Vyšetření plicní difuze a perfuze

Plicní perfuze = přivádění odkysličené krve k alveolům a odvádění okysličené krve

poruchy plicní perfuze mohou způsobit restrikční nebo obstrukční plicní nemoci např. plicní hypertenze či hypotenze, embolie arteria pulmonalis atd.)
snížená perfuze → přenos sníženého množství O₂ a CO₂ krví → plicní hypertenze → zvětšení pravého srdce

Plicní difuze = difuze O₂ a CO₂ přes alveolo-kapilární membránu (bazální membrána pneumocytů + bazální membrána endotelu kapilár + endotelové buňky)

poruchy plicní difuze mohou být způsobeny zmenšením difuzní plochy: např. zánětem (a následným ztluštěním alveolo-kapilární membrány), edémem (exsudace krevní plazmy do intersticia), intersticiální plicní fibróze (vazivová tkáň oddaluje alveoly od kapilár), anémiích atd.
snížená difuze → především snížený pO₂

Metody měření plicní perfuze

Je kombinace perfuzního scanu a ventilačního scanu. Tento typ vyšetření je vhodný při podezření na plicní embolii či poruchu plicního parenchymu

perfuzní scan - princip: podání radioaktivní látky (Technecium) do žíly (resp. tzv. makroagregátů Tc s lidským albuminem) → sledujeme průtok krve plícemi → odhalíme embolizace apod.
ventilační scan - princip: vyšetřovaný pacient vdechuje radioaktivní látku (př. Technecium, Krypton, Xenon) → sledujeme distribuci vzduchu v plicích → odhalíme embolizace
vyhodnocení:

vizuální (sledujeme nehomogenity v plicích)
kvantitativní stanovení relativní perfuze pravé a levé plíce či plicních segmentů (korekce na rozdílnou absorpci záření gama)
vytvoření závěrečného protokolu (obrazy, hodnoty, slovní zhodnocení)

Podrobnější informace naleznete na stránce Angiografie.

princip: aplikace rtg kontrastní látky do žíly → zobrazení průtoku krve na rentgenu

Podrobnější informace naleznete na stránce CT.

Podrobnější informace naleznete na stránce PET.

Podrobnější informace naleznete na stránce RTG.

zejména při podezření na plicní emfyzém a poruchy plicního parenchymu
vyšetřovaný z přístroje nadechne testovací směs plynů (s nízkou koncentrací CO a inertního plynu – např. hélium či metan) a cca na 10 sekund zadrží dech. Poté provedeme analýzu expirovaného vzduchu. Vzhledem k diluci inertního plynu v reziduálním objemu plic je jeho koncentrace ve vydechovaném vzduchu nižší. Stejný diluční faktor působí i u koncentrace CO, díky němu zjišťujeme původní i následnou alveolární koncentraci. Dané hodnoty (včetně délky zadržení dechu) slouží k výpočtu tzv. transfer faktoru (nazývaný též „faktor Kroghové“)
- výsledek:
  - transfer faktor pod normálem → emfyzém, poruchy plicního parenchymu (plicní vaskulitida, granulomatóza, intersticiální plicní fibróza)
  - transfer faktor nad normálem → levopravé zkraty, intrapulmonální krvácení (CO v alveolech váže též hemoglobin)

NEČAS, Emanuel. Patologická fyziologie orgánových systémů I. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2003. 760 s. ISBN 80-246-0675-5.