Perorální antidiabetika
(přesměrováno z PAD)
Obsah
Perorální antidiabetika (PAD) jsou léčiva používaná v terapii diabetes mellitus. Mechanismus jejich účinku je závislý na produkci endogenního inzulinu, a proto je nelze použít u pacientů s diabetem 1. typu.
Podle místa působení lze PAD rozdělit do 4 skupin:
- inzulinové senzitizátory – zvyšují citlivost buněk k inzulinu (biguanidy
, thiazolidindiony
);
- inzulinová sekretagoga – zvyšují výdej inzulinu z β-buněk pankreatu (deriváty sulfonylurey
, glinidy);
- inhibitory střevních glukosidáz – snižují vstřebávání glukózy ze střeva − inhibitory alfa-glukosidáz
;
- inhibitory zpětného vstřebávání glukózy v proximálním tubulu − zvyšují glykosurii (glifloziny).
Inzulinové senzitizátory[upravit | editovat zdroj]
Zvyšují citlivost buněk k inzulinu. Nevyvolávají hypoglykémii, a proto se označují jako „euglykemizující léčiva“.
Biguanidy[upravit | editovat zdroj]
Metformin je dnes základním PAD. Je dobře tolerován, lze jej s výhodou kombinovat s ostatními antidiabetiky. Snižuje kardiovaskulární mortalitu o 50 % a má pozitivní pozdní důsledky léčby (je vhodné zahájit léčbu již v období prediabetu). Nezpůsobuje nárůst tělesné hmotnosti (na rozdíl od sekretagog a thiazolidindionů), je tedy výhodný i pro obézní pacienty.[1] Je to levné léčivo bez preskripčního omezení.
- Mechanismus účinku
Zvyšují senzitivitu tkání (zejména jater a kosterního svalstva) k inzulinu a snižují glykémii:
- podporou utilizace glukózy v kosterních svalech a v tukové tkáni (stimulací glykolýzy),
- útlumem glukoneogeneze v játrech,
- snížením resorpce glukózy ze střeva.
- Nežádoucí účinky
Podporují glykolýzu, a tím i tvorbu laktátu. Závažnou komplikací tedy může být laktátová acidóza. K té jsou predisponováni jedinci se selhávajícími ledvinami, kardiopulmonální insuficiencí, jaterní insuficiencí (alkoholici). V těchto případech jsou biguanidy kontraindikovány.
Na počátku léčby se mohou objevit gastrointestinální obtíže.
Intravenózní podání jodové kontrastní látky může vést k selhání ledvin. To může vyvolat akumulaci a zvýšit riziko laktátové acidózy. Užívání biguanidů musí být proto 48 hodin před vyšetřením přerušeno. Také se vysazují před chirurgickým zákrokem.[2]
Nejsou doporučeny pro léčbu diabetu v průběhu těhotenství. Pro udržení hladiny krevního cukru se má použít inzulín, aby se minimalizovalo riziko malformace plodu.
Thiazolidindiony[upravit | editovat zdroj]
Mechanismus účinku
Mají podobné účinky jako biguanidy. Přes jaderný receptor PPAR-γ aktivují traskripci genů odpovídajících za metabolismus sacharidů a tuků.
Nežádoucí účinky
Způsobují mírnou retenci tekutin (proto se někdy přidávají diuretika), nepodávají se proto u pacientů se srdečním selháním, edémových stavů, v těhotenství. Pioglitazon je kontraindikován při hematurii nejasného původu. Vyžadují pravidelnou kontrolu jaterních testů. Často je nárůst hmotnosti (retence tekutin, nárůst tukové tkáně). Před nasazením je také vhodné oční vyšetření, z důvodu rizika zhoršení diabetického makulárního edému.
Dnes se užívá pouze jeden preparát pioglitazon (rosiglitazon nemá příznivý vliv na kardiovaskulární mortalitu a v současné době je stažen z trhu[3]), dobře se snáší, je vhodný při kontraindikaci metforminu.
Inzulinová sekretagoga[upravit | editovat zdroj]
Zvyšují výdej inzulinu z β-buněk pankreatu.
Jsou riziková z hlediska možného navození hypoglykémie a způsobují nárůst tělesné hmotnosti.
Deriváty sulfonylurey[upravit | editovat zdroj]
- Mechanismus účinku
Zvýšeného uvolňování inzulinu z β-buněk pankreatu je docíleno blokádou ATP-senzitivních K+ kanálů v membráně. Tím se sníží proud draslíku z buňky, dojde k depolarizaci membrány a otevření Ca2+ kanálů. Vnikající ionty Ca2+ způsobí vyplavení inzulinu.
- Nežádoucí účinky
Nejzávažnější komplikací může být hypoglykémie, a to zejména u déle působících látek. Tato skupina léků také zvyšuje chuť k jídlu, léčba proto bývá spojena s nárůstem tělesné hmotnosti.
V praxi se používají léčiva II. generace (glipizid) a III. generace (glimepirid
). Nejčastěji v kombinované terapii s metforminem (především při nedostatečné kompenzaci DM II. typu monoterapií pomocí metforminu).
