Heparin

Z WikiSkript
Struktura heparinu a heparansulfátu

Heparin je heterogenní směs sulfonovaných polysacharidů (glykosaminoglykan) s antikoagulačními účinky, který je obsažen hlavně v granulech bazofilních granulocytů a žírných buněk. Je normálně přítomen v těle (produkují ho žírné buňky, vyskytuje se zejména v játrech, plicích a ve střevě[1][2]). Léčebně se využívá klasický heparin – tj. nefrakcionovaný heparin a jeho deriváty – nízkomolekulární hepariny a pentasacharidy. Heparin se připravuje extrakcí ze střevní sliznice vepřů a z plic skotu.

Mechanismus účinku[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Heparin se uplatňuje jako katalyzující kofaktor pro antitrombin. Antitrombin III (AT III) je α2-globulin syntetizovaný v játrech. Je přirozeným inhibitorem trombinu (F IIa) a dalších sérových proteáz (F IXa, Xa, XIa), se kterými vytváří ireverzibilní komplex.

Další účinky[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Heparin uvolňuje lipoproteinovou lipázu z endotelií, což podmiňuje jeho antilipidemický účinek. Dále snižuje adhezivitu destiček k endotelu, snižuje vyplavování destičkového růstového faktoru a vykazuje mírný antihistaminový účinek. Jeho antikoagulační účinek lze využít též in vitro.[1]

Způsob podání a farmakokinetika[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Heparin je účinný jen při intravenózním (bezprostřední účinek) či subkutánním (účinek cca po 2 hodinách[1]) podávání. Intramuskulární podání se nedoporučuje pro nebezpečí vzniku hematomů v místě vpichu.

Pro plnou antikoagulaci se podává 2x denně dávka 0,01 ml/kg hmotnosti pacienta buď nízkomolekulární heparin (např. Fraxiparine, Clexane) s.c. nebo se podává nefrakcionovaný heparin i.v. za použití perfuzoru.

Bezprostředně po podání se heparin váže na receptory endotelií buněk cév. Heparin neprostupuje placentou ani do mateřského mléka, takže lze použít v těhotenství[1].

Ampula heparinu

Indikace[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Heparin se používá za účelem antikoagulačním a antitrombotickým. Hlavní použití je v následujících indikacích:

  1. venózní tromboembolismus – v terapii s cílem zabránit narůstání již vzniklého trombu,
  2. diseminovaná intravaskulární koagulace – (DIC),
  3. nestabilní angina pectoris,
  4. cerebrovaskulární trombembolismus.

Monitorování léčby heparinem[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Dnes se k monitorování používá APTT. Prodloužení APTT (v závislosti na typu použité reagencie) se doporučuje 2–4×. Vzhledem k tomu, že účinek heparinu závisí na přítomnosti AT III, je vhodné jeho hladinu při delší léčbě rovněž sledovat[1].

Antidotum[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

K blokádě antikoagulačního účinku po operacích na otevřeném srdci, po skončení dialýzy, u heparinizovaných nemocných před akutní operací a při nadměrném nebo život ohrožujícím krvácení lze jako antidota použít protaminsulfátu, peptidu získaného ze spermií lososů. Tento bazický sulfát se váže na heparin za vzniku inertního komplexu. Dávka nutná k vyvázání 1 mg heparinu (100 IU) představuje 1 až 1,5 mg. Protaminsulfát se podává ve formě pomalé infuze, aby se předešlo nepříznivým reakcím (trombóza, hypotenze, dyspnoe, anafylaktická reakce).

Kontraindikace k podání heparinu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Absolutní – představují stavy s vysokým rizikem závažného krvácení, jakým je čerstvé krvácení do zažívacího traktu, intrakraniální krvácení, nekontrolovaná hypertenze, hemoragická diatéza (hemofilie, těžká trombocytopenie), heparinem indukovaná trombocytopenie.

Relativní – představují stavy se zvýšenou pohotovostí ke krvácení, kde nebezpečí možného krvácení musí být zváženo proti závažnosti trombotického stavu, jakým je trombóza velkých cév, stav bezprostředně po cévní rekonstrukci apod.

Nežádoucí účinky terapie heparinem[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Krvácení je hlavním nežádoucím účinkem terapie heparinem. Pozoruje se častěji u nemocných léčených terapeutickými dávkami než při podávání dávek profylaktických. Velké krvácení se objevuje od 1 do 10 % léčených nemocných, k fatálnímu krvácení dle jedné studie došlo u 3 ze 647 léčených nemocných.

Heparin může též indukovat trombocytopenii (tvorba protilátek proti destičkovému faktoru 4[3]). Při dlouhodobém podávání se může objevit osteoporóza.


Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Reference[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. a b c d e LINCOVÁ, Dagmar a Hassan FARGHALI, et al. Základní a aplikovaná farmakologie. 2.. vydání. Praha : Galén, 2007. 672 s. s. 274–275. ISBN 978-80-7262-373-0.
  2. ŠVÍGLEROVÁ, Jitka. Heparin [online]. Poslední revize 2009-02-18, [cit. 2010-11-11]. <https://web.archive.org/web/20160306065550/http://wiki.lfp-studium.cz/index.php/Heparin>.
  3. AHMED, I, A MAJEED a R POWELL. Heparin induced thrombocytopenia: diagnosis and management update. Postgraduate Medical Journal [online]. 2007, roč. 83, vol. 9, s. 575-582, dostupné také z <https://pmj.bmj.com/content/83/983/575.full,>. ISSN 1469-0756. 

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • BULTAS, Jan. Kurz Farmakoterapie kardiovaskulárních chorob. 3. LF UK, 2010.
  • LINCOVÁ, Dagmar a Hassan FARGHALI, et al. Základní a aplikovaná farmakologie. 2.. vydání. Praha : Galén, 2007. 672 s. s. 274–275. ISBN 978-80-7262-373-0.