Emoce a jejich poruchy

Emoce jsou komplexní psychické stavy, které odrážejí subjektivní vztah jedince k okolnímu světu, k sobě samému a k vlastním projevům. Zahrnují složku subjektivního prožívání (libost/nelibost), fyziologickou reakci (např. změny tepu, pocení) a vnější výraz (mimika, gestikulace). Emoce hrají klíčovou roli v motivaci, rozhodování a sociální interakci. Poruchy emotivity patří k základním symptomům řady duševních poruch i organických postižení CNS. V klinické praxi se hodnotí zejména kvalita emocí, jejich intenzita, přiměřenost situaci a stabilita v čase.

Z hlediska délky trvání a intenzity rozlišujeme krátkodobé a intenzivní emoce (afekty) a dlouhodobější, méně intenzivní emoční ladění (nálady). Afekt je náhle vzniklá, zpravidla krátká a výrazná emoční reakce, která může být spojena se zúžením vědomí, impulzivitou a oslabením kontroly jednání. Nálada vyjadřuje déletrvající emoční ladění (hodiny až týdny) a ovlivňuje vnímání, myšlení i jednání v širším časovém úseku. Cit je dlouhodobější a stabilnější vztahové prožívání, které se váže k určité osobě, objektu nebo hodnotě.

Funkce emocí

Emoce mají významnou adaptační funkci. Pomáhají rychle vyhodnocovat situaci (například jako ohrožující nebo bezpečnou), připravují organismus k akci prostřednictvím autonomních a endokrinních změn a současně modulují pozornost i rozhodování. V sociální oblasti se promítají do neverbální komunikace (mimika, gestika, tón hlasu) a podílejí se na regulaci mezilidských vztahů.

Pro praktickou orientaci lze zdůraznit, že emoce:

• charakterizují reakci jedince na danou situaci,
• usměrňují aktivitu a motivaci,
• podporují rychlou adaptaci na zátěž (mobilizace či útlum),
• ovlivňují sociální komunikaci a vztahy.

Prožívání emocí

Prožívání emocí lze členit podle toho, jaký typ hodnotící reakce jedinec na podnětovou situaci vytváří. Základní emoční prožitky odrážejí kladnou nebo zápornou hodnotu situace ve vztahu k aktuálním potřebám člověka. V této rovině rozlišujeme afekty, tedy krátkodobá emoční vyladění, a nálady, které představují déletrvající emoční ladění. Jde o reakce na podněty pozitivní či negativní, které se vztahují k předmětům a jevům vnějšího i vnitřního prostředí, případně i k vlastním projevům; tyto emoce typicky podporují spíše „taktické“ jednání, tedy okamžité či krátkodobé adaptační programy.

Vedle toho stojí city a vyšší emoce, které se vážou k perspektivním, dlouhodobým vztahům a hodnotám. I zde může mít prožívání kladný nebo záporný charakter, avšak jde o stabilnější a hlubší emoční postoje, z nichž jako základní příklady bývají uváděny láska a nenávist. Tyto vyšší emoce slouží spíše „strategickým“ cílům, protože dlouhodobě směrují chování a rozhodování jedince.

Neurobiologické koreláty

Schéma Papezova okruhu (jedno z klasických anatomických pojetí vztahu limbických struktur k emocím).

Na zpracování emocí se podílí především limbický systém (mj. amygdala, hipokampus, gyrus cinguli) a jeho propojení s prefrontální kůrou, která se uplatňuje v regulaci prožívání a v kontrole impulzivity. Významná je také vazba limbických struktur na autonomní a viscerální centra, zejména přes hypotalamus. Tělesné projevy emocí (např. změny srdeční frekvence, pocení, třes, změny dechového vzorce) souvisejí mimo jiné s aktivací stresové odpovědi a osy HPA (hypotalamus–hypofýza–nadledviny).

Emoce se neprojevují jen subjektivním prožitkem, ale také řadou somaticko-vegetativních reakcí, které jsou nápadné zejména u negativních emocí. Zatímco motorické projevy (např. smích, pláč, gesta) lze do určité míry vědomě potlačit, vegetativní doprovod vůlí potlačit nelze; typicky jde o změny svalového tonu, krevního tlaku, srdeční frekvence a další autonomní reakce. Dlouhodobá či opakovaná vegetativní aktivace v zátěžových situacích může přispívat až k rozvoji psychosomatických obtíží.

Anatomickým podkladem vzniku a prožívání emocí je souhra podkorových struktur s mozkovou kůrou v rámci tzv. emočních okruhů. V klasickém pojetí se uvádí zapojení limbických struktur a talamu, propojení s kůrou a dále vazby na autonomní a endokrinní regulaci přes hypotalamus. Endokrinní složku stresové odpovědi zprostředkuje mimo jiné osa HPA (hypotalamus–hypofýza–nadledviny), která se uplatňuje zejména při zátěži a negativním emočním ladění.

