Válcový implantát

Z WikiSkript

Nejvíce rozšířeným typem implantátu jsou šroubové a válcovité implantáty.

Jejich historie sahá až do roku 1938, kdy poprvé implantoval Strock vhodný tvar implantátu – šroub. K dalšímu zdokonalení však přispěl roku 1965 švédský stomatolog Petr Ingvar Branemark, kdy jeho typ titanového šroubu prakticky využíváme do dnes.

Samotný implantát můžeme rozdělit na 2 části: fixturu a abutment, na které se poté upevňuje suprakonstrukce.

Miniimplantát

Fixtura[upravit | editovat zdroj]

Fixtura, část implantátu, která je celá v čelistní kosti, může mít různě tvary. Nejčastějším typem je válec či konický tvar. Oba dva však bývají šroubovitě zbrázděny. Tyto implantáty bývají zavedeny po preparaci otvoru do čelistní dutiny.

Osteointegrace[upravit | editovat zdroj]

Jejich hlavním způsobem začlenění do kosti bývá oseointegrace. oseointegrace je proces, kdy převáží aktivita osteoblastů a implantát sroste s kostí. Tento srůst je rigidní, přenos žvýkacího tlaku tak je oseální, čili přímo na kost. Vlatní osteointegrace je zajištěna několika různými mechanizmy, které se liší dle implantačních systémů. U titanových implantátů, či implantátů z titanu a jeho slitin je důležitá jeho povrchová úprava. Existují studie, které prokázaly, že čím větší hrubost implantátu, tím rychlejší je jeho přilnavost ke kosti.(Wennerberg). Jiné implantační systémy vyžadují pískování a leptání, aby vzniknul jemnější povrch a implantát může být tak dříve zatížen (Strauman). Další titanové systémy jsou pokryty BIO povrchem, který umožní lepší přilnavost nově vytvořené kosti a zlepší rovnoměrnost zatížení mezi implantátem a kostí. Jako další povrchovou úpravu můžeme zmínit vrstvení hydroxyapatitu v nejrůznějších modifikacích, nanášení porézní vrstvy, opracování UVC zářením. Materiály, které se vhojí pomocí osteointegrace, nazýváme materiály bioinertními. Můžeme sem zařadit titan, jeho slitiny, polykrystalickou aluminiumoxidovou keamiku, zirkoniumoxidovou keramiku a uhlíkové materiály, které se spíše využívají k povrchové úpravě. Biointegrační materiály představují vyšší kvalitu spojení mezi implantátem a kostí, dochází totiž k vytvoření chemických vazeb mezi oběma částmi. Nicméně nesmíme opomenout, že mezi jeden z hlavních pilířů dobré osteointegrace a následného brzkého zapojení implantátu do funkce, je kvalita kosti, její denznost a celkový stav pacienta.

válcový implantát

Abutment[upravit | editovat zdroj]

Abutment, nebo-li spojovací část implantátu, pilíř či podpěra, naléhá k fixtuře a ční do dutiny ústní. Na abutment je přidělána suprakonstrukce. Abutment bývá obvykle zaveden do fixtury po jejím zhojení, jde tedy o sekundární fázi implantačního procesu. Existují však i miniimplantáty, které mají k fixtuře připojený abutment přímo a proto se jedná o jednofázový proces.

Miniimplantáty[upravit | editovat zdroj]

Miniimplantáty jsou samospřezné implantační šrouby velmi malého průměru (1,8mm) a délky od 10 do 18 mm.[1]

Abutment má tvar preparovaného pilíře, či se může individuálně doupravit. Na trhu jsou i nejrůznější systémy, které jsou opatřeny zásuvnými spoji pro připojení hybridních náhrad. Tyto různé druhy fixtura-abutment nazýváme implantační systémy. Implantačních systémů můžeme nalézt mnoho, liší se spojením mezi dvěma částmi imlantátu, povrchovou úpravou, velikostí. Délka se pohybuje od 5–20 mm. Spojení fixtury s abutmentem můžeme mít interní (Ankylos) či externí (Branemark). Abutment bývá zajištěn proti rotaci. Jednodílné implantáty se využívají většinou pro provizorní implantaci či pro hybridní náhrady.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. ŠIMŮNEK, J.. Protetika III. 4. vydání. Praha : Grada, 2011. 384 s. s. 239-251. ISBN 978802719395.

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • Přednášky 1.LF
  • STRUB, J.. Protetika III.. 4. vydání. Praha : Grada Publishing, a.s, 2011. 384 s. ISBN 978802719395.
  • ŠIMŮNEK, Antonín. Dentální implantologie. 1. vydání. Hradec Králové : Nukleus HK, 2008. 296 s. ISBN 8087009307.