Apoptóza

Z WikiSkript
Změny buňky v průběhu apoptózy
Apoptóza

Apoptóza[1] (z řec. apoptosis – padání), neboli programovaná buněčná smrt je mechanismus sloužící k eliminaci nepotřebných či poškozených buněk. Jedná se o zánik buňky způsobený aktivací cysteinových proteáz kaspáz a následně pak jaderných endonukleáz. Dochází k poškození jaderné DNA a k zástavě všech biosyntetických pochodů v buňce. Velký význam hraje v ontogenezi, kdy napomáhá k formování orgánů.

Během apoptózy nedochází (na rozdíl od nekrózy) k bobtnání, prasknutí a vylití obsahu buňky, které by způsobilo zánětlivou reakci.

Kritérium Nekróza Apoptóza [[]] Velikost buňky ↑↑↑ ↓↓↓
Jádro Bazofilie mizí, rozpad Kondenzace chromatinu
Plazmatická membrána Ruptura Tvorba apoptotických tělísek
Organely Oddálení + zduření Shlukování + lýza
Zánětlivá reakce Ano Ne
Genetika (Ne) Ano
Výskyt Kdekoli Rychle dělící tkáně embrya, involuce

Morfologické projevy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Projevuje se pouze mikroskopicky. Kondenzací a fragmentací buňky dochází ke vzniku apoptotických tělísek (fragmenty rozpadlé buňky obalené membránou). Nikdy není natolik masivní, aby docházelo k makroskopickým změnám na orgánech.

Základní projevy apoptózy
  • Pyknotizace jádra – svraštění a ztmavnutí jádra.
  • Svraštění celé buňky se zachováním celistvosti organel.
  • Cytoplazma se stává tmavší a její části se odškrcují jako apoptotická tělíska. Ta jsou fagocytována okolními elementy (histiocyty, parenchymovými buňkami).

Ve fagocytujících buňkách mohou po určitou dobu perzistovat jako lysozomální apoptotická tělíska. Např. při hepatitidách jsou v hepatocytech tzv. Councilmanova tělíska nebo v centrofolikulárních makrofázích lymfatických folikulů jsou Flemingova tělíska (apoptózy funkčně defektních B-lymfocytů).

Příčiny a příklady apoptózy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Apoptóza spontánní (fyziologická)

Redukce buněčných populací v embryogenezi. Zánik postnatálně se obměňujících buněk – krevní elementy, enterocyty, keratinocyty. Likvidace buněk v hyperplastické populaci. Jedná se o návrat k normě po hormonální stimulaci, případně redukce buněk při snížené hormonální stimulaci (např. zmenšení mléčné žlázy po ukončení laktace).

Apoptóza indukovaná patologickým podnětem

Likvidace buněk infikovaných virem TC a NK lymfocyty. Numerická atrofie buněk po ucpání vývodů žláz. Případně se uplatňuje při chemoterapii nádorů.

Molekulární dráhy apoptózy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Apoptóza je proces, který vyžaduje aktivní účast buňky na svém vlastním zániku. Je to energeticky náročný děj, který potřebuje ATP.

Samotný proces lze rozdělit do dvou fází – iniciační a efektorové (společná).

Iniciační fáze apoptózy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Spouštěčem mohou být nejrůznější faktory. Látky které působí jako ligandy membránových či cytoplazmatických receptorů, porušení DNA, změna funkčního stavu mitochondrií, nedostatek růstových faktorů, radiace atd.

Samotné navození procesu buněčné smrti nastává nejčastěji dvojí cestou – vnitřní (intrinsická) a vnější (extrinsická).

Vnitřní cesta[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Fyziologicky nastává např. v embryogenezi nebo při ukončení hormonální stimulace.

V buňce se vyskytují proapoptické (Bax, Bak) a protiapoptické (Bcl-2, Bcl-X) faktory, jež regulují buněčnou smrt. Tyto faktory musí být ve vzájemné rovnováze. Při jejich vychýlení nastává apoptóza. Vyskytují se především na vnější membráně mitochondrií.

