Barva zvuku

Z WikiSkript

Zvuk je podélné mechanické vlnění, které je člověk schopen vnímat v rozmezí 16 Hz–20 kHz. Spolu s výškou (danou hlavně frekvencí ) a intenzitou (danou čtvercem amplitudy ) rozeznáváme také barvu zvuku. Zvuky se sinusovitým průběhem se nazývají jednoduché tóny. Tón je oproti šumu charakterizován jednou výraznou frekvencí, několik tónů s různými výškami tvoří akord. Šum má zpravidla celou oblast frekvencí spojitě rozprostřených (bílý šum rovnoměrně, růžový šum s převahou nižších frekvencí).

Složené tóny o stejné výšce (základní frekvence) se od sebe liší barvou, která je dána hlavně přítomností tzv. vyšších harmonických, tj. tónů s frekvencí o celočíselném násobku (, , atd.); na barvu má vliv i časový průběh obálky tónu. Tón dvojnásobné frekvence nazýváme druhou harmonickou (trojnásobné třetí atd.). Složený tón o frekvencí můžeme vyjádřit jako součet sinusovitých vln: s amplitudou a s fázovým posunem Tento rozklad složeného tónu provede Fourierova analýza. Odlišnosti v poměru vyšších harmonických vytvářejí různé barvy tónu; fázové posuny však lidské ucho nerozlišuje. Liché harmonické zvuk zostřují a oproti tomu sudé zvuk zjemňují.

Fourierovu analýzu můžeme provést pro libovolný zvuk, i pro šum; frekvence pak mohou být libovolné, nejen násobky nějaké frekvence základní.

Barva zvuku je klíčová ve schopnosti rozeznávat hlasy lidí a tóny vzniklé hrou na různé typy hudebních nástrojů. Doposud nebylo objasněno, jakým způsobem je rozklad zvuku u člověka realizován. Rozdílná barva zvuku je dána odlišnými vlastnostmi zdroje zvuku (tvar, velikost, materiál, …).

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Barva tónu.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Zdroje[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • NAVRÁTIL, Leoš a Jozef ROSINA, et al. Medicínská biofyzika. 1 (dotisk 2013) vydání. Praha : Grada Publishing, 2005. 524 s. ISBN 978-80-247-1152-2.