Diabetes mellitus 2. typu (endokrinologie)

From WikiSkripta

Diabetes mellitus 2. typu
Diabetes mellitus type 2
Algoritmus laboratorního screeningu DM u dospělých
Algoritmus laboratorního screeningu DM u dospělých
Rizikové faktory obezita, genetická predispozice
Klasifikace a odkazy
MKN E11
MeSH ID D003924
OMIM 125853
MedlinePlus 000313
Medscape 117853

Diabetes mellitus je komplexní metabolická porucha, při níž organismus není schopen zpracovávat glukózu jako za fyziologických podmínek v důsledku absolutního nebo relativního nedostatku inzulinu a současné periferní inzulinové rezistence. Při DM 2. typu se jedná o nedostatek relativní, v pozdějších stádiích však může dojít k vyčerpání β buněk pankreatu a vzniku absolutního nedostatku inzulinu. Vzácným typem DM2 může být i hepatogenní diabetes, který je způsobený poruchou funkce jater při jaterní cirhóze. U pacientů s tímto DM se nevyskytuje nalačno hyperglykemie.

Rizikové faktory[edit | edit source]

Patogeneze[edit | edit source]

Vznik DM 2. typu je podmíněný kombinací inzulínové rezistence a relativně nebo později absolutně snížené inzulinové sekrece[1]. Inzulinová rezistence je kompenzovaná zvýšením sekrece inzulinu. Hyperglykémie se rozvijí po selhání této kompenzace. DM 2. typu je ve velkém procentu spojen s přítomnosti obezity (viscerální), arteriální hypertenze, dyslipidémie, hyperurikemie. Jedná se tedy o metabolický syndrom.

Přídatné riziko je vzestup poměru pas/boky (waist/hip ratio) – signalizuje centrální depozici tuku (do omenta a do podkoží břicha); inzulínová rezistence a obezita vede ke zvýšení sekrece inzulínu a postupnému vyčerpání β-buněk. Ke zvýšené rezistenci na inzulín vede sama hyperglykémie tzv. glukózová toxicita, ale přispívají k tomu i obezita, nedostatek pohybu, dietní a genetické faktory.

Centrální typ obezity je spojen s inzulínovou rezistencí, hyperlipoproteinémií, s DM 2. typu a předčasnou mortalitou (KVS nemoci). Periferní (gynoidní) typ obezity s rizikem nesouvisí. S inzulinovou rezistencí je spojen pokles počtu inzulinových receptorů na buněčné membráně a následné postreceptorové defekty

Klinický obraz[edit | edit source]

Defekt na palci DK v rámci syndromu diabetické nohy

Klinický obraz diabetu je akutním nebo dlouhodobým důsledkem hyperglykémie. Můžeme je dělit na:

  1. Klasické příznaky diabetu – žízeň, Symptom ikona.svg polydipsie a Symptom ikona.svg polyurie, které jsou přímým následek Symptom ikona.svg hyperglykémie, Symptom ikona.svg hubnutí, Symptom ikona.svg únava a Symptom ikona.svg problémy se zrakem.
  2. Hyperglykemické stavy s Symptom ikona.svgporuchou vědomí – ta může být také následkem hypoglykémie při terapii
  3. Náchylnost k infekcím
  4. Makrovaskulární a mikrovaskulární komplikace – při dlouhodobé dekompenzaci[1]

S DM 2. typu s plně vyjádřenými příznaky se v klinické praxi takřka nesetkáme. Neurčité příznaky únavy, žízeň a časté močení jsou nejběžnějšími příznaky. DM je progresivní onemocnění i navzdory léčbě u většiny pacientů dochází k mikrovaskulárním nebo makrovaskulárním změnám, které zásadně rozhodují o prognóze. Riziko kardiovaskulárních komplikací je 2−3x vyšší a jedná se o nejčastější příčiny úmrtí u diabetiků. Postižení cév vede k renální insuficienci na podkladě diabetické nefropatie. Dalšími komplikacemi diabetu jsou diabetická neuropatie, diabetická retinopatie a vznik defektů dolní končetiny – rozvoj diabetické nohy.

