Hluk

Z WikiSkript
Změněno.png

Úvod[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Hlukem nazýváme každý zvuk, který má rušivý, nebo obtěžující charakter, nebo který má škodlivé účinky, bez ohledu na jeho intenzitu, která v mnohých případech nehraje hlavní roli. Ve vnímání zvuku existují značné interindividuální rozdíly.

Zdroje hluku[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

V naší populaci je hluková zátěž způsobena v průměru asi ze 40 % z pracovního prostředí a z 60 % z mimopracovního prostředí.

  • Dopravní hluky – až 70–85 dB, automobilová, kolejová a letecká doprava.
  • Hluky ve výrobě – mechanizované nářadí, důlní stroje, strojírenství.
  • Hluky související s bydlením – technické vybavení domu, činnost osob, sanitární vybavení.
  • Hluky související s trávením volného času. – sportovní události, kulturní a společenské akce.

Typy hluku[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

V předběžném šetření určujeme o jaký typ hluku se jedná (časový průběh, kmitočtové složení). Povahu většinou určujeme subjektivně, poslechem.

Základní typy hluku[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Ustálený – jeho hladina se v daném místě a ve sledovaném časovém úseku v závislosti na čase nemění o víc než 5 dB.
  • Proměnný – jeho hladina se v daném místě a ve sledovaném časovém úseku v závislosti na čase mění o více než 5 dB.
  • Nízkofrekvenční – frekvence hluku nepřesáhne 100 Hz
  • Vysokofrekvenční – frekvence je vyšší než 8 000  Hz.
  • S tónovými složkami – jeho spektrum obsahuje tónové (diskrétní) složky, jejichž hladiny akustického tlaku jsou o více než 5 dB vyšší než v sousedících kmitočtových oblastech.
  • Impulsní – je vytvářen jednotlivými zvukovými impulzy s dobou trvání do 200 ms, nebo sledem takových impulzů, následujících po sobě v intervalech delších než 10 ms.

Biologické účinky[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Rozhodujícím faktorem pro účinek zvuku na člověka je fakt, jakým způsobem je akustická informace zpracována. Biologicky účinnější jsou zvuky silnější, přerušované, s tónovými složkami, s impulzy nebo rázy, než zvuky tiché a ustálené.

Z hlediska intenzity lze říct, že hluky nad 30 dB jsou nebezpečím pro nervový systém a psychiku. Nad 60 dB je ohrožen vegetativní systém, nad 90 dB sluchový orgán a nad 120 dB mohou být poškozeny buňky a tkáně.

Spektrální složení hluku rozlišujeme jednak podle šířky pásma, jednak podle převažující oblasti frekvence. Širokopásmový hluk má výrazné účinky na oběhové funkce. Úzkopásmový hluk, resp. tónový hluk má pronikavější účinky na sluchové ztráty i vyšší subjektivní rušivost. Hluky s převahou frekvencí nad 2000 Hz jsou považovány za agresivnější.

Specifické účinky[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Ucho má nejvyšší citlivost pro frekvence 1000 Hz až 4000 Hz. Při stejné intenzitě vyvolávají zvuky různých frekvencí nestejně silný sluchový vjem, mají různou hlasitost. Účinky nadměrného hluku se na sluchovém aparátu projeví až po značné expoziční době. Většinou se již jedná o ireverzibilní poškození. Člověk si obtížně přizná sluchové změny, protože zde chybí objektivní srovnání. Podstata poškození sluchu je v nevratném úbytku vláskových buněk Cortiho orgánu.

  • Chronické akustické trauma – profesionální nedoslýchavost.
  • Akutní poškození hlukem může být způsobeno výbuchem nebo třeskem. Výbuch poškozuje bubínek a sluchové kůstky. Třesk postihuje vláskové buňky, tektoriální membránu.

Počáteční znak poškození sluchu je zvýšení sluchového prahu pro frekvenci 4000 Hz. Je to diagnostický znak využívaný pro určení nemoci z povolání.

Stadia poruchy sluchu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. Krátkodobé zahlušení po expozici;
  2. latence;
  3. manifestní stadium – sluchová ztráta se rozšíří i na frekvence důležité pro porozumění řeči – 3000 Hz a nižší.

Ztráta sluchové ostrosti znamená sníženou schopnost vnímat vysoké frekvence (4 až 8 kHz) zvuku. Právě tyto frekvence jsou potřebné k rozlišování některých hlásek např. sykavek. Tyto změny jsou typické pro fyziologické stárnutí sluchu. Mluvíme tedy o presbyakusii.

