dospělých dostačující, ale dětem v období růstu a těhotným a kojícím ženám nestačí. Nejpublikovanějším nedostatkem těchto diet je nedostatek vitaminu B12 , který vede k anemii a neurologickým poruchám. Vitamin B12 je obsažen pouze v potravinách živočišného původu, u veganů jsou jeho jediným zdrojem baktérie v dolní části tenkého střeva a některé druhy baktérií v potravě. Veganské matky mají nízké hodnoty vitaminu B12 v mateřském mléce a rizikovou skupinou jsou opět děti. Vzhledem k velmi malé denní potřebě (1 mikrogram) vitaminu B12 vydrží dospělým jeho zásoba asi na 6 let. Rovněž vitamin D je obsažený pouze v živočišných potravinách a jeho nedostatek při nedostatku slunečního světla může vést ke křivici. Deficit železa a zinku je rizikem veganů všech věkových skupin. Železo se lépe využívá z živočišných zdrojů, kromě toho jeho vstřebávání brání kyselina fytová v obilovinách a sóje, která s ním tvoří nerozpustné sloučeniny. Vitamin C, kterého vegané mají zpravidla více naopak podporuje vstřebávání železa. Dvě třetiny zinku obvykle přijímáme z živočišné stravy, kromě toho i jeho vstřebávání brání kyselina fytová a vláknina. Rostlinná potrava obsahuje podstatně méně vápníku než mléko a mléčné výrobky a jeho vstřebávání brání vysoký příjem vlákniny, kyseliny fytové a oxalové. Nízké hladiny byly prokázány u veganských dětí a dospívajících.

Makrobiotika[upravit | editovat zdroj]

Základní makrobiotické ingredience

Makrobiotika, což je nejen způsob stravování, ale i filozofie, založil po 2. světové válce Japonec George Oshawa (1893 – 1966); jeho nejznámějším žákem je Michio Kushi (nar. 1926). Makrobiotika dělí potraviny na potraviny se silou jin (koření, cukr, tekutiny, olej, ovoce, mléčné výrobky, některé druhy zeleniny), potraviny se silou jang (ryby, maso, vejce, sůl) a potraviny harmonické (obilniny, luštěniny, některé druhy zeleniny, za nejharmoničtější potravinu považuje rýži). Cílem je vytvořit v těle harmonii, proto se omezují potraviny ve skupinách jin a jang a převahu potravy mají tvořit potraviny harmonické. Makrobiotická dieta má několik stupňů – od poměrně mírných, které mají některé pozitivní charakteristiky méně přísných vegetariánských diet až po nejpřísnější, kdy se člověk živí pouze neloupanou rýží, o které makrobiotici tvrdí, že si z ní tělo vytvoří všechny potřebné živiny "biologickou transmutací", což je v rozporu s vědeckými poznatky. Riziko nedostatku živin je větší u přísných stupňů diety a u skupin se zvýšenými výživovými nároky (děti, těhotné ženy). Podobně jako veganská i makrobiotická strava má nízkou energetickou hustotu pro nízký obsah tuků, což u dětí může vést k podvýživě. Nízký je příjem vitaminu D, vitaminu C, kyseliny listové, riboflavinu, vitaminu B12. Příjem vápníku a železa u makrobiotiků nedosahuje doporučeného množství a ačkoli hladiny obou prvků jsou prý u osob na makrobiotické stravě normální, některé indikátory zásobení organismu Fe (celková vazebná schopnost, hematokrit) jsou nízké. Vznik všech nemocí vysvětlují makrobiotici porušením sil jin a jang v těle, zavrhují léky a chirurgické výkony a domnívají, že dieta, která tuto rovnováhu obnoví může vyléčit nejrůznější choroby včetně rakoviny, což dosavadní výzkumy nepotvrzují. Makrobiotická strava není považována za vhodnou ani pro zdravého člověka, natož pro děti, těhotné a kojící ženy a nemocné, kteří mají zvláštní nároky.

Organická strava[upravit | editovat zdroj]

I konzum organických potravin nebo biopotravin, tj. těch, které byly vypěstovány bez použití umělých hnojiv, pesticidů, herbicidů a nejsou průmyslově zpracovány, se řadí mezi alternativní způsoby stravování. V posledních letech jsou u nás biopotraviny značně propagovány a je poukazováno na jejich vyšší konzum v některých jiných státech EU. Organické zemědělství však nemůže zajistit obživu pro celou populaci: bez anorganických hnojiv by se neurodilo dostatek potravin a bez použití pesticidů by značná část úrody byla zničena (za nynějšího stavu použití pesticidů se odhaduje, že škůdci zničí 30 % úrody).

