Zánět

Příklad zánětu - fibrinózní perikarditida

Zánět je obranná a reparativní odpověď organismu na jeho poškození.^[1]

Nejprve probíhá lokálně: aktivací koagulační, kininové, komplementové a fibrinolytické kaskády. Poté následuje systémová odpověď: horečka, leukocytóza, tachykardie, zvýšení produkce proteinů akutní fáze, vyplavení glukokortikoidů.

Cílem těchto procesů je ohraničit poškozené ložisko, eliminovat šíření patogenního agens, stimulovat přirozenou a specifickou imunitní odpověď, obnovit homeostázu a opravit zničenou tkáň.

Příčiny zánětu[upravit | editovat zdroj]

Nejčastějšími příčinami zánětu jsou:

Infekce - při vniknutí cizorodých agens zahajuje organismus defenzivní zánět s cílem potlačit množení mikrobů a eliminovat je z těla.
Autoimunitní reakce - někdy je celý proces patologicky namířena proti vlastním tkáním.
Neživé příčiny: nekróza tkáně (reparativní zánět), exogenní cizorodé látky (třísky, chirurgické materiály) nebo endogenní produkty metabolismu (např. krystaly kys. močové způsobující dnu).

Zánět může být vyvolán i přecitlivělostí organismu k určitým antigenům - hovoříme pak o patologické imunitní reakci (alergii).^[1]

Mikroskopické projevy zánětu[upravit | editovat zdroj]

Dochází ke změnám v mikrocirkulaci – vazodilatace, zvýšená cévní permeabilita, migrace leukocytů z kapilár do tkáně. Vše se odehrává pod vlivem adhezivních molekul a chemotaktických látek (histamin, serotonin, PAF, IL-8, bradykinin, komplement, …) a cytokinů. Poškozením cév je aktivován koagulační systém a vzniká trombin, díky němuž může vzniknout nerozpustný fibrin, zastaví se krvácení a zpomalí se šíření infekce. Poškození tkáně aktivuje též Hagemanův faktor (faktor XII), který aktivuje prekalikrein na kalikrein, a ten již přímo štěpí C5 složku komplementu. Štěpné produkty indukují degranulaci žírných buněk, uvolnění histaminu, a bradykininu, což je vazodilatační látka a uplatní se na pocítění bolesti. Po aktivaci komplementového systému se mění jednotlivé proenzymy na enzymy a jejich štěpné produkty jsou efektorovými molekulami zánětu.

Makroskopické projevy zánětu[upravit | editovat zdroj]

Rubor (zčervenání) – je projevem hyperémie zánětlivého ložiska, při kterém se zvyšuje jak množství krve v jeho cévní síti, tak množství vlásečnic, kterými krev protéká.

Calor (zteplání) – je dáno zvýšeným průtokem krve ložiskem (hyperémie), dále zvýšenou intenzitou katabolických procesů a vznikem pyrogenních látek.

Dolor (bolest) – způsobena biochemickými, fyzikálně-chemickými a mechanickými změnami v zánětlivém ložisku. Jde především o hromadění kyselých metabolických zplodin (laktátu) a rozvoj metabolické acidózy, tvorbu a uvolňování eikosanoidů, zvýšený osmotický a onkotický tlak v tkáni, zvýšenou koncentraci draselných a vodíkových kationů a mechanický tlak tkáně působící na nervová zakončení v ložisku.

Tumor (otok) – souvisí se zvýšeným objemem krve v ložisku a následným výstupem tekutiny a krevních elementů z krve do tkání (proces zvaný exsudace a infiltrace).

Functio laesa (porucha funkce) – je způsobena poškozením tkáně, poruchami krevního a lymfatického oběhu a reflexním útlumem aktivity postiženého orgánu.

Systémové projevy zánětu[upravit | editovat zdroj]

Leukocytóza je zvýšení koncentrace leukocytů v krvi nad 10 000. Je dána zvýšenou produkcí a emigrací leukocytů do krve, demarginací a zvýšenou rychlostí přestupu z tkání.

V játrech je cytokiny stimulována tvorba proteinů akutní fáze, ty mají rozličné funkce – neutralizují zánětlivé agens, minimalizují poškození tkáně, pomáhají při reparaci a regeneraci tkáně. Patří mezi ně například CRP, α₁-antitrypsin nebo fibrinogen.

Horečka je způsobena stimulací hypotalamického termoregulačního centra některými cytokiny (TNF, IL-1, IL-6). Dochází k aktivaci tkáňového metabolismu. To vede k expresi HSP (proteinů tepelného šoku). Tyto proteiny se aktivují při zvýšené teplotě nebo při vystavení stresu. Slouží jako chaperony, váží se na nově syntetizované proteiny a pomáhají jim poskládat se do správného tvaru.

Glukokortikoidy se uplatní v regulaci akutního zánětu. Je to důležitá negativní zpětná vazba.

Reparační fáze zánětu[upravit | editovat zdroj]

Reparace se aktivuje spolu s aktivací zánětlivých mechanizmů. Jednak eliminuje poškozené buňky, jednak aktivuje fibroplastické mechanizmy, angiogenezi, regeneraci a remodelaci tkání. Ta může vést k fibróze orgánu.

Buňky zánětu[upravit | editovat zdroj]

Neutrofily se uplatňují při vzniku imunitní odpovědi na poškození. Jejich hlavní funkcí je fagocytóza, přičemž nejsou schopny fagocytózu opakovat a po splnění funkce hynou apoptózou.
Bazofily jsou zdrojem zánětových mediátorů a cytokinů. Dále jsou efektorovými buňkami v IgE zprostředkovaných reakcích.
Eozinofily jsou hlavními efektorovými buňkami v alergickém zánětu a uplatní se při destrukci parazitů.
Monocyty jsou cirkulující buňky, které jsou prekurzorem pro tkáňové makrofágy. Makrofágy se uplatní především svou schopností fagocytózy, dále jsou antigen prezentujícími buňkami, producenty řady cytokinů, růstových faktorů pro fibroblasty a endotelové buňky. Zahajují celou kaskádu imunitních reakcí.
Endotelové buňky jsou stimulovány IL-1 a TNFα. Mají prokoagulační aktivitu, produkují prostaglandiny, PAF, indukují expresi adhezivních molekul, oxid dusnatý. Po aktivaci endotelové buňky mění svou morfologii, zakulatí se a umožní tím diapedezu leukocytů.
Trombocyty tvoří primární hemostatickou zátku a uvolňují řadu mediátorů zánětu. Také aktivují vnitřní koagulační systém.
T-lymfocyty a B-lymfocyty jsou zodpovědné za rozvoj specifické imunitní reakce, vytváří řadu cytokinů.
Plasmocyty produkují protilátky.

Pokud dojde k masivnímu proniknutí mikroorganismů do krevního oběhu, může dojít k septickému šoku. Při aktivaci zánětotvorných elementů intravazálně neinfekčním podnětem dochází k anafylaktickému šoku. Při obou stavech dochází k nadměrnému uvolnění mediátorů zánětu, což způsobí významnou vazodilataci, která může vést až k oběhovému selhání.