Reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení

From WikiSkripta

Akutní reakce na stres[edit | edit source]

Tato porucha vzniká jako reakce na výjimečně silný fyzický či psychický stres. Rozvíjí se i u pacientů, kteří v minulosti nikdy netrpěli žádnou psychickou poruchou. Průběh bývá převážně krátkodobého charakteru, obvykle odeznívá po několika hodinách nanejvýš dnech.

Spouštěcím faktorem bývá silný zážitek, který bývá spojen s ohrožením postiženého nebo jeho blízkého člověka (požár, autonehoda, znásilnění) nebo změnou v sociálních vztazích (rozvod, ztráta zaměstnání). Primární vulnerabilita se u postižených různí, od toho se odvíjí odlišné reakce na stresovou událost. Větší riziko nastává u osob oslabených dlouhodobou nemocí nebo fyzickou či psychickou námahou.

V prvním stupni se pacient dostane do stavu ustrnutí, které je doprovázeno zúženým vědomím, poruchou pozornosti a mírnou dezorientací. Následuje další stupeň, kdy u postiženého nastane emoční otupění anebo v opačném případě tzv. „útěková reakce”, projevující se tachykardií, pocením a třesem. Symptomy po krátké době obvykle vymizí. Jako první pomoc postiženému poskytujeme zklidňující psychoterapii. Účinná může být také jednorázová dávka benzodiazepinů (např. 10 mg benzodiazepamu).


Posttraumatická stresová porucha[edit | edit source]

Posttraumatická stresová neuróza (PTSD – Posttraumatic Stress Disorder) je opožděná reakce na mimořádně stresovou událost. První popis této poruchy vznikal na základě válečné traumatické neurózy. Rozvoj nastává po delší době, než je tomu u akutní stresové reakce, a může trvat i několik měsíců. Postižený znovu prožívá stresovou událost, vrací se k ní v myšlenkách nebo ve snech, přestože vzpomínky mohou být narušené. Celoživotní průběh se odhaduje u 1–9 % pacientů. Současně se může rozvíjet také obsedantně kompulzivní porucha, agorafobie, panická porucha nebo depresivní stavy.

Průběh a prognóza[edit | edit source]

Posttraumatická stresová neuróza se rozvíjí několik týdnů až měsíců od stresové události.

Probíhá ve 3 stupních:

  1.  nespecifická reakce doprovázena úzkostmi;
  2.  po 4 až 6 týdnech přicházejí pocity bezmoci, postižený ztrácí kontrolu nad sebou samým, chová se vyhýbavě, může pociťovat zlost;
  3.  chronická PTSD spojená s demoralizací a invalidizací postiženého, přeměna životních hodnot.

Podle statistik u třetiny pacientů symptomy po čase odezní, přibližně 40 % pokračuje s mírnými potížemi a 10 % si nese obtíže závažné. Vyvolávacím faktorem bývá stresová událost (až 30 % bývají oběti živelných katastrof) ale důležitou roli hraje také genetická dispozice. Udává se, že k rozvoji poruchy přispívá až z 13–34 %. Větší pravděpodobnost rozvoje PTSD je u lidí, kteří byli již dříve vystavováni silným zátěžovým situacím.

Za zvýšenou odpověď na stresové stimuly je zodpovědný noradrenalinový neurotransmiterový systém. Způsobuje tachykardii, hypertenzi, v moči se nalézá zvýšená hladina metabolitů adrenalinu a noradrenalinu. Negativní symptomatologie je řízena endogenním opiátovým systémem, způsobuje u pacienta vyhasnutí afektivity, tendence k izolaci, abulii. Serotoninergní dysfunkce způsobuje pozitivní symptomatologii, projevující se iritabilitou a záchvaty vzteku.

Diagnostika[edit | edit source]

Především je nutné vyloučit organickou duševní chorobu, jakou může být třeba organická porucha osobnosti, delirium nebo anamnestický syndrom. Podobné symptomy mohou vznikat také v důsledku fyzického poranění, např. po úrazech hlavy. Současně se obvykle rozvíjí i depresivní epizoda a symptomy se mohou v mnohém překrývat, v tom případě je vhodné diagnostikovat a léčit oboje současně. U postižených se může rozvinout až fobický vztah k danému místu či situaci a při střetu s těmito stimuly může reagovat panickou atakou.

Léčba[edit | edit source]

V rámci léčby je nejvhodnější kombinace psychoterapeutických postupů a podávání těchto psychofarmak:

  •  antidepresiva: TCA (imipramin, amitriptylin), IMAO, RIMA, SSRI – s dlouhodobějším užíváním (alespoň 2 měsíce) snižují dráždivost postižených, udržovací léčba by pak měla pokračovat alespoň 1 rok;
  •  antimanika: lithium, karbamazepin, valproát – ovlivňují impulzivitu postiženého;
  •  beta blokátory: klonidin, propranolol – tlumí vegetativní příznaky.

Benzodiazepiny jsou z důvodu dlouhodobého užívání nevhodné a jejich předepisování se nedoporučuje, namísto toho lze užívat neuroleptika (haloperidol, pimozid). Velmi důležitá je časná krizová intervence a podpůrná psychoterapie, které mohou od samého začátku zmírnit průběh. Byly také vyvinuty specifické postupy v rámci krátké dynamické a kognitivně behaviorální terapie.

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Posttraumatický stresový syndrom.

Porucha přizpůsobení[edit | edit source]

Porucha přizpůsobení vzniká také jako důsledek některé životní události, na kterou pacient reaguje nepřiměřenou intenzitou i délkou trvání. Obtíže se projevují přibližně po 1 měsíci a mohou vést až k pracovní neschopnosti. Symptomy se mohou různit:

  •  depresivní – bývá krátkodobého charakteru (do 1 měsíce) a protahovaná (do 2 let);
  •  úzkostná – mísí se úzkostná a depresivní reakce, nastávají také poruchy jiných emocí (trvání po několik měsíců);
  •  poruchy chování – doprovázeny agresivitou a asociálním chováním.

Nejdůležitější k zvládání této poruchy bývá psychoterapeutické působení, především schopnost empatie a lidský přístup.

Odkazy[edit | edit source]

Související články[edit | edit source]

Použitá literatura[edit | edit source]

  • RABOCH, Jiří a Petr ZVOLSKÝ, et al. Psychiatrie. 1. vydání. Praha : Galén, 2001. 622 s. ISBN 80-7262-140-8.