Prolaktinom

Z WikiSkript

Prolaktinom je jedním z možných adenomů hypofýzy. Jde o benigní nádor, jehož hlavní charakteristikou je zvýšená produkce a hladina prolaktinu (hyperprolaktinémie). Přes svou benigní povahu může způsobit vážné komplikace, jako jsou nitrolební hypertenze nebo porucha zraku.

MRI nádoru hypofýzy

Příznaky prolaktinomu[upravit | editovat zdroj]

Video v angličtině, definice, patogeneze, příznaky, komplikace, léčba.

U žen:

  • galaktorea – vylučování mateřského mléka mimo období laktace
  • amenorea – vynechání menstruace minimálně ve dvou cyklech
  • impotence a neplodnost

U mužů

  • galaktorea – nebývá většinou vyjádřena
  • impotence
  • snížení libida
  • vzhledem k relativně necharakteristickým příznakům prolaktinomu u mužů dochází často až k rozvoji nitrolební hypertenze a zrakovým příznakům (bitemporální hemianopsie) z útlaku chiasma opticum nádorem

Hyperprolaktinémie[upravit | editovat zdroj]

Ne vždy ukazuje zvýšená hladina prolaktinu na prolaktinom. Fyziologicky může být hladina zvýšena:

  • v časných ranních hodinách
  • během těhotenství a kojení
  • během působení různých druhů stresu

Dále hladinu prolaktinu zvyšují

  • terapie estrogeny
  • terapie dopaminergními antagonisty

Pseudoprolaktinom[upravit | editovat zdroj]

Jde o hormonálně neaktivní adenom hypofýzy, který ale svou přítomností naruší spojení hypothalamus-hypofýza, čímž zabrání uvolnění dopaminu, přirozeného antagonisty prolaktinu. Dojde tedy opět k hyperprolaktinémii.

Léčba a prognóza[upravit | editovat zdroj]

K léčbě prolaktinomu a jeho příznaků lze v ideálním případě použít dopaminergních agonistů, které inhibují sekreci prolaktinu, avšak některé prolaktinomy jsou vůči této inhibici rezistentní. Dalším krokem je léčba chirurgická a radioterapie (jde především o makroadenomy s horší prognózou a sklonem k recidivám).

Pacienti s mikroprolaktinomem (průměr < 10 mm) mají výbornou prognózu, u 95 % tumorů se po 4 až 6 letech neprokáže žádný růst. Makroprolaktinomy (průměr > 10 mm) často vyžadují agresivnější terapii a prognóza pacientů je velmi individuální.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • POVÝŠIL, Ctibor, Ivo ŠTEINER a Pavel DUŠEK, et al. Speciální patologie. 2. vydání. Praha : Galén, 2007. 430 s. ISBN 978-807262-494-2.
  • NEČAS, Emanuel, et al. Patologická fyziologie orgánových systémů II. 2. vydání. 2009. ISBN 978-80-246-1712-1.