Hurá!   WikiSkripta jsou v novém! Vzhled ale není jediná věc, která se změnila, pod kapotou je novinek mnohem víc. Pokud se chcete dozvědět více, nebo pokud vám něco nefunguje správně, podívejte se na podrobnosti.

Enamelum

Z WikiSkripta



Vývoj zubu
Řez zubem: A – Enamelum, B – dentin

Obecné vlastnosti

Sklovina je ektodermálního původu. Je produkována vnitřními ameloblasty sklovinného orgánu. Jedná se o nejtvrdší tkáň v lidském těle, což je také způsobeno tím, že je to nejvíce mineralizovaná tkáň v těle. Hlavním minerálem je fluorohydroxyapatit. Sklovina má namodralou až lehce nažloutlou barvu.

Složení

Sklovina patří k pojivovým tkáním. Skládá se tedy z buněk a mezibuněčné hmoty.

Buňky

Buněčná složka je zastoupena pouze v období vývoje skloviny v podobě zevních a vnitřních ameloblastů sklovinného orgánu, které v okamžiku dokončení vývoje zevního tvaru skloviny zanikají a dávají vzniknout cuticule dentis (Nasmythova membrána).

Mezibuněčná hmota

Mezibuněčná hmota obsahuje složku vláknitou a amorfní.

Vláknitá složka

Vláknitá složka v případě tomto případě chybí.

Amorfní složka

Amorfní složka je zastoupena anorganickými sloučeninami: vodou, hydroxyapatitem, dalšími minerály a organickou složkou(glykosaminoglykany, proteoglykany, glykoproteiny).

Voda Hydroxapatit a další minerály Organické složky
11% 87% 2%

Voda je ve sklovině přítomna jako volná (vázaná na organickou hmotu) či vázaná na krystaly. Sklovina dokáže ve vhlkém prostředí vodu přijímat společně s ionty. V suchém prostředí naopak vodu uvolňuje. Zuby, které nejsou dostatečně vystavené prostředí dutiny ústní (xerostomie, spánek s otevřenými ústy), mají křídovou barvu. Z toho důvodu je také nutné vybírat barvu protetické či konzervační sanace na suchém zubu.

Organické složky jsou zastoupeny z 40% lipidy a 58% proteiny. Sklovinná prizmata jsou obalena vrstvou heterogenních afibrálních proteinů, ke kterým patří enamelin a amelogenin. K dalším sklovinným proteinům patří tuftelin. Sklovina také obsahuje glykosaminoglykany keratansulfát a chondroitinsulfát.

Anorganický materiál je tvořen zejména hydroxyapatitem či jinými druhy fosforečnanu vápenatého. V menší míře je také tvořena uhličitanem vápenatým (CaCO3), fluoridem vápenatým (CaF2), uhličitanem hořečnatým (MgCO3) a dalšími minerály.

Hydroxyapatit

Hydroxyiapatit můžeme vyjádřit obecným vzorcem M10,(XO4)6(Y)2. V případě hydroxyapatitu je písmeno M zastoupeno ionty Ca2+ a XO4 anionty PO4 3-. Jednotlivé ionty tvořící hydroxyapatit mohou být zaměněny za jiné ionty, což se projeví na vlastnostech takto substituované sloučeniny, což můžeme vyjářit následujícím zápisem: Ca10-x Nax(PO4)6-y(PO4)z(OH)2-u (F)u. Následující tabulka znázorňuje zastoupení nejčastějších substituentů.

