Paměť a její poruchy

Paměť je schopnost organismu přijímat, uchovávat a vybavovat si předchozí zkušenosti. Je nezbytná pro uchování minulé zkušenosti a představuje klíčovou podmínku adaptace na prostředí. Paměť patří mezi základní funkční systémy mozku, stejně jako emoce či motorika.

Mezi základní schopnosti paměti patří schopnost informace uložit (vštípivost neboli impregnace), dále schopnost je udržet a upevnit v paměti (retence), schopnost uchovat je beze změn (konservace) a nakonec také schopnost si je znovu vybavit (reprodukce).

Rozlišujeme paměť fylogenetickou a ontogenetickou.

Fylogenetická paměť[edit | edit source]

Fylogenetická paměť je vrozená, vyvíjí se během evoluce druhu a je zakódovaná geneticky. Zahrnuje především:

Nepodmíněné reflexy – automatické, geneticky dané reakce na specifické podněty (např. sací reflex novorozence).

Instinkty – složitější vrozené vzorce chování, které nejsou učené, ale jsou spouštěny specifickými situacemi (např. obranné reakce).

Ontogenetická paměť[edit | edit source]

Ontogenetická paměť

Ontogenetická paměť se vytváří během života jedince, je výsledkem učení a zkušeností. Obsahuje dvě hlavní složky:

Deklarativní (explicitní) paměť – je uvědomovaná a zahrnuje vědomé vybavování informací.
1. Sémantická paměť – zahrnuje obecná fakta a znalosti.
2. Epizodickou paměť – obsahuje osobní zážitky v kontextu místa a času.
Nedeklarativní (implicitní, procedurální) paměť – je neuvědomovaná a týká se naučených dovedností a automatizovaných procesů.

Dělení ontogenetické paměti
Kritérium	Typ paměti a charakteristika
Klinické dělení	bezprostřední – trvá do 30 sekund, okamžité uchování recentní – trvá od minut po několik měsíců pro vzdálené události – dlouhodobé vzpomínky z dětství či dávné minulosti
Doba uchování paměťové stopy	krátkodobá – informace na několik sekund až minut, omezená kapacita dlouhodobá – informace uchovány týdny, roky nebo celý život
Experimentální fyziologie	pracovní – manipulace s informacemi při aktuálním myšlení a řešení úkolů provozní – přechod mezi pracovní a zásobní pamětí, důležitá při učení zásobní – trvalé uchování informací

Charakteristika jednotlivých typů paměti[edit | edit source]

Ultrakrátká paměť, známá také jako senzorický registr, uchovává informace pouze velmi krátce – po zlomky sekundy až přibližně jednu sekundu. Tento typ paměti je těsně spojen s pozorností.

Krátkodobá paměť je založena na tzv. reverberačních okruzích, což jsou dočasně aktivované neuronové sítě, ve kterých nervový vzruch obíhá. Tato paměť trvá jen několik vteřin. Pokud dojde k její poruše – například vlivem poškození retikulární formace nebo čelních laloků mozku – je narušena schopnost ukládání nových informací, tedy vštípivost.

Lokalizace hypothalamu

Střednědobá paměť, často označovaná jako konsolidační fáze, je přechodem mezi krátkodobou a dlouhodobou pamětí. V této fázi některé informace zanikají, zatímco jiné přetrvávají a upevňují se. Klíčovou roli zde hraje emoční složka – paměť je silně ovlivněna motivací, principem odměny a trestu. Důležité jsou struktury limbického systému, zejména hypothalamus, který se podílí na emočním zapamatování. V průběhu konsolidace dochází k elektrochemickým změnám v mozku, které mohou být ovlivněny i farmakologicky. Významnou roli zde hraje acetylcholin.

Dlouhodobá paměť má pevný strukturální a morfologický základ. Je spojena s růstem a změnami v mozkové tkáni, například s nárůstem počtu dendritů. Tento počet se může snižovat ve stáří nebo vlivem toxických látek, zatímco intenzivní učení naopak podporuje růst dendritických spojení. Za jeden z mechanizmů dlouhodobé paměti se považuje aktivace dendritických trnů v hippocampu – akční potenciál zde aktivuje enzym calpain I, který spouští tvorbu látky zvané fodrin. Ta je součástí neuronálního cytoskeletu a její degradace umožňuje odhalení receptorů pro excitační aminokyseliny.

Otázka lokalizace dlouhodobé paměti v mozku zůstává i nadále částečně nejasná. Pro úspěšné a vědomé zapamatování je však zásadní motivace. Mezi klíčové faktory ovlivňující paměť patří síla podnětu, jeho emoční zabarvení, schopnost koncentrace a celkové emoční naladění jedince. Každý člověk má navíc individuální dispozice – například někdo lépe pracuje s vizuálními informacemi, jiný s akustickými. Paměť může být negativně ovlivněna únavou, stresem nebo pasivitou.

Poruchy paměti[edit | edit source]

Hypomnézie[edit | edit source]

Hypomnézie označuje snížení paměťové výkonnosti, které může být buď celkové (globální), nebo postihovat jen určité složky paměti (selektivní). Nejčastěji se vyskytuje při organickém poškození mozku, zejména jako součást syndromu demence. Může se však objevit i při únavě, pod vlivem některých léků, toxických látek nebo alkoholu.

U demencí bývá nejvíce postižena schopnost vštípivosti, tedy ukládání nových informací. Charakteristickým projevem může být konfabulace – nemocný sice odpovídá přiměřeně tématu, ale uvádí nesprávné nebo smyšlené údaje, přičemž je přesvědčen o jejich pravdivosti. Při opakovaném dotazu může navíc odpověď změnit, aniž by si to uvědomoval.

