Dermatomykózy

From WikiSkripta

Dermatomykózy jsou zánětlivá infekční onemocnění kůže vyvolaná:

Dermatomykózy patří vedle ekzémových onemocnění a bércových ulcerací k nejčastějším kožním chorobám. Některá úporně probíhající onemocnění mohou signalizovat vážná poškození celkové či lokální imunity (diabetes mellitus, poruchy imunitního systému apod.).[2]

Dle lokalizace patologického procesu v kůži:

  • keratomykózy – postihují pouze rohovou vrstvu epidermis;
  • dermatomykózy – postihují kůži (event. sliznice), nehty, případně vlasy;
  • hluboké mykózy – postihují podkoží, často vnitřní orgány, mohou mít systémový charakter.[3]

Původci[edit | edit source]

Původci dermatomykózy mohou být paraziti rostlinného původu, dle botanické systematiky patří k houbám.[3] Jejich buněčná stěna je složená z chitinu, lipidů, polysacharidů a celulózy. Mají jádro, neobsahují chlorofyl. Ke svému růstu a množení vyžadují organický substrát, kyslík, vlhkost, alkalické prostředí, teplotu optimálně kolem 36,7 °C. Mají afinitu ke keratinu.

Podle morfologie:

    • vláknité houby – vytvářející dlouhá vlákna (hyfy), která se proplétají a vytvářejí mycelium, rozmnožují se pomocí spor (konidií),
    • kvasinky – jednobuněčné organizmy s pučícími buňkami (blastospórami);
  • někteří původci jsou dimorfní – jsou schopny růst ve formě vláknitého mycélia i ve formě kvasinek v závislosti na podmínkách;
  • oba typy spor (konidie i blastospóry) bývají velmi odolné vůči zevním vlivům.

Podle patogeneze:

  • saprofytické – vyvolávají onemocnění pouze v pro ně příhodných podmínkách;
  • patogenní – vyvolávají onemocnění vždy;
    • pouze malá část je patogenní pro člověka.

Podle epidemiologie:

  • geofilní (vegetují v půdě nebo na rostlinách) – přenos z půdy na člověka;
  • zoofilní (parazitují na kůži zvířat) – přenos ze zvířete na člověka;
  • antropofilní (vegetují pouze na kůži člověka) – přenos ze člověka na člověka;[4]

Klinický obraz[edit | edit source]

Orální kandidóza po léčbě antibiotiky

Klinický obraz závisí na původci a na lokalizaci chorobného procesu. Zoofilní druhy způsobují spíše akutní zánětlivé léze, zatímco antropofilní druhy (adaptované na člověka) vyvolávají spíše zánět chronického charakteru.[3]

Rizikové faktory pro vznik dermatomykóz:

  • práce v horkém prostředí spojená se zvýšeným pocením;
  • používání gumové obuvi spojené s macerací kůže;
  • používání ponožek ze syntetických vláken, které špatně odsávají pot;
  • nedodržování základních hygienických návyků – používání cizí obuvi, cizího ručníku.[3]

Rizikové faktory pro rozvoj úporných klinických projevů:

Dermatofytózy[edit | edit source]

Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Dermatofytózy.

Tinea capitis[edit | edit source]

Microsporum canis
  • původce: Microsporum (M.) canis
    • zoofilní dermatofyt
    • nejčastějším rezervoárem jsou koťata
  • typické pro dětský věk
  • v pubertě se lidská kštice stává pro infekci rodem Microsporum nevnímavou, takže u dospělých kontaktů se vyvíjí tinea corporis.[1]

Tinea corporis[edit | edit source]

Tinea corporis způsobená Trichophyton mentagrophytes
Trichophyton rubrum
  • postihuje neochlupenou část obličeje, trup a končetiny až k zápěstí a hleznu
  • anulární, circinární až polycyklická ložiska s vyvýšeným periferním lemem a s centrálním vyblednutím
  • původci: antropofilní Trychophyton (T.) rubrum, Epidermophyton (E.) floccosum; zoofilní (profesionální onemocnění v zemědělství) T. mentagrophytes (zdroj: hlodavci), T. verrucosum (skot), M. canis (kočky, psi, koně).[1]

Tinea inguinalis[edit | edit source]

  • vyvolána výhradně antropofilními dermatofyty
  • polycyklická až mapovitá ložiska v tříslech s deskvamací a výrazným, infiltrovaným periferním lemem
  • výrazně svědí
  • původci: T. rubrum, T. interdigitale, E. floccosum.[1]

Tinea manus[edit | edit source]

  • poměrně vzácná lokalizace
  • obvykle nepřichází samostatně
  • často bývá postižena pouze jedna ruka
  • na hřbetu ruky vzhled jako tinea corporis
  • na dlani vzhled podobný ekzému či psoriáze – ložiska hyperkeratóz nebo dyshidrotických vezikul
  • k diagnóze je třeba mikroskopické a kultivační mykologické vyšetření.[1]

Tinea pedis[edit | edit source]

Těžká forma tinea pedis

nejčastější dermatofytóza

  • postihuje až 50 % dospělé populace
  • původci: T. rubrum (nejčastější), T. interdigitale, E. floccosum; kvasinkové mikromycety: Candida, Trichosporon
  • tinea interdigitalis
    • začíná jako zarudnutí a bělavá macerace v posledním meziprstí, svědí
    • pokračuje jako mírná suchá deskvamace, nesvědí, šíří se do dalších meziprstí
    • riziko bakteriální superinfekce pseudomonádami a difteroidními tyčinkami – mokvání, eroze, edém až flegmonózní zánět prstů
    • trvalý sklon k recidivám
  • tinea plantaris
    • skvamózní nebo vezikulózní forma, silně svědí
  • důsledná lokální léčba – 2x denně, pokračovat ještě 2–3 týdny po klinickém zhojení.
  • prevence: antihidrotika, vzdušná obuv, bavlněné ponožky, časté větrání nohou, desinfekce obuvi antimykotickým sprejem, použití protiplísňových přípravků po návštěvě krytého bazénu či společných sprch[1]