Atkinsova dieta[upravit | editovat zdroj]

Základem diety je teorie, že lidé s nadváhou konzumují příliš mnoho sacharidů. Množství sacharidů zvyšuje produkci inzulínu a to vede k zvýšení hmotnosti a hladu. Snížením příjmu cukrů a zvýšením množství tuků a bílkovin v potravě tělo mnohem lépe spaluje přebytečný zásobní tuk. Aby tělo získalo energii, musí při nedostatku sacharidů (které jsou hlavní zdroj energie v potravě) spalovat tuk. Při spalování tuků vznikají ketony, zdroj energie. Při ketóze je také menší pocit hladu. Tělo tedy začne používat jako svůj primární, hlavní zdroj energie místo sacharidů tuk včetně zásobního. Dr. Robert C. Atkins, autor diety, tvrdí, že jeho doporučení pomohou nejen snížit hmotnost, ale i zlepšit paměť, stav kardiovaskulárního systému i celkové zdraví. Atkins dietu poprvé popsal ve svém bestselleru Atkinsova nová revoluční dieta v roce 1970, obrovské popularity, tato dieta dosáhla po novém vydání v roce 1996. V Atkinsově dietě je výrazně porušen poměr hlavních živin: je povoleno jíst v podstatě pouze potraviny obsahující bílkoviny a tuk. Sacharidy jsou omezeny na 20 g/den (20 g sacharidů je v 1/2 krajíce chleba nebo ve 130 – 200 g ovoce nebo v 250 – 500 g zeleniny) v prvních 2 týdnech, pak nejvíce 40 g denně. Atkins doporučuje užívat vitaminové doplňky, protože povolený příjem ovoce a zeleniny je minimální. Diety s nadbytkem proteinu a nasycených tuků nepovažuje za zdravé naprostá většina výživářských organizací a lékařů. Akademie věd USA doporučuje minimum 120 g sacharidů denně (naše doporučená dávka sacharidů je asi 350 g) a prohlásila, že Atkinsova dieta je potenciálně nebezpečná a v konečném důsledku neúčinná. Nedostatek sacharidů může způsobit problémy. Mozek potřebuje glukózu jako rychlý energetický zdroj, získat energii přeměnou z tuků a bílkovin trvá delší dobu. Více než tuk se ztrácí svalová hmota. Mírná, podle Atkinse prospěšná ketósa, která vzniká spalováním tuků, může vést až k život ohrožujícím stavům, známým u diabetiků a lidí držících dlouhodobou hladovku. Vysoký příjem tuků zvyšuje hladinu tuků a cholesterolu v krvi a zvyšuje riziko onemocnění srdce a cév. Nedostatek zeleniny, ovoce a celozrnných obilnin má za následek nedostatek vitamínů a jiných antioxidantů, minerálních látek a vlákniny. Glykogen, zásobní sacharid v játrech, váže vodu (1 g glykogenu asi 3 g vody). Hubnutí je způsobeno tím, že se při spotřebě glykogenu při nedostatku sacharidů v dietě ztrácí s glykogenem také voda, což je příčinou snížení hmotnosti.

Dělená strava[upravit | editovat zdroj]

Koncepci dělené stravy vytvořil ve 30. letech 20. století Dr. William Hay, u nás je velmi populární díky knížkám Lenky Kořínkové. Podle Dr. Haye současná konzumace potravin s vysokým obsahem bílkovin a potravin s vysokým obsahem sacharidů brání jejich dokonalému trávení. Obě tyto skupiny lze současně konzumovat pouze s neutrálními potravinami. Hayovi následovníci se často liší v řazení některých potravin do jednotlivých skupin a řazení někdy nevypadá příliš logicky. Například ovoce s obsahem bílkovin průměrně 0,5 % je řazeno jak do skupiny „bílkoviny“ tak i do skupiny „sacharidy“ (5 – 15 % sacharidů), sýr je řazen jak do skupiny „neutrální“ tak i „bílkoviny“. Také lze namítnout, že v tenkém střevě jsou současně obsaženy enzymy štěpící bílkoviny, tuky i sacharidy a nikdy nejde o oddělené trávení živin. Rovněž mateřské mléko obsahuje všechny hlavní živiny a princip dělení zde nefunguje. Dělená strava není z hlediska výživového stavu riziková. Pokud po ní lidé hubnou, je to pravděpodobně proto, že při oddělování skupin potravin snědí méně než kdyby jedli kombinované pokrmy, tak jak byli zvyklí.

