Autoimunitní onemocnění

Z WikiSkript

Autoimunita (AI) označuje imunitní odpověď organismu na své vlastní složky – autoantigeny. Potenciálním autoantigenem je kterýkoli protein, řada sacharidů a lipidů. Imunitní reakce na takový antigen je humorální i buněčně zprostředkovaná, lze prokázat přítomnost autoprotilátek a autoreaktivních T-lymfocytů, které poškozují tkáně organismu, tak se vyvíjí autoimunitní onemocnění. Postihují především mladé ženy.

Dělení autoimunitních onemocnění
  1. Lokalizovaná (orgánově specifická) – imunitní reakce je namířena proti určité tkáni nebo orgánu.
  2. Systémová (orgánově nespecifická) – postihuje více orgánů.
Fyziologické mechanizmy autotolerance
  1. Klonální delece – během dozrávání imunokompetentních T- a B-lymfocytů jsou eliminovány ty, které by reagovaly s vlastními antigeny organizmu.
  2. Klonální anergie – ztráta nebo omezení reaktivity imunokompetentních buněk specifických proti vlastním antigenům.
  3. Periferní inhibice – utlumení reaktivní imunokompetentní buňky jinými regulačními buňkami imunitního systému (především TS – CD-8+ supresory).
  4. Imunologické privilegium – např. rohovka, kanálky varlete, myelinové pochvy – vytvoření bariéry, která brání průchodu T-lymfocytů nebo buňky těchto tkání na svém povrchu exprimují Fas-ligand, který se naváže na Fas-receptor aktivovaného T-lymfocytu a navodí jeho apoptózu.
Mechanizmy narušující autotoleranci
  1. Změna vlastního antigenu navázáním jiné molekuly.
  2. Zkřížená reaktivita protilátky proti dvěma antigenům, z nichž jeden je vlastní a druhý cizorodý.
  3. Polyklonální aktivace B-lymfocytů.
  4. Nerovnováha mezi TH a TS.
  5. Zpřístupnění sekvestrovaného vlastního antigenu, proti kterému se nevyvinula imunotolerance.
  6. Genetická predispozice (asociace s HLA).

Porucha periferní tolerance lymfocytů[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

T-lymfocyty[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • zvýšená exprese kostimulačních molekul ve tkáni: transgenní exprese – B7, IL-2, přirozeně např. infekce,
  • poruch exprese molekul inaktivujících kostimulační dráhu na lymfocytech: CTLA-4,
  • mutace vedoucí k poruše apoptotického signálu: Fas (lpr/lpr), Fas-L (gld/gld), IL-2-/-, IL-2Rα-/-, IL-2Rβ-/-,
  • porucha T lymfocyty zprostředkované suprese: transfer subpopulací T buněk,
  • polyklonální stimulace: superantigen.

B-lymfocyty[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • polyklonální stimulace: LPS.
A – Genetické faktory
  1. MHC geny:
  2. Ostatní geny:
    • polymorfismus genu pro IL-2 (DM 1. typu),
    • gen v blízkosti CTLA-4 (DM 1. typu),
    • genetická deficience C2 a C4 (SLE),
    • Fas a FasL (ALPS).
B – Role infekce v autoimunitním procesu
  • Virové a bakteriální infekce mohou teoreticky ovlivnit vznik a exacerbaci autoimunitního onemocnění.
  • Infekční mikroorganismy nejsou přítomny v autoimunitní lézi, tzn. příčinou autoimunitního poškození není infekce, ale výsledek imunitní odpovědi, která může být indukována nebo dysregulována přítomností mikroorganismu.
  • Potenciální mechanismy ovlivnění autoimunity infekcí,
  • exprese kostimulátorů (B7, IL-2, IFN-γ, …),
  • alterace vlastních antigenů, které se tak mohou stát částečně krosreaktivní,
  • zpřístupnění „sekvestrovaného“ antigenu (intraokulární proteiny, spermatozoa),
  • molecular mimicry = zkřížená reaktivita proti cizorodému a vlastnímu antigenu.
C – Ostatní faktory v rozvoji AI onemocnění
  • Anatomické poškození tkáně (zánět, trauma, ischemie = zpřístupnění „sekvestrovaného“ antigenu).
  • Hormonální vlivy.
  • řada AI vyšší incidence u žen než u mužů (SLE ~10F/1M; SLE model (NZW/NZB)F1 pouze u samic a ovlivněn androgenní terapií).

