Dermatomykózy
Dermatomykózy jsou zánětlivá infekční onemocnění kůže vyvolaná:
- dermatofyty (tinea capitis, tinea corporis, tinea manus, tinea pedis, tinea unguium) – dermatofytózy;
- kvasinkami (candidosis mucosae oris, candidosis cutis, vulvovaginitis candidosa, balanitis candidosa, paronychia candidosa) – kandidózy;
- malasseziemi (saprofytická kožní mykóza pityriasis versicolor – Pityrosporum orbiculare/ovale, syn. Malassezia furfur) – keratomykózy;[1]
Dermatomykózy patří vedle ekzémových onemocnění a bércových ulcerací k nejčastějším kožním chorobám. Některá úporně probíhající onemocnění mohou signalizovat vážná poškození celkové či lokální imunity (diabetes mellitus, poruchy imunitního systému apod.).[2]
Dle lokalizace patologického procesu v kůži:
- keratomykózy – postihují pouze rohovou vrstvu epidermis;
- dermatomykózy – postihují kůži (event. sliznice), nehty, případně vlasy;
- hluboké mykózy – postihují podkoží, často vnitřní orgány, mohou mít systémový charakter.[3]
Původci[edit | edit source]
Původci dermatomykózy mohou být paraziti rostlinného původu, dle botanické systematiky patří k houbám.[3] Jejich buněčná stěna je složená z chitinu, lipidů, polysacharidů a celulózy. Mají jádro, neobsahují chlorofyl. Ke svému růstu a množení vyžadují organický substrát, kyslík, vlhkost, alkalické prostředí, teplotu optimálně kolem 36,7 °C. Mají afinitu ke keratinu.
Podle morfologie:
- vláknité houby – vytvářející dlouhá vlákna (hyfy), která se proplétají a vytvářejí mycelium, rozmnožují se pomocí spor (konidií),
- kvasinky – jednobuněčné organizmy s pučícími buňkami (blastospórami);
- někteří původci jsou dimorfní – jsou schopny růst ve formě vláknitého mycélia i ve formě kvasinek v závislosti na podmínkách;
- oba typy spor (konidie i blastospóry) bývají velmi odolné vůči zevním vlivům.
Podle patogeneze:
- saprofytické – vyvolávají onemocnění pouze v pro ně příhodných podmínkách;
- patogenní – vyvolávají onemocnění vždy;
- pouze malá část je patogenní pro člověka.
Podle epidemiologie:
- geofilní (vegetují v půdě nebo na rostlinách) – přenos z půdy na člověka;
- zoofilní (parazitují na kůži zvířat) – přenos ze zvířete na člověka;
- antropofilní (vegetují pouze na kůži člověka) – přenos ze člověka na člověka;[4]
Klinický obraz[edit | edit source]
Klinický obraz závisí na původci a na lokalizaci chorobného procesu. Zoofilní druhy způsobují spíše akutní zánětlivé léze, zatímco antropofilní druhy (adaptované na člověka) vyvolávají spíše zánět chronického charakteru.[3]
Rizikové faktory pro vznik dermatomykóz:
- práce v horkém prostředí spojená se zvýšeným pocením;
- používání gumové obuvi spojené s macerací kůže;
- používání ponožek ze syntetických vláken, které špatně odsávají pot;
- nedodržování základních hygienických návyků – používání cizí obuvi, cizího ručníku.[3]
Rizikové faktory pro rozvoj úporných klinických projevů:
- poruchy metabolismu uhlovodanů (diabetes mellitus);
- poruchy buněčné imunity (nádorová onemocnění včetně hemoblastóz);
- dlouhodobá léčba cytostatiky, kortikosteroidy, popř. antibiotiky (v tomto případě se uplatňují zejména kandidózy).[3]
Dermatofytózy[edit | edit source]
Tinea capitis[edit | edit source]
- původce: Microsporum (M.) canis
- zoofilní dermatofyt
- nejčastějším rezervoárem jsou koťata
- typické pro dětský věk
- v pubertě se lidská kštice stává pro infekci rodem Microsporum nevnímavou, takže u dospělých kontaktů se vyvíjí tinea corporis.[1]
Tinea corporis[edit | edit source]
- postihuje neochlupenou část obličeje, trup a končetiny až k zápěstí a hleznu
- anulární, circinární až polycyklická ložiska s vyvýšeným periferním lemem a s centrálním vyblednutím
- původci: antropofilní Trychophyton (T.) rubrum, Epidermophyton (E.) floccosum; zoofilní (profesionální onemocnění v zemědělství) T. mentagrophytes (zdroj: hlodavci), T. verrucosum (skot), M. canis (kočky, psi, koně).[1]
Tinea inguinalis[edit | edit source]
- vyvolána výhradně antropofilními dermatofyty
- polycyklická až mapovitá ložiska v tříslech s deskvamací a výrazným, infiltrovaným periferním lemem
- výrazně svědí
- původci: T. rubrum, T. interdigitale, E. floccosum.[1]
Tinea manus[edit | edit source]
- poměrně vzácná lokalizace
- obvykle nepřichází samostatně
- často bývá postižena pouze jedna ruka
- na hřbetu ruky vzhled jako tinea corporis
- na dlani vzhled podobný ekzému či psoriáze – ložiska hyperkeratóz nebo dyshidrotických vezikul
- k diagnóze je třeba mikroskopické a kultivační mykologické vyšetření.[1]
Tinea pedis[edit | edit source]
nejčastější dermatofytóza
- postihuje až 50 % dospělé populace
- původci: T. rubrum (nejčastější), T. interdigitale, E. floccosum; kvasinkové mikromycety: Candida, Trichosporon
- tinea interdigitalis
- začíná jako zarudnutí a bělavá macerace v posledním meziprstí, svědí
- pokračuje jako mírná suchá deskvamace, nesvědí, šíří se do dalších meziprstí
- riziko bakteriální superinfekce pseudomonádami a difteroidními tyčinkami – mokvání, eroze, edém až flegmonózní zánět prstů
- trvalý sklon k recidivám
- tinea plantaris
- skvamózní nebo vezikulózní forma, silně svědí
- důsledná lokální léčba – 2x denně, pokračovat ještě 2–3 týdny po klinickém zhojení.
