Emoce

Emoce jsou komplexní psychické stavy, odrážející vztah jedince k okolnímu světu, k sobě samému a k vlastním projevům. Zahrnují složku subjektivního prožívání (libost/nelibost) a vnějších projevů (vegetativní a motorické reakce).

Emoce hrají klíčovou roli v mnoha aspektech lidského života:

• charakterizují reakci jedince na danou situaci,
• usměrňují aktivitu a motivaci,
• podporují rychlou adaptaci na zátěž (mobilizace či útlum),
• ovlivňují sociální komunikaci a vztahy.

Poruchy emotivity patří k základním symptomům řady duševních poruch i organických postižení CNS. V klinické praxi se hodnotí zejména kvalita emocí, jejich intenzita, přiměřenost situaci a stabilita v čase.

Funkce emocí

Funkce emocí je primárně adaptační. Pomáhají rychle vyhodnocovat situaci (například jako ohrožující nebo bezpečnou), připravují organismus k akci prostřednictvím autonomních a endokrinních změn a modulují pozornost i rozhodování.

V sociální oblasti se promítají do neverbální komunikace (mimika, gestika, tón hlasu) a podílejí se na regulaci mezilidských vztahů.

Rozdělení emocí

Dle základního zaměření

Podle valence

• Kladné (libé), typicky spojené s radostí nebo láskou
• Záporné (nelibé), kam patří například žal či nenávist

Ve vztahu k aktivizaci jedince

• Stenické (mobilizující) emoce podporují aktivní jednání (např. zlost)
• Astenické (demobilizující) vedou spíše k útlumu aktivity (např. smutek)

Dle intenzity a časového průběhu

• Emoční zabarvení pocitů a vjemů – jednoduché libé či nelibé ladění prožitku.
• Afekty – krátkodobé, prudké emoční reakce.
• Nálady – protrahované, déletrvající emoční stavy.
• City a vyšší emoce – stabilnější a komplexnější prožívání, často vázané na dlouhodobé vztahy a hodnoty.

Dle hierarchického uspořádání

• Nižší emoce, související s vitální oblastí a uspokojením základních potřeb
• Vyšší emoce, společenské a specificky lidské

U vyšších emocí se tradičně vyčleňují zejména intelektuální, estetické, morální a etické city.

Neurobiologie

Schéma Papezova okruhu (jedno z klasických anatomických pojetí vztahu limbických struktur k emocím).

Na zpracování emocí se podílí především limbický systém, talamus a jeho propojení s prefrontální kůrou, uplatňující se v regulaci prožívání a v kontrole impulzivity.

Významná je také vazba limbických struktur na autonomní a viscerální centra, zejména přes hypotalamus. Tělesné projevy emocí (např. změny srdeční frekvence, pocení, třes, změny dechového vzorce) souvisejí mimo jiné s aktivací stresové odpovědi a osy HPA (hypotalamus–hypofýza–nadledviny).

V regulaci nálady a emoční reaktivity se uplatňují také neurotransmiterové systémy. V klinickém kontextu je vhodné tyto vztahy formulovat jako „souvislosti“ (dysregulace systémů), nikoli jako jednoduché jednosměrné příčiny.

Projevy emocí

Emoce se neprojevují jen subjektivním prožitkem, ale také řadou somaticko-vegetativních reakcí, nápadných zejména u negativních emocí.

Zatímco motorické projevy (např. smích, pláč, gesta) lze do určité míry vědomě potlačit, vegetativní doprovod vůlí potlačit nelze. Typicky jde o změny svalového tonu, krevního tlaku, srdeční frekvence a další autonomní reakce. Dlouhodobá či opakovaná vegetativní aktivace v zátěžových situacích může přispívat až k rozvoji psychosomatických obtíží.

Související články

• Limbický systém
• Depresivní porucha
• Bipolární afektivní porucha
• Úzkostné poruchy
• Organické duševní poruchy
• Schizofrenie
• Demence
• Epilepsie
• emoční poruchy

Reference

Použitá literatura

• BENEŠ, Jiří. Studijní materiály [online]. [cit. 2009]. <http://jirben.wz.cz>.