M XO4 Y
Ca2+ PO4- OH-
Na+ CO32- F-
K+ HPO4- Cl-
Sr2+ Example Example
Br2+ Example Example

V případě substituce za Na+ a OH- se jedná o stechiometrické substituce, zatímco v případě PO43- se jedná o nestechiometrický typ substituce. Nejčastější substituovanou formou je karbonátový hydroxyapatit Ca10(PO4,CO3)6(OH)2. Přítomnost CO32- narušuje pravidelné uspořádání v krystalu a tím zvyšuje jeho rozpustnost Další obvyklou formu je flouroapatit Ca10(PO4)6(F)2. Přítomnost fluoridového aniontu významně snižuje rozpustnost skloviny. Sklovina s tímto obsahem se běžně rozpouští při pH 4,5 oproti obvyklému pH 5,5 v případě hydroxyapatitu Následující tabulka uvádí zastoupení dalších obvyklých forem fosforečnanu vápenatého ve sklovině

Forma fosforečnanu vápenatého Vzorec
β - Trikalciumfosfát (TCP) Ca3(PO4)2
Brushit CaHPO4.2H2O
Oktakalciumfosfát (OCP) Ca8(HPO4)2(PO4)4
Amorfní fosforečnan vápenatý Cax(PO4)y.nH2O

Struktura

Základem sklovinné struktury jsou sklovinné krystaly. V gingivální třetině zubu a v na povrchu dočasných zubů se vyskytuje tzv. aprizmatická sklovina

Sklovinné prizma

Krystaly jsou dlouhé 160 nm a široké 40-70 nm podle stupně vývoje a lokalizace. Každý krystal je obalen obalem z proteinů a lipidů. Zhruba 100 krystalů se spojuje do skloviného hranolu tzv. sklovinné prizma. V jádru prizmatu jsou jednotlivé krystaly paralelně orientované s dlouhou osou prizmatu. (Ta jsou polygonální, arkádovitá a oválná.) Vedou od dentinosklovinné hranice kolmo k povrchu. Každé prizma je obklopeno tenkou membránou (membrana prismatis) o tloušťce 0,1–0,2 μm. Prizmata jsou zapuštěna v tzv. interprizmatickou substancí. Intraprizmatická substance je méně mineralizovaná a krystaly hydroxyapatitu jsou oreintována kolmo k dlouhým osám prizmat. Prizmata se spojují do větších svazků, které mohou mít tvar válce, klíčové dirky a podkovy.

Prizmata probíhají vždy kolmo na dentino-sklovinnou hranici. V oblasti hrbolků tudíž probíhají téměř vertikálně a v oblasti krčku naopak horizontálně až mírně apikálně. Současně mají prizmata esovitý tvar. Tento tvar je výhodný z důvodu axiálního zatížení zubu, jelikož esovitý průběh současně umožňuje efektivní přenos síly na dentin bez poškozování struktury skloviny. Pokud provedeme podélný výbrus zubu, nikdy nezastihneme prizmata v celém jejich průběhu(jelikož mají esovitý průběh).Na vybroušeném zubu se v důsledku tohoto průběhu při pozorovaní polarizačním mikroskopem objevují tzv. Hunter-Shregerovy proužky. Jsou složeny z příčných diazon a podélných parazon, které svírají úhel 40%. Tento úhel je efektivní pro axiální přenos zatížení zubu.

K dalším optickým jevům patří tzv.Retziusovy proužky. Tyto proužky jsou naproti tomu koncentricky uspořádané, protože znázorňují nerovnoměrně probíhající postupnou mineralizaci skloviny.

Aprizmatická sklovina

Tento typ skloviny se vyznačuje strukturou s absencí prizmat. Má stejné chemické složení jako zbytek skloviny, ale je méně mineralizovaný a obsahuje neuspořádáné krystaly. Aprizmatická sklovina se vyskytuje na povrchu dočasných zubů a v gingivální třetině zubů. Vzniká jako poslední produkt ameloblastů, které se následně zúčastní na vzniku Nasmythovy membrány. Nasmythova membrána je cca 3μm silná membrána, která kryje povrch zubu před jeho prořezáním do dutiny ústní a krátce po prořezání. V důsledku atrice během života zmizí z povrchu téměř celého zubu a zústává pouze v gingivální třetině zubu.


Odkazy

Související články

Použitá literatura

  • KLIKA, Eduard, et al. Histologie pro stomatology. 1. vydání. Praha : Avicenum, 1988. 448 s. 
  • MINČÍK, Jozef, et al. Kariologie. 1. vydání. Praha : Stomateam s.r.o, 2014. 255 s. ISBN 978-80-904377-2-2.