Lokalizovaná autoimunitní onemocnění[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Myasthenia gravis s ptózou (poklesem víčka)
  1. Autoimunitní hemolytická anémie (proti erytrocytům), trombocytopenie (proti krevním destičkám), agranulocytóza (proti granulocytům).
  2. Diabetes mellitus I. typu (proti B-buňkám Langerhansových ostrůvků).
  3. Chronická gastritis typu A (proti parietálním buňkám žaludeční sliznice a vnitřnímu faktoru).
  4. Goodpastureův syndrom (proti bazálním membránám, zvláště v ledvinách a plicích).
  5. Hashimotova tyreoiditis (proti koloidu a tyreocytům).
  6. Graves-Basedowova struma (proti TSH-receptorům tyreocytů) – toxická difusní parenchymatózní struma.
  7. Myasthenia gravis (proti acetylcholinovým receptorům neuromuskulárních plotének).
  8. Primární biliární cirhóza (proti buňkám interlobulárních žlučovodů jater).
  9. Nespecifické střevní záněty (IBD)

Systémová autoimunitní onemocnění[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. Kolagenózy (lupus erythematodes, sclerodermia, dermatomyositis).
  2. Revmatoidní artritida.
  3. Sjogrenův syndrom.
  4. Reiterův syndrom.

Viscerokutánní kolagenózy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Systémová autoimunitní onemocnění. Jde o fibrinózní intersticiální záněty.
  • Nemají nic společného s poruchami kolagenu – k názvu kolagenózy vedl dříve poznatek, že jsou ovlivnitelná léčbou ACTH a kortikoidy.

A. Systémový lupus erythematodes (SLE)[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

nejčastější příznaky SLE
Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Systémový lupus erythematodes.
  • Tvorba několik typů autoprotilátek proti různým antigenům (a z toho vyplývající pestrost příznaků onemocnění): proti jaderným antigenům (ANF – Anti Nuclear Factors) jako jsou ds-DNA, histony, RNA, dále proti fosfolipidům aj. – vazba protilátek k antigenům vede k tvorbě imunokomplexů, které se ukládají v různých tkáních a poškozují je (aktivace komplementu, jehož chemotaktické složky přitahují neutrofily, které uvolňují své lysozomální enzymy) – jde tedy o imunopatologickou reakci III. typu.
  • Je charakterizován přítomností tzv. hematoxylinových tělísek v intersticiu poškozovaných tkání, jde o histologický obraz LE buněkgranulocyty s velkou bazofilní inkluzí, která je zbytkem fagocytovaného poškozeného jádra.
  • Postihuje především mladé ženy.
1. Akutní a subakutní lupus erythematodes
Kůže:
  • Červenofialový erytém + fotosenzitivita. Působením UV záření nebo jiným poškozením kůže se uvolňují autoantigeny do oběhu, kde se na ně váží autoprotilátky a imunokomplexy se ukládají v bazální membráně epidermis.
  • Zvláště na místech nekrytých oděvem (motýlovitý erytém na tváři, dlaně a bříška prstů).
  • Mikroskopicky fibrinoidní nekróza vaziva koria těsně pod epidermis, zúžení epidermis, vakuolární degenerace až rozpad buněk bazální vrstvy (subepidermální puchýřky), ztluštělá bazální membrána.
Motýlovitý exantém SLE
Cévy: Fibrinoidně nekrotická generalizovaná vaskulitida (analogie PAN, ale postihuje i menší cévy).
Ledviny: Fokální glomerulonefritis.
Srdce: Libmanova-Sacksova endokarditida (atypická verukózní endokarditis) – nebakteriální endokarditis, postihující především komorovou plochu cípatých chlopní a nástěnný endokard.
Serózy: Nehnisavá polyserositis (pleuritis, pericarditis).
Klouby: Artritida, zvláště drobných kloubů ruky.
Krev: Poruchy krvetvorby (cytopenie) a koagulace (trombózy).
2. Chronický lupus erythematodes
Je charakterizován především postižením kůže (ložiska se zánětlivým erytémem, folikulární hyperkeratózou, jizevnatou atrofií koria a periadnexální malobuněčnou infiltrací), častěji se zde vyskytuje kožní karcinom.

B. Sklerodermie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Ohraničené ložisko sklerodermie na kůži zad (morfea)
Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Systémová sklerodermie.
  • Zmnožení vaziva (glykoproteinů základní hmoty) s tuhnutím kůže a podkoží s následnou atrofií epidermis. Někdy postihuje i vnitřní orgány (plíce – častější výskyt plicních karcinomů, GIT – často jícen, náhrada svaloviny vazivem – vede ke stenóze a dysfagii, častější vznik karcinomů, cévy – ztluštění intimy a poruchy prokrvení), má formu ohraničenou a generalizovanou.

C. Dermatomyositis[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Postihuje kůži, svaly a nervy, v akutním stadiu se podobá spíše erytematodu, v chronickém spíše sklerodermii.

