Emoce

Emoce jsou komplexní psychické stavy odrážející vztah jedince k okolnímu světu, k sobě samému a k vlastním projevům. Mají dvě složky: subjektivní prožitek (libost, nebo nelibost) a vnější projevy (vegetativní a motorické reakce).

Poruchy emotivity patří k základním příznakům řady duševních poruch i organických postižení CNS (podrobněji viz Emoční poruchy). V klinické praxi se hodnotí kvalita emocí, jejich intenzita, přiměřenost situaci a stabilita v čase.[1]

Funkce emocí

Emoce slouží především adaptaci. Pomáhají rychle vyhodnotit situaci jako ohrožující, nebo bezpečnou, prostřednictvím autonomních a endokrinních změn připravují organismus k akci a ovlivňují pozornost i rozhodování.[2] Usměrňují aktivitu a motivaci a umožňují rychlé přizpůsobení zátěži, ať už mobilizací, nebo útlumem.

V sociální oblasti se emoce promítají do neverbální komunikace (mimika, gestikulace, tón hlasu) a pomáhají regulovat mezilidské vztahy.

Rozdělení emocí

Podle valence

Kladné (libé) emoce zahrnují například radost nebo lásku, záporné (nelibé) emoce například žal či nenávist.[1]

Podle vlivu na aktivitu

Stenické (mobilizující) emoce podněcují k aktivnímu jednání, typicky zlost. Astenické (demobilizující) emoce naopak aktivitu tlumí, typicky smutek.[1]

Podle intenzity a trvání

  • Emoční zabarvení pocitů a vjemů – jednoduché libé či nelibé ladění prožitku.
  • Afekty – krátkodobé, prudké emoční reakce.
  • Nálady – déletrvající emoční stavy.
  • City – stálejší a složitější prožívání, často vázané na dlouhodobé vztahy a hodnoty.[1]

Podle úrovně

Nižší emoce souvisejí s vitální oblastí a s uspokojováním základních potřeb. Vyšší emoce jsou společenské a specificky lidské. Mezi vyšší city se tradičně řadí city intelektuální, estetické a etické (morální).[1]

Teorie emocí

Vztah mezi tělesnými změnami a prožitkem emoce vysvětluje několik klasických teorií:[2]

  • James–Langeova teorie – prožitek emoce vzniká až vnímáním tělesných změn vyvolaných podnětem.
  • Cannon–Bardova teorie – tělesná reakce a prožitek vznikají současně a nezávisle na sobě, klíčovou roli přisuzuje talamu.
  • Schachter–Singerova (dvoufaktorová) teorie – emoce vzniká kognitivní interpretací fyziologického vzrušení v kontextu situace.

Neurobiologie

Schéma Papezova okruhu

Emoce zpracovává především limbický systém a talamus. Ústřední roli hraje amygdala, která rychle vyhodnocuje emoční význam podnětů, zejména podnětů ohrožujících, a spouští odpovídající tělesné a behaviorální reakce. Propojení limbických struktur s prefrontální kůrou umožňuje prožívání regulovat a tlumit impulzivitu.[2]

Limbické struktury ovlivňují autonomní a viscerální centra, zejména prostřednictvím hypotalamu. Tělesné projevy emocí (změny srdeční frekvence, pocení, třes, změny dýchání) souvisejí mimo jiné s aktivací stresové odpovědi a osy HPA (hypotalamus–hypofýza–nadledviny).[2]

Náladu a emoční reaktivitu ovlivňují také neurotransmiterové systémy, především serotoninový, noradrenergní a dopaminergní. Poruchy nálady souvisejí s dysregulací těchto systémů, nejde však o jednoduchý jednosměrný příčinný vztah.[2]

Na schématu vpravo je Papezuv cyklus - jedno z klasických anatomických pojetí vztahu limbických struktur k emocím.

Projevy emocí

Kromě subjektivního prožitku vyvolávají emoce somaticko-vegetativní reakce, zvlášť výrazné u nelibých stavů.

Motorické projevy (smích, pláč, gesta) lze do určité míry vědomě potlačit, vegetativní doprovod však vůlí potlačit nelze. Typicky se mění svalový tonus, krevní tlak, srdeční frekvence a další autonomní funkce. Dlouhodobá či opakovaná vegetativní aktivace v zátěžových situacích může přispívat k rozvoji psychosomatických obtíží.[2]

Odkazy

Související články

Reference

  1. ↑ a b c d e RABOCH, Jiří a Pavel PAVLOVSKÝ, et al. Psychiatrie. 2. vydání. Praha : Karolinum, 2020. 466 s. ISBN 978-80-246-4604-6.
  2. ↑ a b c d e f KANDEL, Eric R., John D. KOESTER a Sarah H. MACK. Principles of Neural Science. 6. vydání. New York : McGraw-Hill Education, 2021. 1646 s. ISBN 9781259642234.