Tinea unguium (onychomykóza)[edit | edit source]

  • obvykle navazuje na interdigitální tineu pedis
  • u diabetiků mohou otlaky deformovanými nehty způsobit gangrénu prstů[1]

Kožní kandidózy[edit | edit source]

Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Candidosis.
Candida albicans
  • nejčastější původci: Candida (C.) albicans, C. parapsilosis, C. tropicalis, Trichosporon mucoides
  • komenzálové na sliznicích trávicího a genitálního traktu
  • za přítomnosti predispozičních faktorů se mohou výrazně přemnožit (macerace kůže v místech vlhké zapářky, pozměněný metabolizmus kůže u pacientů s cukrovkou, imunodeficity)
  • manifestace v blízkosti orificií (cheilitis angularis, vulvovaginitis, perianální kandidóza)
  • manifestace v místech vlhké zapářky v kožních záhybech (candidosis intertriginosa, interdigitální kandidóza rukou)
    • svědivé zarudnutí s centrální ragádou, lemovaná bílými macerovanými šupinami; zkalené vezikuly až pustuly[1]

Keratomykózy[edit | edit source]

Keratomykóza je chorobný proces postihující pouze rohovou vrstvu epidermis.

Pityriasis versicolor[edit | edit source]

Pityriasis versicolor
Krátké hyfy Malassezia furfur na šupině kůže pacienta s Pityriasis versicolor
  • původce: lipofilní kvasinka Malassezia furfur
  • predispoziční faktory: hyperhydróza, okluzivní oděv, seborrhoea, poruchy imunity
  • světle hnědé makuly na nepigmentované kůži a naopak bílé makuly na pigmentované kůži
  • ložiska se při poškrábání pityriaziformně olupují, v šupinách lze mikroskopicky prokázat původce
  • většinou nezpůsobuje subjektivní potíže
  • nízká infekciozita, přenáší se přímo nebo užitím infikovaného ložního nebo osobního prádla
  • velmi časté recidivy
  • největším rezervoárem je kštice
  • diferenciální diagnóza: vitiligo
  • lokální celotělová léčba antimykotickým šamponem[1][3]

Erythrasma[edit | edit source]

  • původce: Corynebacterium minutissimum
  • nejčastější lokalizace: místa vlhké zapářky, zejména oblast třísel, občasně také podpaží
  • ostře ohraničené červeně hnědé, mírně se olupující plochy; mírně svědí
  • častěji postihuje muže, zejména obézní, zvýšeně se potící
  • nízká infekciozita[3]

Diagnostika[edit | edit source]

  • klinický obraz;
  • mikroskopické vyšetření;
  • kultivační mykologické vyšetření;
  • sérologie.[3]

Léčba[edit | edit source]

Lokální léčba[edit | edit source]

  • imidazolové deriváty (klotrimazol, bifonazol, ekonazol)
    • širokospektré antimykotické preparáty
    • bifonazol má i antibakteriální a protizánětlivý účinek, má dobrou penetraci do hlubších vrstev epidermis
  • alylaminy (terbinafin)
    • dobře účinné proti dermatofytům
  • polyeny (nystatin, natamycin)
    • dobře účinkují proti kvasinkám[1]

Systémová léčba[edit | edit source]

  • ketokonazol
    • krátkodobá léčba tinea cruris, tinea pedis, pityriasis versicolor
    • potenciálně hepatotoxický, nedoporučuje se u dětí
  • itrakonazol
    • nejširší spektrum účinnosti – účinný proti dermatofytům i kvasinkám včetně onemocnění nehtových plotének
  • terbinafin
    • dobře účinný proti dermatofytům, vzužívá se i k léčbě onychomykóz
  • flukonazol
    • nejbezpečnější
    • dobře účinný proti kvasinkám, méně účinný proti dermatofytům[1][3]


Odkazy

Související články[edit | edit source]

Reference[edit | edit source]

  1. a b c d e f g h i j k SKOŘEPOVÁ, Magdalena. Dermatomykózy. Medicína pro praxi [online]. 2010, roč. 7, no. 4, s. 185–188, dostupné také z <http://www.medicinapropraxi.cz/artkey/med-201004-0008_Dermatomykozy.php>. ISSN 1803-5310. 
  2. SKOŘEPOVÁ, Magdalena. Dermatomykózy – aktuální problém. Dermatologie pro praxi [online]. 2010, roč. 4, no. 3, s. 144–146, dostupné také z <http://www.dermatologiepropraxi.cz/artkey/der-201003-0007_Dermatomykozy_8211_aktualni_problem.php>. ISSN 1803-5337. 
  3. a b c d e f g h i DASTYCHOVÁ, Eliška. Dermatomykózy. Interní medicína pro praxi [online]. 2008, roč. 10, no. 6, s. 305–307, dostupné také z <http://www.internimedicina.cz/artkey/int-200806-0010.php>. ISSN 1803-5256. 
  4. STUCHLÍK, David. Dermatomykózy. Medicína pro praxi [online]. 2007, roč. 4, no. 7–8, s. 320–324, dostupné také z <http://www.medicinapropraxi.cz/artkey/med-200707-0009.php>. ISSN 1803-5310.