Epidemiologie

Z WikiSkript

Epidemiologie (epi – nad, demos – lid, logos – nauka; termín může být volně přeložen jako „studium toho, co je nad lidmi“ nebo „studium toho, co postihuje lid“) je vědní obor zabývající se studiem rozložení zdraví a nemoci v populaci a faktory, které zdraví a nemocnost obyvatel ovlivňují. Je považována za základ metodologie výzkumu ve zdravotnictví a úzce souvisí s medicínou založenou na důkazech (evidence based medicine, EBM) – pomáhá rozpoznat rizikové faktory pro vznik chorob a určuje optimální postup jejich léčby (guidelines).[1]

Historie epidemiologie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Hippokratés

Kořeny epidemiologie můžeme vysledovat již u Hippokrata z Kósu, který zkoumal vztahy mezi výskytem nemocí a vlivem prostředí. Zavedl termíny endemický a epidemický.[1]

Medicína v islámském světě ve středověku byla na vysoké úrovni a už v té době byly známy některé způsoby přenášení infekčních chorob. Perský lékař Avicenna ve svém díle Kánon medicíny popsal přenos tuberkulózy a pohlavních nemocí, šíření chorob prostřednictvím vody a půdy. Zavedl rovněž karanténní opatření, metodu analýzy rizikových faktorů a diagnostické postupy.[1]

Ve 14. století, během epidemie moru na Pyrenejském poloostrově, vyslovil Ibn Khatima domněnku, že nakažlivé choroby jsou způsobeny drobnými organismy, které při kontaktu s lidským tělem způsobují propuknutí nemoci.[1]

Amatérský vědec John Graunt (1620–1674) sestavil jednu z prvních statistik úmrtnosti a zprostředkoval přehled vývoje známých i nově vzniklých nemocí. Dnes jej považujeme za zakladatele demografie a spoluzakladatele statistiky.[1]

John Snow

Britský lékař John Snow (1813–1858), nazývaný též otcem epidemiologie, se proslavil zastavením postupující epidemie cholery v Londýně v roce 1854. Jako zdroj nákazy určil vodu v obecním čerpadle a včasným odstraněním jeho kliky zamezil dalšímu šíření nemoci. Sestavil mapu dané oblasti se zaznačeným výskytem případů cholery a poznačil si odkud získávají obyvatelé Londýna pitnou vodu (kartogram). Tato událost je považována za vznik epidemiologie jako samostatné vědní disciplíny.[1]

Neméně důležitý byl přínos maďarského lékaře Ignáce Filipa Semmelweise, který zkoumal příčiny epidemií horečky omladnic v nemocnicích. Vyslovil teorii, že tuto nemoc přenáší sami lékaři během ošetřování pacientek, a ustanovil hygienické zásady, jak epidemii potlačit.

Ignác Semmelweis

Dalším průlomovým okamžikem bylo roku 1954 uveřejnění výsledků statistické studie vedené lékaři Richardem Dollem a Austinem Bradfordem Hillem, které potvrdilo podezření, že tabák má přímý vliv na rakovinu plic.[1]

Historie epidemiologie u nás[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Zakladatelem moderní československé epidemiologické školy je Karel Raška (1909–1987). Byl autorem metody epidemiologické bdělosti (surveillance), kterou roku 1968 přijalo Valné shromáždění WHO jako základ moderní epidemiologie ve světovém měřítku. Během své práce v SZÚ prosadil zavedení diagnostiky Rh faktoru a krevních transfúzí u fetální erytroblastózy.[2]

Po roce 1945 patřil k předním organizátorům československého zdravotnictví, byl profesorem Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy a v letech 1963–70 ředitelem pražského Ústavu epidemiologie a mikrobiologie.[2]

Měl významný podíl na vypracování strategie eradikace varioly ve světě.[2]

Charakteristika epidemiologické práce[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Práce epidemiologů zahrnuje:

  • zkoumání vzniku nemoci,
  • výběr vhodné studie,
  • sběr a analýzu dat s ohledem na vývoj statistických modelů,
  • sestavení hypotézy a sepsání závěrů do článku uveřejněném v odborném časopise. Komplexita epidemiologie způsobuje, že vyžaduje multidisciplinární spolupráci.[1]

Epidemiologie je určována jednak vlastním předmětem zkoumání, jednak vlastní metodou práce. Základním cílem epidemiologie je co nejvíce ovlivnit výskyt nemocí v populaci. Za tímto účelem jsou v populaci zaváděna převážně preventivní opatření.

Rozdělení oboru epidemiologie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. Obecná epidemiologie – poskytuje teoretické základy, např. pro epidemiologickou metodu práce.
  2. Speciální epidemiologie – studuje problematiku konkrétních onemocnění a navrhuje konkrétní preventivní či represivní opatření.
  3. Epidemiologie prostředí – zabývá se zajišťováním prevence zdravotních rizik pro obyvatelstvo ve vztahu ke kvalitě prostředí.
  4. Klinická epidemiologie – zabývá se klinickou aplikací epidemiologických poznatků a posuzováním výstupů klinických testů.

Význam epidemiologických metod[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Epidemiologie a její metody nám umožňují:

  • stanovit rozsah výskytu nemocí a faktorů, které tento výskyt ovlivňují;
  • stanovit skupiny osob vystavené zvýšenému riziku onemocnění;
  • odhalovat příčiny vzniku a přetrvávání nemoci v populaci a jejího vymizení;
  • zabezpečit epidemiologickou surveillance;
  • uskutečňovat příslušná opatření, jejichž úkolem je ovlivnit výskyt onemocnění v populaci;
  • stanovit priority zdravotnických programů a hodnotit jejich účinnost;
  • přispívat k výběru optimálních diagnostických metod;
  • stanovit kritéria „normálnosti“ různých ukazatelů zdravotnického stavu.


Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Zdroj[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h Wikipedie: Otevřená encyklopedie. Epidemiologie [online]. ©2005. Poslední revize 2010-03-20, [cit. 2010-04-01]. <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Epidemiologie&oldid=5111579>.
  2. a b c CHURAŇ, M, et al. KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století [online]. ©1994. Poslední revize 2001, [cit. 2010-04-01]. <http://www.libri.cz/databaze/kdo20/list.php?od=r&start=1&count=20>.

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • BENCKO, Vladimír, et al. Epidemiologie, výukové texty pro studenty 1. LFUK, Praha. 2. vydání. Praha : Univerzita Karlova v Praze – Nakladatelství Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0383-7.