V nejzávažnějších případech může dojít k amnestické dezorientaci, kdy je schopnost vštípivosti zcela narušena a jedinec se nedokáže vůbec orientovat v čase, prostoru ani vlastních vzpomínkách.

Korzakovský syndrom[edit | edit source]

Korzakovův syndrom je charakterizován výraznou poruchou vštípivosti, tedy neschopností ukládat nové informace. Typickým příznakem jsou konfabulace, často bývá přítomna i amnestická dezorientace. Tento syndrom se nejčastěji vyskytuje u alkoholových demencí, ale může se objevit i při Alzheimerově chorobě.

Amnézie[edit | edit source]

Amnézie označuje úplnou ztrátu paměti, která bývá zpravidla časově ohraničená a může být buď úplná, nebo selektivní. Podle směru postižení paměti rozlišujeme retrográdní amnézii, kdy si pacient nepamatuje události před vznikem poruchy, a anterográdní amnézii, kdy není schopen vytvářet nové vzpomínky po jejím vzniku.

Amnézie se často vyskytuje při kvantitativních poruchách vědomí, například po úrazech hlavy nebo v souvislosti s deliriem. Může mít podobu kontinuální ztráty paměti, ale častá je také tzv. ostrůvkovitá amnézie, kdy jsou v paměti jednotlivé výpadky – typickým příkladem je tzv. okénko (palimpsest) po nadměrném požití alkoholu.

Zvláštní formou je selektivní amnézie, která se může vyskytovat u hysterických poruch, při kterých jedinec vytěsní nepříjemné nebo traumatické vzpomínky ze svého vědomí.

Tranzitorní globální amnézie[edit | edit source]

Tranzitorní globální amnézie, označovaná také jako amnestický iktus, je náhle vzniklá a stejně náhle odeznívající porucha paměti. Má převážně organický původ a často se objevuje po silném psychickém stresu. Během epizody pacient není schopen vytvářet nové vzpomínky a může se dočasně dezorientovat v čase.

Psychogenní (dissociativní) amnézie má na rozdíl od organické formy původ v psychice. Patří sem i dissociativní fuga, tedy stav, kdy člověk náhle opustí známé prostředí, často cestuje a neuvědomuje si svou totožnost. Tyto stavy bývají ovlivnitelné hypnózou a typicky se vyskytují u disociativních poruch.

Hypermnézie[edit | edit source]

Hypermnézie označuje nadměrné a nepřiměřené zapamatování si určitého, často emočně nabitého, materiálu. Objevuje se například u paranoidních psychóz, kde si nemocní dobře pamatují údaje, které podporují jejich bludné přesvědčení. Vyskytuje se také u manických stavů nebo úzkostných poruch.

Paramnézie[edit | edit source]

Paramnézie představují zkreslení dříve uložených vzpomínek, přičemž si postižený mylně myslí, že si vzpomíná přesně.

Specifickými typy paramnézie jsou:

Vzpomínkový klam – patická paramnézie, kdy je jedinec neotřesitelně přesvědčen o pravdivosti svých falešných vzpomínek. Je typická pro psychotická onemocnění nebo poruchy osobnosti.
Ekmnézie – spočívá v chybné časové lokalizaci správné vzpomínky.
Kryptomnézie – neúmyslné převzetí cizího nápadu nebo informace, kterou si jedinec mylně přisvojí jako vlastní.

Pseudologia phantastica[edit | edit source]

Tzv. „syndrom barona Prášila“, známý jako pseudologia phantastica, je typická bájivá lhavost. Nejde o klasickou poruchu paměti, ale spíše o specifický způsob zkreslování reality, který se vyskytuje především u hysterických osob nebo u dětí. Postižený vytváří nepravdivé, často fantastické příběhy, kterým sám někdy věří.

Pozornost (prosexie)[edit | edit source]

Retikulární formace

Pozornost je psychická funkce, kterou lze definovat jako zaměřené vnímání. Umožňuje člověku vybrat si z množství vnějších i vnitřních podnětů právě ty, které jsou v daném okamžiku nejdůležitější. Fyziologickým základem pozornosti je retikulární formace mozkového kmene, zejména její vzestupná aktivační část (ARAS), která zajišťuje bdělost.

Mezi charakteristiky pozornosti patří:

koncentrace – intenzita zaměření na určitý podnět,
kapacita – množství podnětů, které lze sledovat současně,
tenacita – stálost a vytrvalost pozornosti,
iritabilita – práh, při kterém podnět přitáhne pozornost,
vigilita – schopnost distribuce pozornosti mezi více podněty.

Pozornost může být aktivní (řízená vůlí a motivací) nebo pasivní (bezděčná). Udržení pozornosti vyžaduje dostatečnou míru bdělosti a motivace.

Poruchy pozornosti[edit | edit source]

Hypoprosexie znamená snížení pozornosti, které může být celkové (např. u demencí, těžkých depresí nebo oligofrenie) nebo selektivní (např. u některých neuróz). Může být způsobena i účinky farmak, jako jsou barbituráty nebo neuroleptika.

Hyperprosexie označuje nadměrné zaměření pozornosti. Nejčastěji je selektivní a objevuje se například při manickém syndromu, kdy bývá zvýšená iritabilita a vigilita. Pozornost je však nestálá a rychle přeskakuje z jednoho podnětu na druhý (osciluje).

Paraprosexie je porucha správného zaměření pozornosti. Typicky se vyskytuje u schizofrenie, kdy se pozornost jednostranně upíná na bludy.