Dieta podle krevních skupin[upravit | editovat zdroj]

Tvůrcem konceptu diety podle krevních skupin je dr. Peter J. D. Adamo (nar. 1956) Koncept vychází z předpokladu, že mezi krví a trávenými potravinami existuje imunologická reakce, a proto každé krevní skupině vyhovují poněkud jiné potraviny podle toho, co jedli lidé v době, kdy tato krevní skupina vznikla. Krevní skupina 0 (old – starý) je údajně nejstarší, vznikla když byl člověk lovec, A (agrarian – zemědělský) vznikla při přechodu lovců v zemědělce, B (balance – rovnováha) vznikla míšením ras původně z Afriky v Evropě, Asii a Americe asi 15 000 let př. n. l. a AB vznikla v letech 500 – 900 př. n. l. rovněž míšením ras. Proti dodržování této diety nejsou odborné námitky, ale není známa studie, která by prokázala vztah mezi krevními skupinami a vhodným výživovým stylem.

Dieta podle Diamondových[upravit | editovat zdroj]

Koncept diety podle Diamondových je založen na třech cyklech: hlavních jídel (12 – 20 hod), trávení (20 – 4 hod) a vylučování (4 – 12). V průběhu vylučování se má pít pouze šťáva nebo jíst jenom ovoce a zelenina, a v cyklu hlavních jídel normální pestrá strava. Proti složení této diety nejsou námitky, ale rozložení stravy je v protikladu se současným doporučením konzumovat větší část potravy v průběhu první poloviny dne. Podporuje nesprávné stravovací návyky mnohých obézních lidí: ráno nesnídat, v poledne se nenaobědvat a po návratu z práce nebo až večer sníst co se dá.

Přerušované hladovění[upravit | editovat zdroj]

Přerušované hladovění (angl. Intermittent fasting, IF) souhrnně označuje všechny diety, při kterých je období normálního příjmu potravy cyklicky střídáno s různě dlouhým obdobím dobrovolného hladovění. IF se ukazuje být poměrně účinný v redukci hmotnosti, jakožto i v prevenci a terapii mnoha zdravotních komplikací. Nevýhodou této metody stravování však je, že primárně neupravuje kvalitu konzumovaných potravin ani jejich kvantitu, ale mění pouze časové schéma příjmu potravy.

Koktejly na hubnutí[upravit | editovat zdroj]

Nízkoenergetické tekuté bílkovinné diety (koktejly) dokáží při nízkém obsahu energie dodat tělu všechny potřebné živiny. Pokud mají být jediným zdrojem výživy, měly by se podávat pod dohledem lékaře. Mají opodstatnění pokud člověk potřebuje rychle zhubnout nebo pokud se mu nedaří zhubnout ani při denním příjmu okolo 4000 kJ a pohybové aktivitě. Nenaučí ale obézního potřebné změně životního stylu.

Jednostranné diety[upravit | editovat zdroj]

Diety založené na konzumaci jedné potraviny nebo jednoho druhu potravin např. dieta vajíčková, grapefruitová, Beverly Hills (jen ovoce), tukožroutská polévka (vaří se ze zelí, cibule, paprik, rajčat a celeru) a řada dalších „zázračných“ diet na hubnutí jsou výrazně neadekvátní výživou. Vzhledem k omezenému výběru potravin člověk sice sníží příjem energie a zhubne (což může být v první fázi způsobeno ztrátou tekutin), ale nenaučí se správnému stravování a po přechodu na normální stravu opět ztloustne.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Zdroje[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • KUDLOVÁ, Eva, et al. Hygiena výživy a nutriční epidemiologie. 1. vydání vydání. Praha : Univerzita Karlova, 2009. 287 s. ISBN 978-80-246-1735-0   .

Doporučená literatura[upravit | editovat zdroj]