Inkontinence moči

Symptom inkontinence moči je dle poslední definice ICS (International Continence Society) definován jako stížnost na jakýkoliv, vůlí neovladatelný, únik moči[1].

Inkontinece moči postihuje častěji ženy (až 30−50 %), než muže, incidence se zvyšuje s postupujícím věkem, ale může se vyskytovat i u dětí. Obvykle se nejedná o život ohrožující stav (vyjma akutní močové retence), ale významně snižuje kvalitu života. Psychosociální dopad této poruchy je závažný a vyžaduje kvalifikovaný přístup. Jedná se o poměrně citlivou a intimní problematiku, většina pacientů se za poruchu stydí, někteří odejdou ze zaměstnání, přestanou chodit do společnosti, zdržují se pouze v domácím prostředí, vyrábí si vlastní pomůcky pro kolekci uniklé moči apod. Z toho důvodu většina z nich vůbec nevyhledá odbornou pomoc, případně přichází v pokročilém stádiu.

V dnešní době jsme schopni kombinací léčebných postupů zvýšit kvalitu života téměř všem pacientům s močovou inkontinencí.

Klinický význam

Samovolný únik moči může být zapříčiněn řadou patologických procesů, nejedná se tedy o konkrétní onemocnění.

Pokud mluvíme o močové inkontinenci, může se jednat o[1]:

  • příznak (symptom) – pacient si na inkontinenci stěžuje, je anamnesticky zjištěna;
  • projev (sign) – lékař ji vidí při vyšetření;
  • stav (condition) – je naměřen zvýšený tlak v močovém měchýři při plnící cystometrii.
Video v angličtině, definice, patogeneze, příznaky, komplikace, léčba.


V klinické praxi rozlišujeme čtyři základní typy inkontinence: stresová, urgentní (při současném výskytu tzv. smíšená inkontinence), dále reflexní a paradoxní. Samovolný únik moči může být rovněž způsoben i psychickými vlivy apod[1].

Stresová inkontinence

 Podrobnější informace naleznete na stránce Stresová inkontinence moči.

Příčinou stresové inkontinence bývá anatomická abnormalita v oblasti malé pánve (nedostatečná funkce závěsného systému, snížená elasticita močového měchýře, změna pozice pánevních orgánů či hypermobilita hrdla močového měchýře). U postmenopauzálních žen se rovněž podílí pokles hladiny estrogenů, v jehož důsledku dochází ke snížení výšky endometria (intristic sfincter defect). Jednotlivé příčiny se mohou kombinovat. K úniku moči dochází při zvýšení intraabdominálního tlaku (při zakašlání, smíchu, námaze, vstávání, chůzi do schodů atd.).

Urgentní inkontinence

 Podrobnější informace naleznete na stránkách Urgentní inkontinence moči, Hyperaktivní močový měchýř.

Urgentní inkontinence je stav spojený s náhlým nucením na močení, bez závislosti na náplni měchýře. Mikci obvykle není možné zadržet a dochází tak k následnému úniku moči. Příčinou tohoto stavu je porucha funkce detrusoru měchýře. Může se jednat o patologie motorické funkce (nadměrné kontrakce detrusoru = hyperaktivní močový měchýř), případně funkce senzorické (hypersenzitivita receptorů detrusoru, chronická iritace detrusoru cizím tělesem – litiáza, nádorové onemocnění, cizí těleso apod.).

Reflexní inkontinence

Reflexní inkontinence vychází z poruchy v centrálním nervovém systému, respektive v centru vědomé kontroly mikce. Pacient tedy není schopen vůlí potlačit potřebu k močení a k mikci tak dochází reflexně (prostřednictvím drah parasympatiku) z centra v sakrální míše (S2-S4) při dostatečném naplnění močového měchýře. Pacienti rovněž nejsou schopni poznat, kdy k úniku moči dojde. Nejčastěji se vyskytuje v souvislosti se stařeckou demencí.

Paradoxní inkontinence

Ischuria paradoxa je spojená s močovou retencí (např. při obstrukci, poruše inervace sfinkterů). Dochází k plnění měchýře, bez možnosti evakuace moči. Nahromaděná moč zvyšuje intravezikální tlak, a za předpokladu, že převýší hodnotu tlaku v uretře, dochází k samovolnému úniku moči (měchýř tedy „přetéká“).

Psychogenní inkontinence

Vzniká při stavech úzkosti nebo strachu v tzv. adaptačním období (např. období hospitalizace). Vyskytuje se častěji u starších pacientů.