Působením inhibičních faktorů (Bim, Bid) na protiapoptické faktory dochází k jejich inaktivaci. Začnou převažovat faktory proapoptické, které začnou vytvářet kanály ve vnější membráně mitochondrie. Skrz nově vzniklé kanály uniká cytochrom C do buněčné cytoplazmy, kde se váže na APAF1 (apoptotic protease activating factor). Na tento komplex se dále váže prokaspáza 9. Takto vzniklý komplex nazýváme apoptozom. Jeho funkcí je vznik plně aktivní kaspázy 9, která je důležitá pro zahájení efektorové fáze.

Vnější cesta[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Proces, který je aktivován prostřednictvím imunitních buněk (např. cytotoxické CD8+ T-lymfocyty, NK-buňky). Imunitní buňky se svými ligandy (Fas-ligand) vážou na receptory smrti na buněčné membráně (TNF-receptor, Fas-receptor).
Vnitřní a vnější cesta apoptózy
Tyto receptory obsahují na intracelulární části tzv. death doménu (DD). Ligandy jsou exprimovány pouze na površích imunitních buněk, receptory smrti jsou součástí membrány všech buněk tkání organismu.

Death doména (v případě interakce Fas-L + Fas-R to je FADD – Fas associated death domain) slouží k aktivaci kaspázy 8. Stejně jako kaspáza 9 u vnitřní cesty se kaspáza 8 podílí na zahájení efektorové fáze apoptózy.

Efektorová fáze apoptózy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Dochází ke konvergenci obou dvou předchozích cest.[2]

Kaspázy 8 a 9 aktivují efektorové kaspázy (3, 6, 7). Tyto kaspázy štěpí buněčné proteiny – aktin, lamin, reparační proteiny atd. Jejich působením dochází k aktivaci endonukleázy, která způsobí fragmentaci genomové DNA. Po aktivaci efektorových kaspáz je děj ireverzibilní.

I po genovém vyřazení kaspáz může dojít k apoptóze (apoptotická dráha nezávislá na kaspázách). Jedna z hypotéz popisuje, že vysoká intracelulární koncentrace vápníku (jako např. při těžkém nedostatku ATP) vede k aktivaci kalpainové proteázy, která uvolní apoptosu indukující faktor (AIF) z vnitřní mitochondriální membrány. AIF difunduje do cytosolu a do jádra, kde kondenzuje chromatin a navozuje apoptózu. [3]

Mutace v genech těchto proteinů vedoucí k inhibici apoptózy jsou jedním z kroků při nádorové transformaci.

Mikroskopický obraz buňky při apoptóze

Průkaz apoptózy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Histologicky v HE (apoptotická tělíska), případně stříbření.
  • Elektronová mikroskopie.
  • Histochemicky – methoda TUNEL.
  • Elektroforéza – průkaz fragmentů DNA.
  • Propidinium jodid – znázorní i nekrotické buňky.
  • Nexin – v tkáňových kulturách.

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Zdroj[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Reference[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. ALBERTS, B., D. BRAY a A. JOHNSON. Základy buněčné biologie. 2. vydání. Espero Publishing, 2005. 740 s. s. 584-587. ISBN 80-902906-2-0.
  2. LE, Tao, Vikas BHUSHAN a J. TOLLES. First aid for the USMLE Step 1. 21. vydání. McGraw Hill, 2011. 578 s. s. 220. ISBN 0071742301.
  3. https://en.wikipedia.org/wiki/Apoptosis-inducing_factor

Doporučená literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • MASOPUST, Jaroslav a Richard PRŮŠA. Patobiochemie buňky [online] . 1. vydání. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 2. lékařská fakulta, 2003. 344 s. Kapitola 2
Apoptóza. s. 240-257. Dostupné také z <http://mefanet-motol.cuni.cz/clanky.php?aid=218>. ISBN 80-239-1011-6.