V regulaci nálady a emoční reaktivity se uplatňují také neurotransmiterové systémy. V klinickém kontextu je vhodné tyto vztahy formulovat jako „souvislosti“ (dysregulace systémů), nikoli jako jednoduché jednosměrné příčiny.

Nejčastěji uváděné souvislosti (orientačně):

• depresivní symptomatika – noradrenergní, serotoninergní a dopaminergní systém, s možným podílem acetylcholinu a GABAergní inhibice,
• úzkost/strach – zejména GABAergní systém, dále noradrenergní a serotoninergní systém,
• agresivita – interakce GABAergního, serotoninergního, noradrenergního a dopaminergního systému.

Rozdělení emocí

Emoce lze třídit podle různých hledisek. V praxi je užitečné rozlišovat jejich základní zaměření, intenzitu a časový průběh a také hierarchickou úroveň.

Dle základního zaměření

Podle valence mohou být emoce kladné (libé), typicky spojené s radostí nebo láskou, a naopak záporné (nelibé), kam patří například žal či nenávist. Další pohled vychází z toho, zda emoce jedince aktivizuje: stenické (mobilizující) emoce podporují aktivní jednání (např. zlost), zatímco astenické (demobilizující) vedou spíše k útlumu aktivity (např. smutek).

Dle intenzity a časového průběhu

Z hlediska intenzity a trvání se popisuje několik úrovní emočního prožívání: Emoční zabarvení pocitů a vjemů – jednoduché libé či nelibé ladění prožitku.

• Afekty – krátkodobé, prudké emoční reakce.
• Nálady – protrahované, déletrvající emoční stavy.
• City a vyšší emoce – stabilnější a komplexnější prožívání, často vázané na dlouhodobé vztahy a hodnoty.

Dle hierarchického uspořádání

V hierarchickém pojetí se rozlišují nižší emoce, které souvisejí především s vitální oblastí a uspokojením základních potřeb, a vyšší emoce, jež jsou společenské a specificky lidské. U vyšších emocí se tradičně vyčleňují zejména intelektuální, estetické, morální a etické city.

Poruchy emotivity

Poruchy emocí se v psychopatologii obvykle popisují v rámci poruch afektu, nálady a citů. V klinické praxi je důležité hodnotit, zda je emoční reakce přiměřená situaci, jak rychle vzniká a odeznívá, jaká je její intenzita a zda je pacient schopen emoční prožívání a expresi kontrolovat.

Afekty a jejich poruchy

Afekty jsou rychle vznikající a rychle odeznívající emoční reakce, které bývají doprovázeny zřetelnými vegetativními a mimickými projevy. V afektu je zvýšená tendence k neuváženému jednání; míra zvládnutí je do určité míry ovlivnitelná výchovou, sebekázní a naučenými strategiemi regulace emocí. Vznik afektu závisí na dispozicích i na okamžitém stavu emotivity.

Pro afekt je typická tendence k „vybití“. Někdy dochází k přesunutí afektu, kdy se emoce vybije na jiném objektu či osobě, než která byla původním podnětem. Jindy může nastat městnání afektu, kdy po sérii nedostatečně intenzivních a sčítajících se podnětů dojde při posledním z nich k neadekvátně silnému výbuchu.

Poruchy afektů

Patický afekt je extrémně intenzivní afekt spojený se zúžením vědomí, poruchou sebekontroly a často následnou amnézií; má klinický význam i ve forenzním kontextu. Vyskytuje se např. po silném záchvatu epilepsie, pod vlivem alkoholu, při demenci, i u jinak zdravých lidí – při hladovění, vyčerpání nebo po úrazu hlavy.

Patická afektivní dráždivost představuje sklon k nadměrně silným afektům. Vyskytuje se zejména u organických mozkových onemocnění (např. ateroskleróza, demence), u oligofrenie, intoxikací a u alkoholismu.

Afektivní útlum je neschopnost adekvátně reagovat na silný emoční podnět (např. po tragické zprávě).

Paroxysmální afekty jsou náhlé, zdánlivě bezdůvodné výbuchy afektu (např. u organických poruch mozku, lézí temporálního laloku, epilepsie, u některých endokrinních onemocnění, např. feochromocytom).

Afektivní labilita (emoční labilita) znamená snadný přechod z jednoho afektu do druhého bez odpovídajícího podnětu; emoce se rychle mění i na slabé podněty. Příčinou může být povahový podklad nebo organická porucha (např. ateroskleróza, demence).

Emoční inkontinence je nedostatečná kontrola a snadné „přetékání“ emocí (např. pláč či smích) a je typická zejména u organických postižení CNS; může se projevit i patickým pláčem na neemoční podněty.

Hypersenzitivita znamená snadný vznik emocí; emoce bývají trvalejší než u lability.

Afektivní ambivalence označuje výskyt protikladných emocí v témže okamžiku (např. láska × nenávist), například u schizofrenie.

