Podávání léků per os a ostatní neinjekční způsoby podávání léků

Účelem podávání léků je především dosažení terapeutického efektu, tedy léčby již probíhajícího onemocnění. Kromě toho se uplatňují také v prevenci, slouží k mírnění příznaků nemocí, k náhradě látek, které v organismu chybí, a rovněž mohou podporovat a posilovat správnou funkci těla.

Charakteristika léčiv

Typy léčiv

Léčivo je jakákoli látka nebo směs látek, které se podávají nemocnému k léčbě či zmírnění příznaků chorob, k ovlivnění funkcí organismu, k určení diagnózy nebo k prevenci vzniku onemocnění.

Typy léčiv se rozdělují podle jejich lékové formy na pevné, polopevné a tekuté.

Základní přehled a charakteristika léčiv

Skupina	Forma	Latinský název	Charakteristika
Pevné	Prášky	Pulveres (pulv.)	Vnější i vnitřní použití; vnitřní formy v sáčcích nebo želatinových tobolkách
	Tablety	Tabulettae (tbl.)	Slisované prášky, určené k vnitřnímu užití
	Dražé	Tabulettae obductae (drg.)	Mají ochranný obal; nesmí se drtit, půlit ani kousat; chrání sklovinu nebo se rozpouští až v nižších částech GITu
	Kapsle	Capsulae (cps.)	Želatinový obal, pomalejší rozpustnost
	Zrnka	Granula (gran.)	Nepravidelná forma, dávkování po lžičkách
Polopevné	Masti	Unguenta (ung.)	Tukový základ s účinnou látkou, aplikace na kůži a sliznici
	Zrnka	Granula (gran.)	Nepravidelná forma, dávkování po lžičkách
	Pasty	Pastae	Mastný základ + cca 50 % indiferentního prášku; nevstřebává se, chrání před mokváním
	Gely, želé	–	Čiré polotuhé látky s gelem; aplikace na kůži, svaly, klouby
	Čípky	Suppositoria (supp.)	Kuželovitý tvar, usnadňuje zavedení do konečníku
	Poševní globule	Globuli vaginales	Kulovité či vejčité, zavádějí se do pochvy
	Pěny	–	Nanášejí se v tenké vrstvě na kůži
	Mýdla	Sapones	S příměsí léčivých látek (např. síra), kožní aplikace
	Náplasti	Emplastra	Obsahují léčivou látku napuštěnou v podkladu
Tekuté	Roztoky	Solutiones (sol.)	Látka rozpuštěná v rozpouštědle; aplikace do úst, nosu, očí či uší
	Směsi	Mixturae (mixt.)	Více látek v rozpouštědle; před použitím nutno protřepat
	Tinktury	Tincturae (tinc.)	Alkoholové roztoky z rostlin
	Suspenze	Suspensiones (susp.)	Látka v gelu; podává se ústy, chrání žaludeční sliznici
	Aerosoly, spreje	–	Tekutina uvolněná stlačeným plynem na kůži či sliznici
	Čaje	Species (spec.)	Rostlinný základ; obdobně se používají i koupele a obklady

Názvy léčiv

Léčiva mohou být označována různými názvy podle toho, v jakém kontextu a za jakým účelem se používají:

• Generický název – mezinárodní jednotný systém názvů léčiv doporučený WHO, vždy přizpůsobený jazyku dané země (například u nás Fenobarbital s „f“ místo Phenobarbital). Generické názvy se označují také jako INN (International Nonproprietary Name). Jde o triviální názvy, které nelze patentovat. Používají se v učebnicích farmakologie a odborných publikacích.
• Výrobní (firemní) název – chráněný obchodní název konkrétního léku vyráběného farmaceutickou firmou. Jeden přípravek může obsahovat jedno i více léčiv.
• Chemický název – přesné označení chemického složení a struktury daného léčiva.
• Lékopisný název – generický název v latinské podobě. Využívá se zejména při předepisování magistraliter léků.

Další způsoby klasifikace léčiv zahrnují například dělení podle způsobu přípravy – na hromadně vyráběné léčivé přípravky (HVLP) a individuálně připravované (magistraliter), nebo podle určení – na přípravky pro dospělé (pro adultes) a pro děti (pro infantibus).

Označení léků

Léky jsou vždy označeny několika základními údaji, které usnadňují jejich správné použití a dávkování. Kromě výrobního názvu se uvádí i tzv. síla léku, tedy množství účinné látky. Označení forte znamená vyšší obsah účinné látky, biforte dvojnásobnou dávku, mite naopak nižší obsah účinné látky. Specifické označení retard upozorňuje na prodloužený účinek, který je dán pomalejším vstřebáváním nebo přeměnou účinné látky v organismu.

Důležitým údajem je také expirační čas, tedy doba, po kterou je lék bezpečné užívat. Na obalu může být vyjádřen šestimístným kódem ve tvaru DDMMRR (např. 020406 = do 2. dubna 2006), nebo sedmimístným kódem X SSMMRR, kde X označuje počet let trvanlivosti a SS číslo výrobní série (například 4 730406 = do dubna 2010). Kromě data exspirace bývá uvedeno i datum výroby.

