Sledování fyziologických funkcí

Z WikiSkript

Mezi základní fyziologické funkce, které je potřeba sledovat u pacienta, patří tělesná teplota, pulz, krevní tlak a dýchání.

Tělesná teplota[upravit | editovat zdroj]

Tělesná teplota vyjadřuje rovnováhu mezi teplem vyráběným uvnitř organismu a jeho výdejem a ztrátami.

Mezi faktory ovlivňující tělesnou teplotu patří:

  • věk,
  • denní doba,
  • tělesná aktivita,
  • hormony,
  • okolní prostředí.

Hodnocení tělesné teploty (měřené v axile):

  • pod 34 °C – smrt,
  • 34–35,9 °C – hypotermie,
  • 36–36,9 °C – normotermie,
  • 37–38 °C – subfebrilie,
  • 38,1–40 °C – febrilie/febris (horečka),
  • 40,1–42 °C – hyperpyrexie,
  • nad 42 °C – smrt.

Typy horečky[upravit | editovat zdroj]

  1. Febris intermittens (střídavá horečka) – období horečky se střídají s obdobím normální tělesné teploty (např. u některých zhoubných nádorů, septických stavů);
  2. febris remittens (kolísavá horečka) – v průběhu dne kolísá o více než 1,5–2 °C, přitom všechny hodnoty jsou nadnormální (např. při hnisavém procesu);
  3. febris recurrens (návratná horečka) – střídání horečnatých stavů s 1–2 dny normální teploty (typicky při malárii, břišním tyfu);
  4. febris continua (přetrvávající horečka) – denní výkyvy max. o 1 °C (např. při pneumonii, virových onemocněních, streptokokových nákazách).

Příznaky horečky[upravit | editovat zdroj]

Nástup horečky se projevuje zimou, tachykardií, bledou a studenou kůží, zástavou pocení, „husí kůží“. Při náhlém stoupání teploty dochází k nepoměru mezi zvýšenou tvorbou a výdejem tepla – dochází k třesavce.

V průběhu horečky je kůže na dotyk teplá, akrální části jsou studené. Objevuje se pocit žízně, sucho v ústech, ospalost, nechutenství, slabost, bolest svalů, chybí pocit chladu.

Při ústupu horečky se objeví pocení, dehydratace, kůže je teplá a narůžovělá.

Při hypotermii pacient pociťuje chlad, mrazení, kůže je bledá, vosková, studená, zpočátku silná třesavka. Pacient má snížené vylučování moči, je dezorientovaný, ospalý, může nastat bezvědomí.

Měření tělesné teploty[upravit | editovat zdroj]

Tělesná teplota se měří zpravidla 2× denně, popřípadě častěji. Údaje se zapisují do dokumentace. Měříme buď skleněným rtuťovým (pozn. teploměry s rtuťovou náplní se již nesmějí distribuovat[1]) teploměrem (axila, rectum, vagina, tříslo, ústa) nebo elektronickýcm teploměrem (axilární, jícnový, kožní, …).

Péče o pacienta s febrilií – nutno sledovat celkový stav, zabezpečit dostatek tekutin, farmakologické a nefarmakologické snižování teploty.

Puls[upravit | editovat zdroj]

Pulz je tlaková vlna vyvolaná vypuzením krve z levé komory do aorty.

Faktory ovlivňující pulz:

  • věk, pohlaví,
  • fyzická námaha,
  • dechová nedostatečnost,
  • léky,
  • krvácení, přetížení oběhu,
  • onemocnění,
  • stres,
  • a další.

Měření pulsu (tepu)[upravit | editovat zdroj]

Při měření pulsu sledujeme:

  1. rychlost, frekvenci,
  2. pravidelnost, rytmičnost – pravidelný × nepravidelný,
  3. kvalita tepu – tvrdý, měkký, dobře hmatný × nitkovitý, nehmatný.

Měříme:

  • poslechem – apikálně – měříme srdeční stahy, pomocí fonendoskopu,
  • pohmatem – na a. radialis, a. carotis, a. dorsalis pedis, a. temporalis, a. brachialis, a. femoralis,
  • elektronicky – nepřímo (z EKG, z pulzové křivky při měření krevního tlaku nebo saturace), přímo (z tlakové křivky z arteriální kanyly).

Normální tepová frekvence[upravit | editovat zdroj]

  • Novorozenec: 130–160/min,
  • kojenec do 1 roku: 100–140/min,
  • dítě 10 let: okolo 90/min,
  • dospělý: 70–80/min.

Krevní tlak[upravit | editovat zdroj]

Krevní tlak (TK) je tlak, kterým působí krev na stěnu tepen. Rozlišujeme:

  • tlak arteriální,
    • systolický,
    • diastolický,
  • tlak venózní.

Není-li řečeno jinak, myslí se krevním tlakem tlak arteriální.

TK je ovlivněn:

  • věkem,
  • tělesnou aktivitou,
  • stresem,
  • léky, obezitou,
  • krvácením, dehydratací, přetížením oběhu.

Měření TK[upravit | editovat zdroj]

Průměrný arteriální krevní tlak dospělého člověka je 120/80 mmHg. Při tlaku pod 100/60 mmHg mluvíme o hypotenzi, při tlaku nad 140/90 mmHg o hypertenzi.

Při měření je důležité mít správnou velikost manžety, správně ji přiložit, paže má být v úrovni srdce a nesmí být zaškrcena oděvem. Manžetu vypouštíme přiměřenou rychlostí.

Místa měření:

  1. horní končetina – na paži či předloktí,
  2. dolní končetina – pouze v případě, že nelze měření provést na paži; měříme na stehně, popř. na lýtku.

TK můžeme měřit přímo (arteriální kanylou, centrální žilní tlak – CŽT nebo CVP) nebo nepřímo (rtuťový tonometr, elektronický tonometr, …).

Dýchání[upravit | editovat zdroj]

Dýchání je základní životní potřebou, zajišťuje příjem kyslíku a výdej oxidu uhličitého. Dýchání dělíme na vnitřní a vnější. Je to jediná vůlí ovlivnitelná fyziologická funkce.

Dýchání je ovlivněno:

  • věkem,
  • pohybem,
  • stresem, životním stylem,
  • prostředím, nadmořskou výškou,
  • onemocněním.

Měření dechu[upravit | editovat zdroj]

Při měření dechu sledujeme rychlost, kvalitu a pravidelnost.

Měříme 1 minutu, pacient by o tom neměl vědět. Měříme pohledem, poslechem, popřípadě položením ruky na hrudník či břicho.

Normální dechová frekvence[upravit | editovat zdroj]

  • Novorozenec: 50–60/min,
  • kojenec: 35–40/min,
  • dítě 10 let: 20/min,
  • dospělý: 16–20/min.

Dle dechové frekvence rozlišujeme: eupnoe (normální frekvence), tachypnoe (zvýšená frekvence), bradypnoe (snížená frekvence), apnoe (bezdeší).

Pravidelnost dechu[upravit | editovat zdroj]

  • Dýchání pravidelné,
  • dýchání nepravidelné – střídání hlubokých dechů s povrchními či s pauzami,
  • Cheyne-Stokesovo dýchání – rychlé, postupně se prohlubující dýchání nabývající na slyšitelnosti, končí apnoickou pauzou,
  • Biotovo dýchání – nepravidelné, různě hluboké, prokládané apnoickými pauzami (poškození dechových center),
  • Kussmaulovo dýchání – hluboké zrychlené dýchání v důsledku metabolické acidózy (např. při diabetes mellitus),
  • Gasping – tzv. lapavé dechy, v časné fázi náhlé zástavy oběhu.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]