Fobie jsou vtíravé strachy; emoční složka je přítomna, typická je však vtíravost a neadekvátnost.

Astenický afekt se projevuje emoční slabostí a snadnou unavitelností emotivity, často s rychlým vyčerpáním reaktivity.

Nálady a jejich poruchy

Nálada je déletrvající emoční nastavení, které podmiňuje celkové prožívání a chování jedince. Je méně intenzivní než afekt a obvykle není vázána na konkrétní vnější vyvolávací podnět; spíše globálně ovlivňuje ostatní psychické funkce, například pozornost, vštípivost, paměť, pohotovost, hodnocení, motivaci a celkovou emoční reaktivitu.

Poruchy nálady (patické nálady)

Patická nálada je charakterizována intenzitou, trváním, neodklonitelností a vlivem na celkovou osobnost. V klinické praxi se nejčastěji popisuje depresivní, manická/hypomanická, úzkostná, apatická a dysforická nálada. Depresivní nálada se projevuje smutkem, poklesem energie a ztrátou schopnosti prožívat radost (anhedonií) a je typická pro depresivní poruchu. Manická nebo hypomanická nálada se projevuje euforií či iritabilitou a zvýšenou aktivitou; klinicky souvisí s mánií a bipolární afektivní poruchou. Úzkostná nálada představuje déletrvající napětí a obavy, často s vegetativním doprovodem. Apatická nálada se pojí s lhostejností, ztrátou zájmů a iniciativy a může se vyskytovat např. u depresí či demencí. Dysforická nálada se projevuje podrážděností, rozladěností a sklonem k agresivitě.

Podněty modifikující náladu

Intenzivní či opakované působení některých faktorů může náladu modifikovat. Patří sem faktory fyzikální (např. teplota, délka dne, roční období), chemické (např. jedy, drogy, některá psychofarmaka), metabolické (např. hypoglykémie, endokrinní poruchy, exhaustace, některá onemocnění CNS) i psychologické (např. dlouhodobá zátěž, konflikty, ztráty).

City a jejich poruchy

Poruchy citů se v klinické praxi nejčastěji projevují jako nerozvinutí citů, ztráta vyšších citů nebo snížení vyšších citů. Etiologicky mohou být podmíněny buď vrozeně (u osob s nápadnou necitlivostí a bezohledností), nebo vznikají na podkladě organického postižení CNS, například při oligofrenii, nádorech, encefalitidách či po úrazech.

V projevech dominuje změna sociálního a hodnotového ladění osobnosti. Typicky se objevuje egocentrismus a nedostatek taktu a sociálního citu, který může působit jako nevkus, netaktnost, neomalenost či obhroublost. U některých osobností, zejména infantilních a hysterických, může být citové prožívání polarizované: v jedné situaci působí vřele a oddaně, v jiné naopak bezohledně až nenávistně. Zvláštní skupinu tvoří tzv. vášně, tedy přehnaně akcentované city, které dlouhodobě dominují chování a mohou mít podobu například sběratelství, hráčství, kariérismu nebo chorobné žárlivosti. Na opačném pólu lze pozorovat některé hypersenzitivní, nadměrně svědomité osoby, u nichž se zdá být vyšší citovost až nadměrně vyvinutá.

Oploštění emotivity se projevuje sníženým prožíváním a je typicky popisováno u některých psychotických stavů. Nepřiměřenost citů se projeví emoční reakcí, která neodpovídá situaci ani kontextu. Paratimie označuje kvalitativně zvláštní, „nepatřičné“ emoční reagování, které se často zmiňuje v souvislosti s psychotickými poruchami.

Diagnostika

Základem diagnostiky je psychopatologické vyšetření, v němž se hodnotí aktuální nálada a afekt (intenzita, stabilita a reaktivita), přiměřenost emočních reakcí a přítomnost vegetativních doprovodů (spánek, apetit, psychomotorika). U depresivní symptomatiky je nezbytné aktivně zhodnotit suicidální riziko. Vždy je třeba myslet na možnost organického podkladu, zejména při kolísání stavu, přítomnosti kognitivního deficitu nebo neurologických příznaků. Pro klinickou klasifikaci duševních poruch lze využít mezinárodní systémy, např. ICD-11.

Terapie (obecně)

Léčba poruch emotivity se vždy odvíjí od primární diagnózy a celkového klinického obrazu. U afektivních poruch se typicky kombinuje psychoterapie a psychofarmaka (např. antidepresiva, stabilizátory nálady), u úzkostných poruch má klíčovou roli psychoterapie doplněná cílenou farmakoterapií. V případě organických poruch je zásadní léčba vyvolávající příčiny a režimová opatření, často ve spolupráci s neurologií či interními obory.

Související články

• Emoce
• Limbický systém
• Depresivní porucha
• Bipolární afektivní porucha
• Úzkostné poruchy
• Organické duševní poruchy
• Schizofrenie
• Demence
• Epilepsie

Reference

Emoce a jejich poruchy