Imunitní systém
Imunitní systém (IS) udržuje integritu organismu; rozpoznává škodlivé od neškodlivého a chrání tak organismus před exo- i endogenními škodlivinami. Patří spolu s nervovým systémem a endokrinním systémem mezi regulační systémy.
Základní pojmy:
- Obranyschopnost: chrání organismus proti patogenním mikroorganismům a jejich toxinům.
- Autotolerance: rozpoznává vlastní tkáně.
- Imunitní dohled: rozpoznává vnitřní škodliviny; odstraňuje staré, poškozené, mutované buňky.
- Antigeny (Ag): látky, které IS rozpoznává a reaguje na ně.
Obecné vlastnosti imunitního systému[edit | edit source]
Komunikace v rámci imunitního systému[edit | edit source]
Komunikace mezi buňkami imunitního systému se děje prostřednictvím signálních molekul:
- jako přímé interakce molekul v membránách,
- nebo prostřednictvím secernovaných molekul, kam patří:
- cytokiny – proteinové molekuly,
- deriváty kyseliny arachidonové (eikosanoidy) – prostaglandiny, leukotrieny, tromboxany,
- NO,
- a další.
Typické vlastnosti fungování imunitního systému[edit | edit source]
- Jednotlivý signál zpravidla nemá odezvu (je potřeba přítomnost kostimulačních signálů, jinak vede zpravidla k útlumu).
- Amplifikace signálu (v průběhu signální dráhy je signál zesílen).
- Přítomnost systémů tlumících přenos signálu (ukončení imunitní odpovědi).
- Buněčná proliferace (podle potřeby se mění počet buněk).
- Difúzní uspořádání (vysoká pravděpodobnost setkání se s podnětem) + migrace buněk (umožní zacílení odpovědi v místě, kde je třeba).
Místní specifita imunitní odpovědi[edit | edit source]
Imunitní reakce probíhají hlavně v mezenchymových tkáních. Každá reakce je spojena s poškozením vlastních struktur! Je-li podnět na sliznici, dojde většinou k útlumu. Pokud něco pronikne do podslizničního vaziva, bude to pravděpodobně patogenní a odpověď proběhne (viz slizniční imunitní systém). Imunitně privilegované oblasti jsou oblasti, kde některé imunitní mechanismy chybí. Při imunitní reakci dochází vždy k poškození vlastních struktur, takže jsou to oblasti s nízkou schopností obnovy tkání (např. CNS).
Struktura imunitního systému[edit | edit source]
Přirozená imunita
(též antigenně nespecifická, vrozená, neadaptivní) |
buněčná | fagocyty |
makrofágy | ||
NK-buňky | ||
humorální | komplement | |
interferony (IFN) | ||
Specifická imunita
(též získaná, adaptivní) |
buněčná | T-lymfocyty |
humorální | B-lymfocyty → protilátky |
Nespecifická imunita[edit | edit source]
Rozpoznává nebezpečné od neškodného pomocí PAMP (Pathogen-Associated Molecular Pattern) – fylogeneticky konzervované molekuly, které jsou pro patogeny typické (např. virová RNA, lipopolysacharid).
Spolupracuje se specifickou imunitou (dává informaci o tom, co je nebezpečné).
Specifická imunita[edit | edit source]
T-lymfocyty rozpoznávájí jen lineární peptidové fragmenty zpracované a prezentované antigen prezentujícími buňkami (APC – Antigen-Presenting Cell), a to zejména dendritickými buňkami za přítomnosti kostimulačních signálů. Pomáhají buňkám nespecifické imunity v zabíjení patogenů.
B-lymfocyty rozpoznávají nativní antigen a dostávají kostimulaci od T-lymfocytů.
Autoreaktivní lymfocyty jsou eliminovány.
Specifická imunita reaguje jen proti nebezpečným podnětům (o tom dá informaci nespecifická imunita a zřejmě tkáně, které jsou patogenem poškozeny). Má imunologickou paměť (využití v aktivní imunizaci).
Hlavní komponenty imunitního systému[edit | edit source]
Imunitní reakce jsou zajištěny různými druhy buněk a molekul a jejich vzájemnými interakcemi. Buňky imunitního systému + buňky pojivových tkání → lymfatická tkáň, lymfatické orgány.
Buňky imunitního systému[edit | edit source]
Buňky IS (imunocyty) = leukocyty, z kmenových buněk kostní dřeně, mající adhezivní molekulu CD34.
- 2 základní linie
- Myeloidní
- Monocyty (makrofágy), neutrofily, bazofily (žírné buňky), eozinofily, dendritické buňky → nespecifická složka IS; schopnost fagocytózy, producenti cytokinů, rozpustných mediátorů.
- Dendritické buňky, monocyty a makrofágy = buňky prezentující antigen (APC); základem i antigenně specifické části IS.
- Do myeloidní linie patří i erytrocyty a trombocyty.
- Lymfoidní
- NK-buňky, lymfocyty B a T.
- Vývoj B-lymfocytů probíhá v kostní dřeni a dokončuje se po setkání s Ag v sekundárních lymfatických orgánech; konečným stádiem jsou plazmatické buňky, produkující protilátky.
- Vývoj T-lymfocytů probíhá zejména v thymu; 2 hlavní fenotypicky odlišné subpopulace: prekurzory pomocných buněk (na povrchu receptor CD4), prekurzory cytotoxických buněk (CD8): po setkání s Ag na povrchu vhodných APC se diferencují na zralé efektorové T-lymfocyty.
- Část T a B lymfocytů se po setkání s Ag diferencují v paměťové buňky zodpovědné pak za imunologickou paměť.
Základní molekuly imunitního systému[edit | edit source]
- TCR, BCR (antigenně specifické receptory na povrchu T a B lymfocytů);
- MHC I., II. (HLA molekuly);
- Fc receptory (vážou Fc části molekul imunoglobulinů);
- adhezivní a kostimulační molekuly;
- imunoglobuliny;
- cytokiny;
- složky komplementového systému.
Fyziologické bariéry[edit | edit source]
- Snadná obnovitelnost povrchových vrstev (patogeny odpadnou spolu s epiteliemi).
- Různé povrchové molekuly, sekreční protilátky (brání adherenci patogenů).
- Komensální mikroorganismy (soutěží s patogenními).
Odkazy[edit | edit source]
Související články[edit | edit source]
Externí odkazy[edit | edit source]
Použitá literatura[edit | edit source]
- HOŘEJŠÍ, Václav a Jiřina BARTŮŇKOVÁ. Základy imunologie. 3. vydání. Praha : Triton, 2008. 280 s. ISBN 80-7254-686-4.
- KREJSEK, Jan a Otakar KOPECKÝ. Klinická imunologie. 1. vydání. Hradec Králové : Nucleus HK, 2004. 941 s. ISBN 80-86225-50-X.