Arterie

Z WikiSkript

Tepny (arterie) jsou cévy, které vedou krev směrem od srdce. Slovo pochází z řeckých slov aer (vzduch) a térein (obsahovat).

Histologická stavba[upravit | editovat zdroj]

Schematické znázornění stěny tepen

Podle histologické stavby můžeme dělit arterie do dvou základních skupin – tepny elastického a svalového typu.

Tepny svalového typu[upravit | editovat zdroj]

Do této skupiny patří naprostá většina tepen periferního oběhu, tedy tepny střední velikosti (například a. radialis, a. femoralis atd.) Tepny s pouze jednou až dvěma vrstvami buněk a vnitřním průměrem menším než 100 μm označujeme jako arterioly.

Tunica intima je tvořena podlouhlými polygonálními buňkami endothelu orientovanými ve směru toku krve a tenkou vrstvou subendothelového vaziva. Lumen je potaženo silnou vrstvou glykokalyx (až 500 nm), která vytváří negativní náboj a umožňuje selektivní permeabilitu stěny cévy (např. v glomerulu).

Tunica media je u tepen nejsilnější vrstvou. Je tvořena hladkou svalovinou a mezibuněčnou hmotou (proteoglykany a elastická a kolagenní vlákna). Okolo ní lze nalézt membrana elastica interna a membrana elastica externa (ta je vytvořena pouze u velkých tepen).

Tunica adventitia ukotvuje cévy do okolí. Je tvořena vazivem, které obsahuje fibroblasty, proteoglykany, podélně orientovaná elastická vlákna i kolagenní vlákna. Dále obsahuje vasa vasorum (cévy cévní stěny) a nervová vlákna (především sympatikus, který způsobuje vasokonstrikci).

Tepny elastického typu[upravit | editovat zdroj]

Tento typ arterií se nachází pouze ve velkých tepnách v blízkosti srdce. Jejich hlavní funkcí je převedení pulsního pohybu srdce do kontinuálního proudění krve v tepnách. Tunica media obsahuje velké množství elastických vláken, která se při systole srdce roztáhnou a při diastole se vrací do původního stavu, čímž vytvářejí proud krve i v diastole.

Průtok krve a krevní tlak[upravit | editovat zdroj]

Řez tepnou v histologickém preparátu

Arterie mají pevné a pružné stěny adaptované na pulsní nárazy krve. Ta tepnami protéká rychle, v aortě rychlostí 40–50 cm/s. Ačkoliv tepny elastického typu zrovnoměrňují pohyb krve, stejně je za systoly rychlejší. V důsledku vyššího tlaku při systole vzniká tlaková vlna způsobující dočasné rozšíření cév hmatné jako tep. Kvůli tomu i krev při tepenném krvácení rytmicky vystřikuje. Rychlost tlakové vlny je mnohem větší než rychlost krevního proudu a činí 5–8 m/s.

Tlak krve během systoly se v aortě pohybuje v rozmezí 140–150 mm Hg (18,7–20 kPa), dále se v periferním větvení snižuje (v a. brachialis kolem 120 mm Hg a v a. radialis kolem 90 mm Hg, tj. 12 kPa). Kvůli větvení tepen se snižuje krevní tlak a zpomaluje krevní proud. S každým větvením se totiž zvětšuje součet ploch průřezů větví, a proto dochází k poklesu tlaku.

Anatomie a topografie[upravit | editovat zdroj]

Tepny jsou uloženy tak, aby byly co nejlépe chráněny, málokdy jsou proto hmatné. Procházejí-li okolo kloubů, jsou uloženy zpravidla na chráněné straně flexe. Tepny zásobující orgány jsou zpravidla co nejkratší, jejich prodloužení může indikovat změnu umístění orgánu během vývoje. Příkladem může být tzv. ren migrans. Okolo orgánů, jejichž objem se pravidelně mění, probíhají tepny většinou vlnovitě (např. arteria lienalis u sleziny).

Jako kolaterály označujeme tepny probíhající podél hlavního kmene. Ty mohou při uzávěru kmene umožnit tzv. kolaterální průtok, který může do určité míry nahradit tepenné zásobení hlavní tepnou. Toto umožňuje i chirurgické podvazy některých větších cév a udržuje alespoň minimální nutné zásobení při chorobném uzávěru cévy. Sousední větve mohou mezi sebou vytvářet dosti silné spojky – anastomosy. Příkladem takové spojky může být anastomosis magna Haleri mezi a. mesenterica superior a a. mesenterica inferior.

Na mrtvém těle jsou tepny vlivem posmrtného stahu svaloviny stěn prázdné.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

  • OlyVia – virtuální mikroskop, kde lze nalézt i detailní mikroskopické fotografie tepen

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • ČIHÁK, Radomír a Miloš GRIM. Anatomie 3. 2., upr. a dopl vydání. Praha : Grada, 2004. 673 s. sv. 3. ISBN 80-247-1132-X.
  • LÜLLMANN-RAUCH, Renate. Histologie. 1. vydání. Praha : Grada, 2012. 576 s. ISBN 978-80-247-3729-4.