Glinidy[upravit | editovat zdroj]
Novější léčiva rovněž blokující ATP-senzitivní K+ kanál v membránách β-buněk. Působí rychle, takže jsou ideální k užívání s jídlem ke kompenzaci postprandiální hyperglykémie. Příkladem látek je repaglinid a nateglinid
.
Inhibitory střevních glukosidáz[upravit | editovat zdroj]
Využívají se k tlumení postprandiální hyperglykémie. Základní používanou látkou této skupiny je akarbóza.
Mechanismus účinku
Inhibicí enzymů omezují a zpomalují vstřebávání sacharidů v tenkém střevě. Zablokovaný enzym je nerozštěpí, a tudíž nemohou být resorbovány (vstřebávání monosacharidů zůstává nezměněno).
Nežádoucí účinky
Plynatost, průjem a bolesti břicha, které jsou vyvolány působením mikrobiální střevní flóry na nenatrávené složené sacharidy.
Pokud by u pacienta vznikla působením jiných léků hypoglykémie, nelze ji perorálně léčit sacharózou, ale výhradně glukózou.
Glifloziny[upravit | editovat zdroj]
Mechanismus účinku
Inhibují transportér SGLT-2 v proximálním tubulu nefronu, čímž blokují zpětné vstřebávání glukózy a zvyšují glykosurii. Dochází tedy k posunu ledvinného prahu pro glukózu a snížení glykémie. Zvýšené ztráty glukózy vedou k úbytku energie a snížení hmotnosti pacienta. Zároveň snižují glykovaný hemoglobin, urikémii, mírně zvyšují HDL cholesterol a vlivem osmotické diurézy dochází k mírnému poklesu krevního tlaku.
Nežádoucí účinky
Zvýšení četnosti infekcí urogenitálního traktu. Nejčastěji to jsou mykotické infekce u žen. Kvůli zvýšené diuréze je na místě opatrnost u pacientů s rizikem hypotenze nebo objemovou deplecí.
Riziko hypoglykémie je při léčbě glifloziny minimální.
V ČR jsou dostupné dapagliflozin , kanagliflozin
a empagliflozin
.
Inkretiny[upravit | editovat zdroj]
Nově lze v léčbě diabetu 2. typu uplatnit látky modulující účinky inkretinů[4]. Jsou velice účinné, bezpečné, ale drahé. Zvyšují sekreci inzulinu, inhibují glukagon a působí pouze při hyperglykémii.
Exenatid je syntetický analog GLP-1 (glucagon-like peptide 1), analog inkretinů. Aplikuje se s. c., nepatří tedy mezi PAD.
Inhibitory dipeptidylpeptidázy 4 (DPP-4) blokují enzym, který inaktivuje endogenní inkretiny. Jsou méně účinné než analoga inkretinů, ale jsou levnější a aplikovatelné perorálně. Příklad látky: sitagliptin, linagliptin
.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Zdroj[upravit | editovat zdroj]
- BULTAS, Jan. Kurz Farmakoterapie kardiovaskulárních chorob. 3. LF UK, 2010.
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- LINCOVÁ, Dagmar a Hassan FARGHALI, et al. Základní a aplikovaná farmakologie. 2.. vydání. Praha : Galén, 2007. 672 s. s. 392–396. ISBN 978-80-7262-373-0.
- JANÍČKOVÁ ŽĎÁRSKÁ, Denisa. Místo dapagliflozinu v léčbě diabetes mellitus 2. typu. První klinické zkušenosti. Medicína po promoci [online]. 2014, roč. 2014, vol. 4, s. 73-79, dostupné také z <https://www.tribune.cz/clanek/34699-misto-dapagliflozinu-v-lecbe-diabetes-mellitus-typu-prvni-klinicke-zkusenosti>. ISSN 1212-9445.
- SLÍVA, Jiří a Martin VOTAVA. Farmakologie. 1. vydání. Praha : Triton, 2011. 394 s. ISBN 9788073875008.
- KVAPIL, Milan. Antidiabetika, která mě zaujala. Interní medicína pro praxi. 2016, roč. 18, vol. 3, s. 125-129, ISSN 1214-8687.
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ TREVOR, Anthony J. Katzung & Trevor's pharmacology: examination & board review. 10th ed. New York: McGraw-Hill Medical, c2013. a LANGE medical book. ISBN 978-0-07-178923-3.
- ↑ SUCHOPÁR, Josef, VALENTOVÁ, Štěpánka, ed. Remedia compendium. 4. vyd. Praha: Panax, 2009. ISBN 978-80-902806-4-9.
- ↑ SCHEEN, A J. [Suspension of the commercialization of sibutramine and rosiglitazone in Europe]. Rev Med Liege [online]. 2010, vol. 65, no. 10, s. 574-9, dostupné také z <https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/21128363>. ISSN 0370-629X.
- ↑ SANUSI, Himawan. The role of incretin on diabetes mellitus. Acta Med Indones [online]. 2009, vol. 41, no. 4, s. 205-12, dostupné také z <https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/20737753>. ISSN 0125-9326.