Revmatoidní artritida (polyarthritis progressiva)[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

postižení kloubů rukou u revmatoidní artritidy
Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Revmatoidní artritida.
  • Chronické onemocnění většího počtu kloubů (zpravidla symetrické), podmíněné imunopatologickou reakcí III. typu (ukládání imunokomplexů – tzv. revmatoidní faktor charakteru IgM ve vazbě s protilátkami IgG – a imunitní reakce na ně – aktivují komplement, jehož chemotaktické složky přitahují polymorfonukleáry – jejich enzymy působí rozrušení okolní tkáně), běžnou komplikací je sekundární (AA) amyloidóza.
  • Některé rysy má společné s revmatickou artritidou (současné postižení srdce, nálezy revmatických uzlů), ale patogeneze je odlišná, častěji postihuje ženy středního věku.
Klinické projevy
  • Začíná jako ranní ztuhlost a bolestivost kloubů ruky a nohy, postupně se zmenšuje rozsah pohybů, až vznikají ankylózy a svalové kontraktury.
  • Jde o trvale progredující onemocnění, jež může vést až k úplnému znehybnění.
Mikroskopie
  • Při každém vzplanutí onemocnění se kloubní dutina plní serózním až sero-fibrinózním exsudátem nízké viskozity, s příměsí polynukleárů.
  • Synoviální membrána je překrvená a prosáklá, s kulatobuněčnou celulizací (plazmocyty tvoří revmatoidní faktor a imunoglobuliny. Vzniklé imunokomplexy se ukládají do synovialis, chrupavky i do synoviální tekutiny). Membrána později klkovitě zduří (vilózní produktivní synovialitis) a přesahuje na chrupavku jako pannus. Chrupavka nekrotizuje a pod ní se tvoří granulační tkáň (připomíná artrózu, ale na okrajích kloubu nejsou osteofyty).
  • V pozdějších stadiích se synovialis vyhlazuje, pannus se mění v tlustou vazivovou blánu, dochází k vazivové a později kostěné ankylóze, v okolí kloubu vzniká osteoporóza, která později postihuje celou kost.
Makroskopie
  • V konečných stadiích vznikají svalové kontraktury (především z omezení pohybů v kloubech kvůli bolestem), což vede k deformitám končetin – typický je vzhled ruky, kde kontrakturami interoseálních svalů vzniká ulnární deviace prstů.

Sjogrenův syndrom[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Reynaudův fenomén u sekundární formy Sjögrenova syndromu
  1. primární – postihuje exokrinní žlázy (slinné, slzné, potní, tracheobronchiální, žaludeční, vaginální);
  2. sekundární – navíc projevy kolagenóz (SLS, sklerodermie, polyarteritis nodosa, chronická polyartritida, Reynaudův syndrom), v 5–10 % při ní vzniká MALTom.
  • Typicky postihuje ženy kolem menopauzy.
  • Příčinou je zřejmě autoimunitní pochod charakterizovaný tvorbou protilátek proti cytoplasmatickým antigenům duktálního epitelu. Je zde možnost induktivní role sialotropních a lymfotropních virů.
  • Mikroskopicky stejný obraz jako myoepitelové sialoadenitidy (lymfoidní infiltráty kolem vývodů, které se zužují, jejich lumen zaniká a mění se v epimyoepitelové ostrůvky, vztah mezi oběma syndromy je blízký, ale u více než poloviny nemocných s myoepitelovou sialoadenitidou není xerostomie a/nebo xeroftalmie).

Reiterův syndrom[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Reaktivní artritida.

Tvoří jej triáda:

  1. negonokoková uretritida,
  2. postinfekční seronegativní artritida,
  3. konjunktivitida.

Současná léčba autoimunitních a alergických onemocnění[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. Protizánětlivé léky (NSAID, steroidy);
  2. Blokátory mediátorů příznaků (antihistaminika, antagonisté leukotrienů a jejich receptorů, solubilní TNF-R…);
  3. Cyclosporin – imunosuprese;
  4. Plasmaferéza.

Experimentální léčba autoimunity a alergie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. Indukce tolerance – opakovaným perorálním podáním antigenu (probíhající klinická studie prevence DM I. typu – inzulin, terapie revmatoidní artritidykolagen typ II):
    • i.v. podáním antigenu;
    • opakovaným parenterálním podáváním nízkých dávek antigenu (klinická studie prevence DM I. typuinzulin).
  2. Ovlivnění kostimulace (blokátory kostimulačních molekul).
  3. Antagonisté prozánětlivých cytokinů (jako IL-1, TNF) – TNF-αR.
  4. Genová terapie.
  5. Specifické ovlivnění průběhu na molekulární úrovni – blokátory efektorových molekul a jejich receptorů. Blokátory migrace lymfocytů do tkání.
  6. Imunoablace a autotransplantace CD34+ buněk – (klinická studie u pacientů v pozdních stadiích život ohrožujících autoimunitních chorob, např. lupus erythematodes, roztroušená skleróza, autoimunní hemolytická anémie, autoimunní trombocytopenická purpura aj.).
  7. Copolymer 1 (Copaxone), analog myelinu složený z – L-tyrosinu, kys. L-glutamové, L-alaninu, L-lysinu (roztroušená skleróza).

Alergie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Alergie.


Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Zdroj[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • ŠTEFÁNEK, Jiří. Medicína, nemoci, studium na 1. LF UK [online]. [cit. 2010-02-11]. <https://www.stefajir.cz/>.