Vnímavý organismus v procesu šíření nákazy

Z WikiSkript

Vnímavý jedinec je člověk, kterému chybí jakýkoliv typ imunity nebo rezistence vůči určitému patogennímu agens, který by po expozici tomuto agens zabránil infekci.

O vnímavosti nebo rezistenci jedince vůči infekčnímu agens (IA) rozhoduje mnoho faktorů. Po expozici vůči určitému IA nemusí vždy k infekci dojít (např. pro nedostatečnou infekční dávku, neobvyklou vstupní bránu nebo specifickou imunitu hostitele). Nákaza se nemusí projevit onemocněním, případně manifestní projevy můžou probíhat jen pod částečným spektrem charakteristických příznaků.

O samotné nákaze rozhodují vlastnosti jak činitele mikroorganizmu tak vnímavost jedince. O vnímavosti k infekčnímu agens rozhoduje řada faktorů:

  • povaha a stupeň imunitní odpovědi,
  • genetické faktory, kontrolující imunitní odpověď,
  • věk v době infekce,
  • stav výživy,
  • současná jiná onemocnění (poruchy imunitního systému, metabolické poruchy, hormonální a oběhové poruchy, závažné základní onemocnění jako karcinom nebo diabetes),
  • abusus (kouření, alkohol, léky, námaha),
  • psychologické okolnosti (vůle, víra, optimismus, deprese),
  • infekce několika agens současně,
  • vlastní mikroflóra pacienta.

Obrana organismu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Obrana organizmu vůči infekci spočívá ve třech základních mechanizmech:

Pod pojmem nespecifická rezistence rozumíme vrozené faktory fyzikálního (neporušený epitel, řasinky), biochemického (HCl), genetického, hormonálního, buněčného a.j. rázu. Přirozená (nespecifická) imunita zahrnuje specializované procesy, které nejsou spojené s rozeznáváním etiologického agens (EA) po předešlé zkušenosti a fungují samostatně (fagocytóza, komplement, lysozym, interferon). Získaná (specifická) imunita je podmíněná předchozím stykem s EA nebo jeho antigeny (humorální, buněčná).

Dle původu lze rozdělit imunitu na imunitu pasivní, a to buď získanou přirozeným způsobem (transplacentárně, mlékem) nebo uměle (imunní globulin nebo gamaglobulin s krátkodobým účinkem), a na aktivní imunitu přirozenou (po setkání s EA), která přetrvá různě dlouho a získanou (po aplikaci očkovacích látek).  

Imunita kolektivní je imunita (přirozená i získaná) u jedinců určitého kolektivu (populace). Je to procento osob imunních (mají protilátky získané přirozeně nebo očkováním) v daném kolektivu. Při dosažení určitého procenta – účinné kolektivní imunity (85–95 %), se zastavuje přenos EA, nevznikají epidemie a případy onemocnění jsou jen ojedinělé.

Promořenost je míra přirozeného kontaktu populace s určitým EA, který navodí tvorbu specifických protilátek, hodnotitelných serologicky.  

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • GEIZEROVÁ, H., et al. Epidemiologie: vybrané kapitoly pro seminární a praktická cvičení. 1. vydání. Praha : Karolinum, 1995. 83 s. ISBN 80-7184-179-X.