Hemoplacentární bariera
Hemoplacentární bariéra odděluje krev plodu, která protéká kapilárním řečištěm mezi aa. umbilicales a v. umbilicalis, od krve mateřské v placentě. Nejedná se o skutečnou bariéru v pravém slova smyslu, protože jednou z jejích hlavních funkcí je přestup látek mezi oběma krevními oběhy. Proto se často používá přesnější označení placentární membrána.
U člověka se vyskytuje typ placenty označovaný jako placenta hemochorialis, pro kterou je charakteristické, že mateřská krev omývá povrch choriových klků. Je to důsledkem hlubokého prorůstání klků a narušení endotelu mateřských cév.
Od čtvrtého měsíce těhotenství se placentární membrína postupně ztenčuje v důsledku úbytku cytotrofoblastu a vaziva. Endotel kapilár plodu se tak dostává do těsného kontaktu se syncytiotrofoblastem, což vede ke zvýšení efektivity výměny látek mezi matkou a plodem.
U donošené placenty dosahuje tloušťka hemoplacentární bariéry maximálně přibližně 20 µm.
Vrstvy hemoplacentární bariéry[upravit | editovat zdroj]
Funkce placentární membrány je podmíněna strukturou a funkčními vlastnostmi jejích jednotlivých vrstev. Hemoplacentární bariéra je původně tvořena čtyřmi vrstvami embryonálního a fetálního původu:
- endotel fetálních cév – endotel a bazální membrána vlásečnic uvnitř choriového klku,
- vazivo choriových klků – tenká vrstva rosolovitého vaziva choriového klku,
- vrstva cytotrofoblastu – bazální membrána a Langhansovy cytotrofoblastické buňky (pouze do první poloviny těhotenství),
- syncytiotrofoblast – souvislá vrstva na povrchu choriového klku, kde probíhá placentární výměna.
Charakteristika krevního oběhu v placentě[upravit | editovat zdroj]
Kotyledony jsou lehce vyklenuté oblasti na pars materna, kryté tenkou vrstvou decidua basalis. Jsou zásobovány přibližně 80–100 spirálovitými arteriemi, které pronikají přes deciduální ploténku.
Mateřská okysličená krev proudí pod tlakem do intervilosních prostorů, kde obtéká choriové klky, jejichž celkový povrch dosahuje přibližně 4–14 m². S postupným poklesem tlaku se krev obrací směrem k choriové ploténce a následně se vrací zpět k deciduální ploténce, odkud odtéká do žil endometria.
K vlastní placentární výměně dochází pouze na těch klcích, jejichž fetální kapiláry jsou v těsném kontaktu se syncytiotrofoblastem. Na jeho povrchu se často nachází žíhaný lem tvořený hustě uspořádanými mikroklky, které výrazně zvětšují resorpční plochu a tím zvyšují efektivitu přestupu látek mezi matkou a plodem.
Klinické poznámky[upravit | editovat zdroj]
Placenta je propustná pro řadu virů, hormonů i různých léků a drog, z nichž některé mohou závažně poškodit vyvíjející se plod.
Placentární bariérou prochází mnoho virů, například rubeolla, cytomegalovirus, Coxsackie viry, virus varioly, varicelly, spalniček či poliomyelitidy. Infekce plodu některými z těchto virů může vést ke vzniku vrozených vývojových vad.
Pro hormony je placenta selektivně propustná v obou směrech. Některé syntetické progestiny procházejí placentou velmi rychle a při podání matce mohou vyvolat maskulinizaci plodů ženského pohlaví. Rizikové je také podávání syntetického estrogenu diethylstilbestrolu, který může u mužských plodů způsobit abnormální vývoj varlat.
Placentou rovněž snadno prochází řada léků, drog a jejich metabolitů, které mohou nepříznivě ovlivnit vývoj plodu.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Zdroje[upravit | editovat zdroj]
- SADLER, Thomas. Langmanova lékařská embryologie. 10. vydání vydání. 2011. ISBN 978-80-247-2640-3.
- VAJNER, Luděk, Jiří UHLÍK a Tomáš NOVOTNÝ. Lékařská histologie II : Mikroskopická anatomie. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2012. ISBN 978-80-246-2165-4.