Inkontinence vzniklá dlouhodobým zavedením močové cévky

Při dlouhodobém zavedení permanentního močového katétru může dojít k dilataci uretry a zruší se funkce svěračů močového měchýře. Moč odchází z močového měchýře samovolně.

Diagnostika

Vzhledem k velkému množství etiologických agens způsobující únik moči je potřeba provést podrobnou anamnézu (především rodinnou, urologickou, gynekologickou, onkologickou a farmakologickou). Součástí odběru anamnézy je mikční deník, kam pacient po stanovenou dobu zaznamenává příjem a výdej tekutin a situace při úniku moči v průběhu dne. Dále dotazníky ohledně kvality života apod. V rámci fyzikálního vyšetření je podstatná aspekce a palpace urogenitální oblasti, u žen gynekologické vyšetření á specula a vyšetření per rectum. Velmi důležitá jsou i funkční vyšetření (Marshallův test, Q-tip test atd.).

Zobrazovacími metodami především potvrdíme diagnózu úniku moči, případně zobrazíme abnormality v močových cestách. Standardně provádíme UZ vyšetření ledvin a posouzení močového rezidua v močovém měchýři, močové cesty a jejich poruchy zobrazíme při intravenózní vylučovací urografii, případně CT vylučovací urografii i v boční projekci.

Následují vyšetření urodynamická kterými stanovíme typ močové inkontinence a strategii léčby. Z neinvazivních metod se provádí uroflowmetrie a EMG svalů pánevního dna, z invazivních metod plnící a mikční cystometrii a stanovení uretrálního tlakového profilu.

Cílem diagnostických metod je potvrzení močové inkontinence, určení jejího typu a příčiny a stanovení léčebné strategie.

Terapie

Léčba močové inkontinence se liší podle vyvolávající příčiny. Bývá komplexní a zahrnuje soubor režimových, protetických, rehabilitačních, psychoterapeutických, farmakologických, ale i operačních metod. Důležitými body v terapii inkontinence jsou:

Stresová inkontinence

Zásadní metodou v terapii stresové inkontinence je eliminace hypermobility uretry pomocí zavedení tahuprosté vaginální pásky (tension-free vaginal tape, TVT), která funguje na principu hamaky. Podle umístění se rozlišují retropubická (prochází za symfýzou) a transobturatórní (prochází skrz foramen obturatum) pásky. Alternativou je aplikace periuretrálních agens (Bulkamid).

Urgentní inkontinence

V případě urgentní inkontinence se upřednostňuje farmakologická léčba, která se spočívá v ovlivnění autonomního nervového systému. Základní skupinou látek jsou anticholinergika (např. OxybutyninMediately: Oxybutynin, SolifenacinMediately: Solifenacin, TolterodinMediately: Tolterodin), od roku 2014 se v České Republice používá agonista β3-adrenergních receptorů MirabegronMediately: Mirabegron. V některých případech (obvykle při selhání předchozí léčby) se do detruzoru mimo oblast trigona cystoskopicky aplikuje botulotoxin, který ovlivňuje parasympatická ganglia močového měchýře a způsobuje presynaptickou blokádu uvolňování acetylcholinu. Účinek této metody je dočasný a trvá většinou 4-9 měsíců.

Smíšená inkontinence

U smíšených inkontinencí se po farmakologickém přeléčení urgentní složky provádí chirurgický výkon pro řešení stresové složky.

Odkazy

Související články

Externí odkazy

Použitá literatura

  • ŠAMÁNKOVÁ, Marie, et al. Základy ošetřovatelství. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2006. 353 s. ISBN 80-246-1091-4.
  • ROB, Lukáš, Alois MARTAN a Karel CITTERBART. Gynekologie. 2. vydání. Praha : Galén, 2008. 390 s. ISBN 978-80-7262-501-7.
  • ROZTOČIL, Aleš, et al. Moderní gynekologie. 2. vydání. Praha : Grada, 2024. 800 s. ISBN 978-80-271-2005-5.

Reference

  1. ↑ a b c MARTAN, Alois. Inkontinence u žen [přednáška k předmětu Gynekologie a porodnictví předstátnicová stáž, obor Všeobecné lékařství, 1. lékařská fakulta Univerzita Karlova v Praze]. Praha. 3.2.2014. Dostupné také z <https://el.lf1.cuni.cz/gpmartan1a>. 

Doporučená literatura

  • MARTAN, Alois, et al. Inkontinence moči u žen a její medikamentózní léčba : průvodce ošetřujícího lékaře. 2. vydání. Praha : Maxdorf, 2006. 83 s. ISBN 80-7345-094-1.