Diabetická retinopatie

Diagnostika a diferenciální diagnóza[edit | edit source]

Diagnostika DM 2. typu je založená na průkaze hyperglykémie a neliší se od jiných diabetů. Zjišťování odpovědi na inzulín – euglykemický hyperinzulínový zámek (clamp) – kanyly do obou kubitálních žil, jednou je podáván inzulín konstantní rychlostí, glykémie se stanovuje každých 5 minut, v 2. infuzi je roztok 20% glukózy, její rychlost se upravuje tak, aby glykémie byla v rozmezí 4,8–5,2 mmol/l, u osob s vyšší citlivostí na inzulín je vyšší spotřeba glukózy k udržení euglykémie, u osob s nižší citlivostí nebo rezistencí na inzulín je spotřeba glukózy nižší. Typický nález je postprandiální zvýšení glykémie (porušena schopnost β-buněk reagovat na zvýšení plazmatické glukózy).

Diferenciální diagnostika je založena na odlišení DM 2. typů od jiných diabetů. Zahrnuje odlišení od pomalu progredujícího DM 1. typu, MODY diabetu a sekundárního diabetu.


Nefarmakologická terapie[edit | edit source]

Dieta[edit | edit source]

Nízkoenergetická (redukční) dieta (typ 9A) – základ terapie (175 g sacharidů, méně než 300 mg cholesterolu, méně než 30 % tuků, sůl méně než 3 g/den) + pravidelné cvičení (alespoň 8 týdnů před zahájením terapie p.o. PAD). Jiným užitečným dietním přístupem může být metoda přerušovaného hladovění.

Fyzická aktivita[edit | edit source]

Pravidelná fyzická aktivita aerobního typu 4x týdně po 30 minutách ovlivňuje také kompenzaci diabetu a také tělesnou hmotnost. Studie dokazují že snížení hmotnosti o alespoň 5–10% vede k výraznému snížení kardiovaskulárních komplikací.

Bariatrická léčba[edit | edit source]

Je bezesporu perspektivní léčebnou modalitou v diabetologii. U obézních diabetiků, kteří jsou obtížně kompenzovatelní standardní léčbou, přináší úspěch v 70 – 90 % v závislosti na použitém typu operace. Dochází buď k výraznému zlepšení kompenzace nebo dokonce úplnému vymizení diabetu. Podle současných kritérii je k bariatrické operaci indikován diabetik s BMI nad 35 kg/m².

Farmakologická léčba[edit | edit source]

Perorální antidiabetika (PAD)[edit | edit source]

Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Perorální antidiabetika.

Biguanidy[edit | edit source]

MetforminMediately: Metformin je lékem první volby v léčbě diabetu 2. typu. Funguje na principu potlačení jaterní glukoneogeneze a snížení inzulinové rezistence, a tak přispívá ke snížení zejména lačné glykémie. Používá se v širokém rozmezí dávek od 500 do 3000 mg. denně. Nevyvolává hypoglykémii. Kontraindikací jeho užití je renální insuficience (GFR <30 ml/min) se vzestupem koncentrace sérového kreatininu nad 135 μg/l a stavy se závažnou tkáňovou hypoperfuzí (např. srdeční selhání), kde se zvyšuje riziko laktátové acidózy. Může být používán v monoterapii nebo v kombinaci s jinými PAD, inzulinem. Metformin je rovněž nutné vysadit 48 hodin před chirurgickým výkonem a použitím jodové kontrastní látky!

Metformin XR je forma léku s prodlouženým účinkem, má nižší výskyt nežádoucích účinků jako je např. dyspeptický syndrom. Je preferován u pacientů, kteří klasický metformin špatně tolerují.

Deriváty sulfonylurey[edit | edit source]

Stimulují sekreci inzulinu a tak působí především snížení postprandiální glykémie. Jejich nevýhodou je riziko hypoglykémii a nárůst hmotnosti. Nejsou tedy lékem první volby pro obézní diabetiky, ale jsou vhodné do kombinace s metforminem. Nejčastěji používaný glimepiridMediately: glimepirid a gliklazidMediately: gliklazid lze při redukci dávek užít i u pacientů s lehčím renálním selháním.

