Hurá!   WikiSkripta jsou v novém! Vzhled ale není jediná věc, která se změnila, pod kapotou je novinek mnohem víc. Pokud se chcete dozvědět více, nebo pokud vám něco nefunguje správně, podívejte se na podrobnosti.

Alkalická fosfatáza

Z WikiSkripta

(přesměrováno z ALP)

Alkalická fosfatáza (ALP) je metaloproteinový enzym katalyzující hydrolýzu monoesterů kyseliny fosforečné v alkalickém prostředí (v optimu pH 9,5–10,5) na kyselinu fosforečnou a alkohol. Ovlivňuje metabolismus makroenergických fosfátových vazeb a napomáhá transportu anorganických fosfátů přes buněčnou membránu.

Referenční hodnoty v séru [1]:
Pacient Věk Referenční hodnoty
děti <6 týdnů 1,2–6,3 μkat/l
(6 týdnů–2 roky) 1,44–8,0 μkat/l
(2–11 let) 1,12–6,2 μkat/l
(11–15 let) 1,35–7,5 μkat/l
ženy 0,7–2,1 μkat/l
muži 0,9–2,2 μkat/l

Výskyt ALP[upravit | editovat zdroj]

Alkalická fosfatáza se vyskytuje výhradně v cytoplazmatických membránách – v epitelu vývodových cest žlučových, játrech, kostech, střevech, placentě, srdci a v plicích.

Klinický význam zvýšených hodnot[upravit | editovat zdroj]

Klinický význam snížených hodnot (vzácné)[upravit | editovat zdroj]

Izoenzymy ALP[upravit | editovat zdroj]

Alkalická fosfatáza tvoří více než 17 izoenzymů, klinicky nejdůležitější jsou 4 z nich:

  • 3 tkáňově specifické izoenzymy: střevní, placentární a placentárnímu podobný – Reganův placentární izoenzym, který vzniká při specifickém nádorovém bujení, od placentárního je těžko rozeznatelný
  • 1 tkáňově nespecifický, který zahrnuje 3 izoformy: jaterní, kostní a ledvinovou

U dětí převažuje izoenzym kostní (až 85 % z celkové ALP), u těhotných žen zase převládá izoenzym placentární (až 50 % z celkové ALP).

Stanovení[upravit | editovat zdroj]

Stanovení celkové ALP[upravit | editovat zdroj]

Vyšetření se provádí z nehemolytického séra nebo plazmy. Materiál se odebírá do skleněných nebo plastových zkumavek s obsahem antikoagulačního činidla (Li-heparin) a musí být zpracován do 4 hodin od odběru. Vyšetření se nesmí provádět z hemolytického séra, protože z erytrocytů by se uvolnily fosfomonoesterázy, což by způsobilo falešně pozitivní výsledek. Stanovení vadí také opětovné zamrazení a ohřátí vzorku. Při stanovení se nesmí vzorek setkat s EDTA, oxaláty a citráty, které tvoří cheláty a inhibují aktivitu ALP tím, že vyváží zinečnatý kationt z jejího aktivního centra.

  • Standardizovaná metoda:
Měření aktivity ALP se provádí při 37 °C v TRIS pufru (tris-hydroxymethyl-aminomethan) s aktivátorem při pH 10,4. Principem reakce je katalýza štěpení 4-nitrofenylfosfátu na 4-nitrofenol a fosforečnan, kdy sledujeme nárůst absorbance na spektrofotometru při 405 nm, která je přímo úměrná příbytku množství 4-nitrofenolu a tudíž přímo úměrná aktivitě ALP.

Stanovení izoenzymů ALP[upravit | editovat zdroj]

Stanovení se provádí z nehemolytického séra, materiál se odebírá nalačno. Ihned po odběru se vzorek musí transportovat do laboratoře, kde je až do zpracování (maximálně jeden týden) uložen v chladničce.

  • ELFO
Zde se využívá rozdělení jednotlivých izoenzymů na základě různých pohyblivostí.
anoda ← (nejrychlejší) jaterní > placentární > kostní > střevní (nejpomalejší) → katoda
poté se provede denzitometrická kvantifikace.
Normální hodnoty izoenzymů:
  • kostní – 60–70 %
  • jaterní – 30–50 %
  • střevní < 20 %
  • Inaktivace teplem
Směs se na 10 minut zahřeje na 56 °C, tím dojde k úplné inaktivaci kostního izoenzymu. Ve směsi zůstane izoenzym jaterní, který se při teplotě nad 56 °C rozpadá. Zato placentární izoenzym je velice termostabilní, vydrží teploty až k 65 °C. Tímto způsobem můžeme při různých teplotách změřit aktivitu různých izoenzymů.
  • Inhibiční metody
Zde je využíváno různých inhibičních roztoků, např:
Použitím α-fenylalaninu je možné inhibovat zcela izoenzym střevní a polovinu izoenzymu placentárního.
Močovina zase inhibuje zcela izoenzym kostní, z 30 % izoenzym střevní a placentární a z 50 % izoenzym jaterní.
Pomocí homoargininu se zase inaktivují izoenzymy kostní a jaterní.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • Ústav klinické biochemie a patobiochemie Univerzita Karlova, 2. lékařská fakulta a Fakultní nemocnice v Motole. . Laboratorní příručka, verze: VLP_8ÚKBP_1/2009_1. 1. vydání. 2010. ISBN 978-80-7262-660-1.
  • RACEK, J, et al. Klinická biochemie. První vydání. Praha : Galén – Karolinum, 0000. 0 s. ISBN 80-7262-023-1.

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. RACEK, J, et al. Klinická biochemie. První vydání. Praha : Galén – Karolinum, 0000. 0 s. ISBN 80-7262-023-1.