- prevence: antihidrotika, vzdušná obuv, bavlněné ponožky, časté větrání nohou, desinfekce obuvi antimykotickým sprejem, použití protiplísňových přípravků po návštěvě krytého bazénu či společných sprch[1]
Tinea unguium (onychomykóza)[edit | edit source]
- obvykle navazuje na interdigitální tineu pedis
- u diabetiků mohou otlaky deformovanými nehty způsobit gangrénu prstů[1]
Kožní kandidózy[edit | edit source]
- nejčastější původci: Candida (C.) albicans, C. parapsilosis, C. tropicalis, Trichosporon mucoides
- komenzálové na sliznicích trávicího a genitálního traktu
- za přítomnosti predispozičních faktorů se mohou výrazně přemnožit (macerace kůže v místech vlhké zapářky, pozměněný metabolizmus kůže u pacientů s cukrovkou, imunodeficity)
- manifestace v blízkosti orificií (cheilitis angularis, vulvovaginitis, perianální kandidóza)
- manifestace v místech vlhké zapářky v kožních záhybech (candidosis intertriginosa, interdigitální kandidóza rukou)
- svědivé zarudnutí s centrální ragádou, lemovaná bílými macerovanými šupinami; zkalené vezikuly až pustuly[1]
Keratomykózy[edit | edit source]
Keratomykóza je chorobný proces postihující pouze rohovou vrstvu epidermis.
Pityriasis versicolor[edit | edit source]
- původce: lipofilní kvasinka Malassezia furfur
- predispoziční faktory: hyperhydróza, okluzivní oděv, seborrhoea, poruchy imunity
- světle hnědé makuly na nepigmentované kůži a naopak bílé makuly na pigmentované kůži
- ložiska se při poškrábání pityriaziformně olupují, v šupinách lze mikroskopicky prokázat původce
- většinou nezpůsobuje subjektivní potíže
- nízká infekciozita, přenáší se přímo nebo užitím infikovaného ložního nebo osobního prádla
- velmi časté recidivy
- největším rezervoárem je kštice
- diferenciální diagnóza: vitiligo
- lokální celotělová léčba antimykotickým šamponem[1][3]
Erythrasma[edit | edit source]
- původce: Corynebacterium minutissimum
- nejčastější lokalizace: místa vlhké zapářky, zejména oblast třísel, občasně také podpaží
- ostře ohraničené červeně hnědé, mírně se olupující plochy; mírně svědí
- častěji postihuje muže, zejména obézní, zvýšeně se potící
- nízká infekciozita[3]
Diagnostika[edit | edit source]
- klinický obraz;
- mikroskopické vyšetření;
- kultivační mykologické vyšetření;
- sérologie.[3]
Léčba[edit | edit source]
Lokální léčba[edit | edit source]
- imidazolové deriváty (klotrimazol, bifonazol, ekonazol)
- širokospektré antimykotické preparáty
- bifonazol má i antibakteriální a protizánětlivý účinek, má dobrou penetraci do hlubších vrstev epidermis
- alylaminy (terbinafin)
- dobře účinné proti dermatofytům
- polyeny (nystatin, natamycin)
- dobře účinkují proti kvasinkám[1]
Systémová léčba[edit | edit source]
- ketokonazol
- krátkodobá léčba tinea cruris, tinea pedis, pityriasis versicolor
- potenciálně hepatotoxický, nedoporučuje se u dětí
- itrakonazol
- nejširší spektrum účinnosti – účinný proti dermatofytům i kvasinkám včetně onemocnění nehtových plotének
- terbinafin
- dobře účinný proti dermatofytům, vzužívá se i k léčbě onychomykóz
- flukonazol
Odkazy
Související články[edit | edit source]
Reference[edit | edit source]
- ↑ a b c d e f g h i j k SKOŘEPOVÁ, Magdalena. Dermatomykózy. Medicína pro praxi [online]. 2010, roč. 7, no. 4, s. 185–188, dostupné také z <http://www.medicinapropraxi.cz/artkey/med-201004-0008_Dermatomykozy.php>. ISSN 1803-5310.
- ↑ SKOŘEPOVÁ, Magdalena. Dermatomykózy – aktuální problém. Dermatologie pro praxi [online]. 2010, roč. 4, no. 3, s. 144–146, dostupné také z <http://www.dermatologiepropraxi.cz/artkey/der-201003-0007_Dermatomykozy_8211_aktualni_problem.php>. ISSN 1803-5337.
- ↑ a b c d e f g h i DASTYCHOVÁ, Eliška. Dermatomykózy. Interní medicína pro praxi [online]. 2008, roč. 10, no. 6, s. 305–307, dostupné také z <http://www.internimedicina.cz/artkey/int-200806-0010.php>. ISSN 1803-5256.
- ↑ STUCHLÍK, David. Dermatomykózy. Medicína pro praxi [online]. 2007, roč. 4, no. 7–8, s. 320–324, dostupné také z <http://www.medicinapropraxi.cz/artkey/med-200707-0009.php>. ISSN 1803-5310.