Pohybový aparát buňky

Z WikiSkript

Pohybový aparát buněk je tvořen cytoplasmatickými bílkovinami a proteinovými membránovými strukturami, které slouží jako „kotvy“. V eukaryotních buňkách je tvořen cytoskeletem, mluvíme pak o cytoskeletálním principu organizace.

Cytoskelet[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Dynamická opěrná síť, která dává buňkám tvar a možnost jeho změny. Zajišťuje také intracelulární pohyb membránových i nemebránových struktur a buněčný pohyb. Zahrnuje složitou síť mikrotubulů, mikrofilament a intermediálních filament.

Mikrofilamenta[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Actin strand.png

Jsou tvořena aktinem. Jejich průměr se pohybuje okolo 6 nm. Aktin (fibrální F-aktin) je polymer globulárního G-aktinu. Vyskytuje se ve všech eukaryotních buňkách. V lidském těle je velmi často asociován s myosinem, který nepatří k mikrofilamentům, ale k proteinům asociovaným s cytoskeletem. Aktin tvoří jak pohyblivé tak nepohyblivé struktury (např. mechanickou výztuhu klků a stereocilií).

Intermediární filamenta[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Jejich průměr je asi 12 nm. Jedná se spíš o statické struktury. Zajišťují mechanickou pevnost buněk. Tvoří je většínou tetramery podjednotkových proteinů, které se liší ve struktuře AK, ale jsou si některými sekvencemi velmi blízce příbuzní.

  • cytokeratiny – ve většině krycích epitelií, chránících před mechanickým poškozením a ztrátou vody, či tepla (kůže, nehty, kopyta, peří…), tvoří skupinu přibližně 20 polypeptidů
  • vimentin – vytváří filamenta, která charakterizují elementy mezenchymového původy a embryonální nebo nediferenciované buňky
  • desmin – v hladkém svalstvu, sarkomerách příčně pruhovaného svalstva a myokardu
  • gliová filamenta – charakteristická součást gliových buněk
  • neurofilamenta – sestávají se nejméně ze tří polypeptidů o velké molekulové hmotnosti, jsou charakteristické pro neurony

Podle druhu vytvářených intermediárních filament lze určit zdroj některých nádorových metastáz.

Mikrotubuly[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Microtubules.png

Vytváří trubičkovité útvary s vnějším průměrem 24 nm, stěna je tlustá 5 nm. Vnitřní průměr je tedy asi 14 nm. Skládají se z heterodimeru tubulinu (tvořený z α- a β-tubulinu). Podjednotky se spirálovitě skládají a vytváří jakési „točité schodiště“ s otvorem uvnitř. Jejich délka je různá, dosahuje i několika mm! Mohou se větvit a vytvářet mezi sebou můstky. Jedna kompletní otočka šroubovice se skládá ze 13 jednotek. Polymerizace tubulinu do mikrotubulinu je ovládána několika strukturami, tzv. MTOC, tedy mikrotubulární organizační centra. Sem patří bazální tělíska bičíků a řasinek a centrioly. V cytoplazmě nabývají mikrotubuly různého prostorového uspořádání – od náhodné distribuce až po vysoce organizované struktury. Hrají důležitou roli při nitrobuněčném transportu organel. Vytváří „kolejnici“, po které se pohybují buněčné motory (asociované proteiny).

Podle rychlosti, s jakou se polymerizují konce mikrotubulu, se rozlišuje rychle rostoucí + konec a pomaleji rostoucí - konec. To je důležité při orientaci mikrotubulu, kdy v MTOC je vždy - konec a + konec ční do periferie. Také některé buněčné motory mohou vykonávat svou funkci jen v jednom směru (např od + k -).

Centrioly[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Centriole-schema.SVG

Válcovité struktury (0,15 μm v průměru a 0,3–0,5 μm dlouhé), složené z vysoce organizovaných mikrotubulů. Každý centriol se skládá z 9 sad mikrotubulárních tripletů uspořádaných do tvaru ozubeného kola. V nedělící se buňce je jeden pár centriolů, které jsou na sebe svými osami kolmé. Před začátkem dělení, v S-fázi, se zdvojí a v průběhu mitózy putují oba páry na odvrácené konce buňky. Zde zastávají úlohu organizačních center pro vznikající dělící vřeténko. V blízkosti centriolů často nacházíme tmavé pericentrionální tělísko (z toho vycházejí mikrotubuly). Cytocentrum tvoří centrioly ve spojeni s Golgiho komplexem.


Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • JUNQUEIRA, L. Carlos, José CARNEIRO a Robert O. KELLEY. Basic histology. 8. vydání. London : Prentice Hall International (UK) Ltd., 1992. 488 s. a LANGE medical book; ISBN 0-8385-0587-2.