Specifická imunita

Z WikiSkript

Fylogeneticky novější část imunitního systému (výskyt jen u obratlovců) představuje specifická imunita. V genomu jedince jsou obsaženy pouze její základy. V průběhu vývoje a diferenciace dochází ke změnám genomu jednotlivých buněk, které se pak odráží na jejich fenotypu. Specifická imunita se fyziologicky rozvíjí až po narození. Nefunguje samostatně, vždy spolupracuje s přirozenou imunitou.

Většina poruch specifické imunity má velmi vážné následky (např. AIDS).

Základní charakteristiky specifické imunity jsou:

  • je tvořena dvěma složkami: buněčnou a humorální;
  • antigenní specifita;
  • aktivace až po setkání se svým antigenem;
  • pomalejší nástup než nespecifické mechanismy;
  • jiný průběh u opakovaného setkání;
  • schopnost pamatovat si.

Složky specifické imunity[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Buněčná složka[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Buněčnou složku specifické imunity tvoří T-lymfocyty, B-lymfocyty a plazmatické buňky. Ty vznikají v kostní dřeni z lymfoidního progenitoru.

T-lymfocyty

Putují do thymu (thymocyty), kde se množí a kde dochází k určení specifity. Buňky zaměřené proti vlastním antigenům nebo s nefunkčními mechanismy rozpoznávání jsou ničeny. Asi jen 5 % přežívá a odchází krví do sekundárních lymfatických orgánů. Zde se setkávají se svým antigenem a dochází k aktivaci. Po odeznění reakce zůstávají paměťové T-lymfocyty.

B-lymfocyty

Jejich specifita je určena v kostní dřeni. Odtud se uvolňují do krve a osidlují sekundární lymfatické orgány. Jsou aktivovány především helperskými TH-lymfocyty. Po aktivaci se zmnoží a část se mění na paměťové B-lymfocyty, většina dozraje v plazmatické buňky, které produkují protilátky a přesouvají se zpět do kostní dřeně.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránkách T-lymfocyty, B-lymfocyty.

Humorální složka[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Humorální složku tvoří především protilátky a cytokiny.

Protilátky

Glykoproteiny, které se nachází v séru. Hrají velmi důležitou roli při indukci některých dějů, jako opsonizace a fagocytóza. Spolupracují s buňkami přirozené imunity. Pomáhají jim vyhledat a určit cíl ke zničení.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Protilátky.
Cytokiny

Široká škála signálních peptidů, některé mají i hormonální účinky. Slouží ke komunikaci nejen leukocytů, ale i buněk kostní dřeně endotelu a dalších.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Cytokiny.

Antigenní specifita[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Na základně náhodného přeskupování genomu a delecí jeho částí vzniká ohromná různorodost variabilních částí vazných míst pro epitop antigenu. Změny genetické informace jsou nevratné a trvalé, buňky vzniklé proliferací jednoho lymfocytu budou tedy vykazovat stejnou specifitu. Zdědí ji. Nejpodstatnější jsou tyto změny na variabilních doménách TcR, BcR a protilátek.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Genetika Ig, B a T receptorů.

Ideálně by pro každou sekvenci aminokyselin variabilní domény měl existovat jen jeden epitop. Reálně může jeden epitop vyhovovat více sekvencím. Ovšem ty se k němu můžou vázat s různou afinitou. U protilátek ještě mluvíme o aviditě, tedy celkové schopnosti jedné konkrétní protilátky vázat a udržet antigen.

U B-lymfocytů může docházet dodatečně k malým změnám ve struktuře BcR a protilátek, dochází tak k vyzrávání protilátek, kdy se v průběhu reakce zvyšuje afinita protilátek k antigenu.

Aktivace specifické imunity[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Buňky specifické imunity si vytvořily svou specifitu v primárních lymfatických orgánech. V sekundárních lymfatických orgánech jim jsou v souvislosti s HLA předkládány antigeny. Pokud je buňka na tento antigen specifická a má dostatek kostimulačních signálů (ligandy, cytokiny…), dochází k její aktivaci a produkci humorálních složek. Ty pak vedou ke zvýšené proliferaci, tvorbě protilátek, nebo zvyšování cytotoxicity.

V případě rozpoznání Ag, ale nedostatečné kostimulace, můžou nastat další tři situace:

  • nereaktivita − buňka rozpozná, ale nezareaguje;
  • tolerizace − buňka rozpozná a už se na tento podnět nikdy neaktivuje;
  • likvidace − buňka rozpozná a následně zahájí apoptózu.

Všechny čtyři typy aktivace jsou velmi důležité u autoimunitních a alergických reakcí.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Imunologická tolerance a možnosti jejího navození.

Imunologická paměť a dynamika odpovědi[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Dynamika protilátek

Rozdíl mezi prvním a dalším setkáním s antigenem se využívá při aktivní imunizaci, naopak může být příčinou některých přecitlivělostí.

Imunologická paměť[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Imunologická paměť je sice mnohem jednodušší, než mechanismy paměti nervové, je ale mnohem trvalejší (i celý život). Je založena na existenci tzv. paměťových buněk. Jedná se o „veterány“, kteří se prokázali být schopni zničit infekční agens. Jsou to dceřiné buňky, vzniklé proliferací T- a B- lymfocytů, které zareagovaly na patogen a proliferační signály (IL-2).

Primární odpověď[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

První setkání s antigenem (např. bakterie) je následováno pomalu se rozvíjející odpovědí. Aktivují se specifické T- i B-lymfocyty, začnou se vytvářet nejprve protilátky IgM, později IgG. Po odeznění prvního setkání přetrvávají protilátky v plazmě a paměťové buňky v sekundárních lymfatických orgánech.

Sekundární odpověď[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Druhé a každé další setkání probíhá mnohem rychleji. Organismus si pamatuje poslední setkání. Paměťové buňky, specifické pro daný antigen, jsou rozptýleny po celém těle a jejich mnohem víc. Proto je také odpověď na antigenní stimulaci rychlejší a mnohem silnější. Tím zabraňuje pomnožení patogenů a rozvoji infekce. Sekundární odpověď může probíhat bez klinických projevů nemoci, která způsobila aktivaci (nemoc se vlastně ani nestihne rozvinout a je zlikvidována).

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • HOŘEJŠÍ, Václav a Jiřina BARTŮŇKOVÁ. Základy imunologie. 3. vydání. Praha : Triton, 2008. 280 s. ISBN 80-7254-686-4.
  • ŠTERZL, Ivan, et al. Základy imunologie pro zubní a všeobecné lékaře. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2005. ISBN 978-80-246-0972-0.