Glitazony[edit | edit source]

Zvyšují inzulinovou senzitivitu působením na jaderné receptory. Opět se užívají v kombinaci s metforminem. Nežádoucím účinkem je zvýšený výskyt srdečního selhání a nárůst hmotnosti. V současné době je dostupný jenom pioglitazonMediately: pioglitazon.

Inkretiny[edit | edit source]

Jsou nejmodernější z PAD. Fungují na principu zvýšení sekrece inzulinu, ale jen při hyperglykémii. Při normoglykémii se jejich efekt neuplatňuje, nemají tedy na rozdíl od derivátů sulfonylurey výskyt hypoglykémie. Do této skupiny léků se řadí analoga GLP-1 (injekční podávání) např. exenatidMediately: exenatid a perorální inhibitory dipeptidylpeptidázy-4 (DPP4)Mediately: ATC kód A10BH např. sitagliptinMediately: sitagliptin. Mohou být užívány v monoterapii nebo v kombinaci s jinými PAD, inzulinem.

Analoga GLP-1 podporují tvorbu a sekreci GLP-1 a mají pozitivní vliv na snížení KVS rizika, mají také efekt na redukci hmotnosti, proto jsou vhodné u obézních pacientů.

Inhibitory DPP4 (gliptiny) zabraňují inaktivaci a zvyšují koncentraci GLP-1 a modulují sekreci glukagonu. Na hmotnost mají neutrální vliv.

Léčba inzulinem[edit | edit source]

Léčba inzulinemMediately: ATC kód A10A u diabetiků 2. typu má svá specifika. Vzhledem k přítomnosti inzulinové rezistence lze očekávat až několikanásobně zvýšenou potřebu inzulinu, takže se 40IU mnohdy nevystačíme. Zároveň je třeba mít na zřeteli anabolický efekt inzulinu, který vede k nárůstu hmotnosti, což je zrovna u DM 2. typu obzvlášť nevhodné. Inzulinoterapii kombinujeme s léčbou metforminem, který tedy pacientům nevysazujeme.

Aplikace bazálního inzulinu[edit | edit source]

Je nejjednodušším režimem, který sestává z aplikace dlouhodobě působícího inzulinu 1krát denně večer. Cílem je snížení lačné hyperglykémie.

Aplikace premixovaných inzulinů[edit | edit source]

Je výhodná, protože kromě lačné hyperglykémi ovlivňuje i postprandiální hyperglykémie. Aplikuje se 2krát denně premixovaný inzulin před snídaní a před večeří.

Intenzifikovaná inzulinoterapie[edit | edit source]

Stejně jako u DM 1. typu se užívá systém bazál-bolus. K tomuto režimu přistupujeme až po vyčerpání ostatních možností.

Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Perorální antidiabetika.

Historie[edit | edit source]

Jedna z nedůležitějších událostí, která se zapsala do historie léčby diabetu, patří rok 1921, kdy lékař Frederick Grant Banting a jeho asistent, student medicíny, Charles Herbert Best objevili ve zvířecím pankreatu látku, po které klesla psům hladina cukru v krvi. Tuto látku nazvali inzulin. Posléze pokus zopakovali na třináctiletém diabetickém chlapci, Leonardovi Thompsonovi, který se tak stal prvním úspěšně léčeným diabetikem na světě a přežil dalších 13 let.


Odkazy[edit | edit source]

Související články[edit | edit source]

Použitá literatura[edit | edit source]

  • ČEŠKA, Richard, et al. Interna. 1. vydání. Praha : Triton, 2010. 855 s. ISBN 978-80-7387-423-0.



Reference[edit | edit source]

  1. a b ČEŠKA, Richard, et al. Interna. 1. vydání. Praha : Triton, 2010. 855 s. ISBN 978-80-7387-423-0.