Součástí každého balení je také příbalový leták, který slouží jako návod k použití a obsahuje všechny podstatné informace. Uvádí se v něm název léčiva, jeho složení, účinnost, síla a doporučený způsob užívání (např. před jídlem, po jídle či před spaním). Dále jsou zde informace o správném uchovávání, indikace, možné nežádoucí účinky, kontraindikace (stavy, při nichž se lék nesmí podávat), a rovněž přesný název a adresa výrobce.

Objednávání a uskladnění léků

Léky jsou z farmaceutických firem dodávány do lékáren, odkud se podle lékařských objednávek distribuují na jednotlivá oddělení ve svých originálních baleních.

Na oddělení jsou léčiva uložena v tzv. příruční lékárně, což je speciální skříň určená k jejich bezpečnému a přehlednému uchovávání. Léky jsou zde řazeny přehledně a viditelně, obvykle podle abecedy. Odděleně se uchovávají léčiva určená k vnitřnímu použití, k vnějšímu použití a injekční přípravky. Zvláštní místo v příruční lékárně zaujímá trezor, do něhož se ukládají opiáty a jiné psychotropní látky.

Do příruční lékárny nemají mít přístup nepovolané osoby. Skříň nesmí být umístěna v blízkosti topení ani na přímém slunečním světle a je vždy uzamčena. Klíče od ní má pouze sloužící sestra. Některé léky, jak vyplývá z příbalového letáku, vyžadují uchovávání v chladu a musí být proto skladovány v lednici.

Omamné a psychotropní látky se využívají například k tlumení bolesti nebo kašle (např. opiátová antitusika). Jejich objednávání i uskladnění probíhá odděleně a řídit se musí zvláštními právními předpisy. Manipulace s nimi podléhá přísným pravidlům. Spotřeba se zapisuje do speciální knihy, kde se uvádí: datum, jméno a příjmení pacienta, číslo chorobopisu, název opiátu, podané množství a podpis lékaře i sestry. Každý opiát má v knize vlastní stránku a vždy se zaznamenává aktuální množství přípravku.

Účinky léků

Účinky léčiv se dělí na žádoucí a nežádoucí. Terapeutický účinek je ten, který je zamýšlený a žádoucí – tedy léčebný. Oproti tomu vedlejší účinky představují projevy, které nejsou cílem terapie a mohou být nežádoucí.

Dále lze účinky rozlišovat podle očekávanosti. Očekávané účinky vyplývají přímo z vlastností podaného léku, zatímco neočekávané účinky zahrnují například alergické reakce nebo vznik šokových stavů.

Zvláštní kategorií je toxicita léků, která může vzniknout v důsledku předávkování, požití přípravku určeného pouze k zevnímu použití, nebo při hromadění účinné látky v krvi a tkáních. K tomu dochází zejména tehdy, pokud je metabolismus léčiva v organismu poškozen.

Léková alergie

Léková alergie je imunologická reakce organismu na podané léčivo, které tělo vnímá jako antigen. Reakce může být různě závažná – od mírných projevů až po anafylaktický šok, který se projevuje  dušností,  poklesem krevního tlaku a selháním oběhového systému.

Tolerance léku

Tolerance léku označuje stav, kdy dochází k nízké nebo klesající fyziologické odpovědi na podanou léčivou látku. To často vede k nutnosti zvýšení dávky pro dosažení původního terapeutického efektu. Tolerance může být způsobena například zvýšenou schopností organismu odbourávat a vylučovat lék.

Léková interakce

Léková interakce je vzájemné působení dvou nebo více současně podaných léčiv, které může vést ke změně jejich účinku – zesílení, oslabení nebo vzájemnému vyrušení. K těmto změnám může dojít prostřednictvím vlastního účinku léku, ovlivněním jeho vstřebávání, metabolismu nebo vylučování.

Do dekurzu pacienta se zaznamenává název léku, jeho forma, čas a způsob podání, přesná dávka jednotlivého podání a celková denní dávka (obvykle 1–3krát denně podle typu léku; např. antibiotika přesně v určený čas, hypnotika např. v 21 hodin).

Obecné zásady podávání léků

Při manipulaci s léky je nezbytné dodržovat hygienické zásady, být soustředěný a vždy pečlivě kontrolovat správnost podávaného léku, jeho dávku a očekávaný účinek. Součástí správné manipulace je také poučení nemocného o užívání léku, podávání léčiv pravidelně, ve stanovenou dobu a výhradně z originálního balení. Každé podání musí být přesně zaznamenáno do dokumentace pacienta.

Léky lze aplikovat různými způsoby:

• Perorální aplikace (per os, p.o.) – nejčastější a nejpohodlnější způsob podání.
• Sublingvální aplikace – lék se podává pod jazyk až do úplného rozpuštění a vstřebání do podjazykových cév.
• Aplikace per rectum – podání do konečníku.
• Parenterální aplikace – injekční podání.
• Lokální aplikace – přímo na kůži (dermatologická léčba) nebo sliznici, prostředky na instilaci a irigaci (vykapání a výplach do tělních otvorů a dutin), inhalační prostředky (do dýchacího ústrojí).