Systémové účinky[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Hladina 70 dB – můžeme pozorovat změny krevního tlaku, prokrvení kůže, tepové frekvence, posun rovnováhy směrem k sympatikotonii.

Na druhé straně se setkáváme s účinky spojenými s poplachovou reakcí. Podobné pro stresové situace. Leknutí se při náhle vzniklém silném hluku.

  • Metabolismus – vzestup glykémie, další změny v hladinách lipoproteidů, inzulinu apod.
  • Vnitřní sekrece – vyšší produkce adrenalinu a jiných stresových mediátorů.
  • Spánek – prodloužení délky usínání. Při hladině 87 dB se probudí každý.
  • Smyslové orgány – pod vlivem hluku se zužuje zorné pole.
  • Výkonnost – pozitivní účinky u jednoduché činnosti. Naopak negativní účinky u složité popř. duševní činnosti. Zde však hrají roli i inter-individuální rozdíly ve vnímání hluku, resp. zvuku (např. příjemná, nepříjemná hudba).

Prevence a ochrana před nepříznivými účinky hluku[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Protože je hluk škodlivinou, na kterou se nemůžeme adaptovat, je potřeba, aby pracovníci ale i občané byli hluku vystaveni v co nejmenší možné míře a aby nebyly překračovány nejvyšší přípustné hodnoty.

V pracovním prostředí tato opatření podle doporučení Státního zdravotního ústavu v Praze spočívají v tomto
  1. odstranění zdrojů hluku nebo podstatné snížení vyvolávaného hluku (tzn. nekonstruovat a nepoužívat stroje a zařízení s přílišnou hlučností, bránit šíření hluku a chvění pružným uložením, užívat antivibračních nátěrů apod.), nejlepším způsobem je inovace hlučného zařízení méně hlučným;
  2. uzavření zdroje hluku vhodným krytem, např. obezdění kompresoru, vytvoření příčky apod.;
  3. oddělení exponovaného pracovníka od zdroje;
  4. omezení délky hlukové expozice, zařazení klidových přestávek pro odpočinek v nehlučném prostředí nebo střídání pracovníků v hlučném a nehlučném prostředí;
  5. používání vhodných osobních ochranných pomůcek (vatové chrániče uší, rezonanční chrániče, sluchátkové chrániče, protihlukové kukly a přilby). Užívání těchto pomůcek by nikdy nemělo být konečným řešením.
Dále se před nadměrnou hlukovou zátěží podle doporučení Státního zdravotního ústavu v Praze můžeme bránit
  • omezit četnost návštěv diskoték a dalších hlasitých hudebních představení;
  • omezit hlasitost poslechu hudby nejen z diskmanů a MP3 přehrávačů, ale i z televize, magnetofonů a rádia;
  • maximálně zkracovat dobu pobytu v hlučném prostředí;
  • nevykonávat hlučné činnosti v malém prostoru (odrazem hluku od stěn se zvyšuje jeho hladina);
  • hlučné činnosti (vrtání, opravy v bytě, vysávání apod.) je vhodné přesunout na denní dobu;
  • být ohleduplný ke svým spolubydlícím a sousedům.

Občané mají možnost podat oficiální podnět na místní Orgán ochrany veřejného zdraví tj. Krajskou hygienickou stanici, pokud jsou obtěžováni nadměrným hlukem. A pokud dojde k překročení hygienických limitů daných předpisem Zákona č. 258/2000 Sb., je provozovatel daného zdroje zvuku povinen sjednat nápravu.

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • HRNČÍŘ, Evžen a Monika KNEIDLOVÁ. Působení zvuku na zdraví [online]. Portál 3. lékařské fakulty Karlovy Univerzity v Praze [online], ©2011. Poslední revize 2011-11-23, [cit. 2011-11-29]. ISSN = 1804-3143. <http://portal.lf3.cuni.cz/clanky.php?aid=76>.

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • BENCKO, Vladimír, et al. Hygiena : Učební texty k seminářům a praktickým cvičením. 2. přepracované a doplněné vydání vydání. Praha : Karolinum, 2002. 205 s. s. 119 – 125. ISBN 80-7184-551-5.
  • Státní zdravotnický ústav. Témata zdraví a bezpečnosti [online]. [cit. 2010-10-30]. <http://www.szu.cz>.