NK buňky

From WikiSkripta

NK buňka
NK buňky vznikají z lymfoidního progenitoru.

NK buňky (angl. natural killer cells, přirození zabíječi) představují třetí hlavní subpopulaci lymfocytů (15–20 % lymfocytů),

  • kmenová buňka (CD34) → lymfoidní progenitor → NK (CD56, CD16),
  • vývojově bližší T-lymfocytům než B-lymfocytům,
  • schopny rychle zabíjet některé nádorové buňky a buňky infikované virem,
  • velké granulární lymfocyty,
  • nemají antigenně specifické receptory,
  • NK rozeznávají buňky, které mají na povrchu abnormálně málo MHC I. třídy,
  • nádorové buňky aj. se brání napadení T-cytotoxickými lymfocyty tím, že potlačují povrchovou expresi MHC I.,
  • spíš součástí antigenně nespecifických obranných mechanismů, ačkoli podobné lymfocytům,
  • aktivity NK komplementární k aktivitám cytotoxických T-lymfocytů.


NK buňky se řadí mezi agranulocyty, protože jejich granule jsou mnohem méně početné než u granulocytů.

Funkce NK buněk[edit | edit source]

Zásadní funkcí je obrana proti virovým, bakteriálním a parazitárním infekcím. NK buňky nejsou jenom výlučně předurčeny k zabíjení, ale mají velký význam regulační – poskytují signály v adaptivní imunitě, kde ovlivňují zejména T lymfocyty a dendritické buňky. Porucha funkce NK buněk může být spojena se zvýšenou autoimunitní dispozicí a vznikem autoimunitních chorob.

Pozoruhodnou roli mají NK buňky v graviditě. V raném začátku fyziologické gravidity děložní NK buňky (uNK) významně proliferují vlivem IL-15 a prolaktinu. Tvoří tak nejpočetnější leukocytární populaci v době implantace, která je nezbytná pro pokračování gravidity produkcí cytokinů nutných pro angiogenezi, usnadňuje se remodelace spirálních arterií k uteroplacentárním arteriím, podporuje růst trofoblastu, placenty, stejně jako vaskularizaci decidui. Na materno-fetální oblasti působí lokalizovaně imunosupresivně. Pokud v graviditě nedochází k převažujícímu cytokinovému prostředí mediovanému TH2 lymfocyty a převáží cytokinová síť TH1 mohou projít konvenční NK buňky z periferní krve do uteru a uplatnit pak svoji cytotoxickou povahu. Bylo prokázáno, že vysoká koncentrace NK buněk konvenčního typu (CD 56+16) byla přítomna v děloze a placentárních biopsiích žen, které potratily. Předpokládá se i zvýšená cytotoxicita i na straně implantátu.

Receptory NK buněk[edit | edit source]

Typy:

  • pozitivní (stimulační)
  • negativní (inhibiční)

Výsledná reakce NK buněk s jinou buňkou závisí na převaze stimulačního nebo inhibičního signálu.

  • má-li buňka na povrchu normální množství MHC I. s normálními peptidy, převáží negativní signály a NK buňka se neaktivuje;
  • je-li na povrchu málo MHC I., chybí-li některý izotyp, jsou-li molekuly pozměněny, převáží stimulační signály → cílová buňka je NK buňkou cytotoxicky zabita.

Stimulační receptory[edit | edit source]

Adhezivní molekuly (např. lektiny): signály z těchto receptorů aktivují NK buňky → použití cytotoxických mechanismů. Mezi stimulační receptory patří i Fc-receptor CD16.

NK buňka se setká s buňkou opsonizovanou protilátkami třídy IgG → naváže se prostřednictvím CD16 na Fc části → agregace receptorů → aktivace cytotoxických mechanismů → cytotoxická reakce závislá na protilátkách (ADCC – antibody-dependent cell-mediated cytotoxicity).

Inhibiční receptory[edit | edit source]

Rozeznávají MHC I.; signály z těchto receptorů inhibují cytotoxické mechanismy.

2 skupiny:

  • imunoglobulinové (KIR, killer inhibitor receptors)

KIR: jejich inhibiční aktivita založena na asociaci s cytoplazmatickými fosfatázami, které ruší signalizační dráhy zahájené pozitivními receptory asociovanými s proteinkinázami; jen na lidských NK buňkách.

  • C-lektinové receptory (CD94/NKG2)

CD94/NKG2: na lidských NK buňkách; některé i na myších.

Cytotoxické mechanismy a sekreční produkty NK buněk[edit | edit source]

  • Hlavními nástroji cytotoxické granule obsahující perforin a jiné granzymy,
  • aktivátory NK buněk interferony-α a β produkované různými buňkami při virové infekci,
  • NK buňky mají i důležité regulační funkce: zdrojem cytokinů IFN-γ, IL-3, M-CSF a dalších,
  • ovlivňují diferenciaci efektorových T-pomocných buněk a hematopoezu.


Odkazy[edit | edit source]

Související články[edit | edit source]

Externí odkazy[edit | edit source]

Použitá literatura[edit | edit source]

  • HOŘEJŠÍ, Václav a Jiřina BARTŮŇKOVÁ. Základy imunologie. 3. vydání. Praha : Triton, 2008. 280 s. ISBN 80-7254-686-4.