Rychlost nástupu účinku se liší podle způsobu podání. Léky podané do tepny působí okamžitě, do žíly se účinek dostaví do jedné minuty, pod jazyk nebo na nosní sliznici do 1–2 minut a do dýchacího ústrojí do 2–3 minut. Injekce do svalu mají nástup účinku za 5–10 minut, zatímco léky podané do konečníku, do pochvy nebo na kůži začínají působit přibližně za 15 minut. Perorálně podaná léčiva se vstřebávají pomaleji a účinek se dostaví zhruba za 30 minut.

Perorální aplikace

Perorální podávání léků

Kontraindikací pro perorální podání léků je zvracení, připojení na žaludeční nebo střevní odsávání, bezvědomí nebo neschopnost pacienta polykat.

Před podáním je třeba zkontrolovat potřebné pomůcky a ujistit se, že pacient dokáže lék bezpečně polknout a případně nepotřebuje pomoc. Léky podáváme přesně podle ordinace uvedené v chorobopise a zaznamenané v dekurzu, přičemž vždy pečlivě ověřujeme údaje o pacientovi, název a dávku léku, čas a způsob podání. Ordinaci nelze přepisovat!

Při přípravě léčiva do lékovky je nutné zkontrolovat název léku na lékové kartě. Po podání se ověřuje, zda pacient lék skutečně požil, a následně se údaj o podání zaznamená do chorobopisu.

Sublingvální aplikace

Sublingvální aplikace se nejčastěji využívá u nitroglycerinu při ischemické chorobě srdeční (ISCHS). Pacient ponechá lék pod jazykem, dokud bolest neustoupí, a poté vyplivne zbytek léku.

Aplikace per rectum

Per rektum se podávají čípky, masti a roztoky, které mohou mít buď lokální účinek, například podporu defekace, nebo celkový účinek, například antipyretický či antiemetický. Mezi výhody této aplikace patří vyloučení dráždění horní části trávicího traktu, zvýšené vstřebávání některých látek, jako jsou glukóza nebo soli, a dosažení vyšší koncentrace léčiva v krevním řečišti, protože krev z konečníku neprotéká játry.

Aplikace kůží

Na kůži se aplikují masti, pasty, krémy, gely, spreje, prášky a roztoky. Při jejich použití je nutné dodržovat stanovené intervaly a způsob aplikace. Kůži nesmíme dráždit nadměrným třením, tlakem nebo násilným odstraňováním předchozích vrstev léku. Na větší plochy se lék nanáší rukama v rukavicích, na menší plochy je vhodné použít dřevěnou lopatku nebo vatovou štětičku. Pokud lék není určen pro jednoho pacienta, nesmí se použitá štětička vracet zpět do nádoby.

Aplikace do očí

Aplikace očních kapek

Aplikace léků do očí zahrnuje masti a tekuté přípravky s lokálním účinkem.

Pro výplach spojivkového vaku se používá oční vanička, kterou naplníme z poloviny, přiložíme k oku, pacient zakloní hlavu a otevřeným okem koulí, zbytek roztoku se vylije do emitní misky. Při vkapávání léků pacient sedí s mírně zakloněnou hlavou nebo leží; víčka se lehce otevřou ukazovákem a palcem, pod okem se umístí čtvereček buničiny, aniž by se dotýkal oka nebo řas, a lék se vkápne do vnitřního koutku. Pacient následně zavře víčka a koulí okem. Oční masti se aplikují tak, že pacient kouká vzhůru a mast se z tuby nanese přímo do spojivkového vaku.

Aplikace do ucha

Aplikace léku do ucha

Do ucha se aplikují masti a kapky. Pacient leží na boku s léčeným uchem nahoře, nebo sedí bokem k opěradlu židle s hlavou nakloněnou tak, aby zdravé ucho směřovalo k rameni. Pod léčeným uchem se umístí čtvereček buničiny. Mast se nanáší krouživým pohybem štětičkou do zvukovodu, zatímco při kapání pacient udrží hlavu v úklonu po dobu 1–2 minut.

Aplikace do dýchacího ústrojí

Do dýchacího ústrojí se podávají roztoky a masti určené pro nosní sliznici, stejně jako látky ve formě plynů a par, podávané kapkami, inhalací nebo spreji. U kojenců se kapky do nosu nevkapávají, ale nanášejí se potřebou štětičkou. Aerosolové a suché práškové inhalátory jsou určeny pro děti, které do nich nesmějí přímo vdechovat. Nebulizátory (rozprašovače) umožňují inhalaci léku náustkem nebo maskou.

 Podrobnější informace naleznete na stránce Aplikace léků do dýchacích cest – inhalace.

Odkazy

Použitá literatura

• JIRKOVSKÝ, Daniel, et al. Ošetřovatelské postupy a intervence: učebnice pro bakalářské a magisterské studium. 1. vydání. Praha : Fakultní nemocnice v Motole, 2012. 411 s. ISBN 978-80-87347-13-3.