Poliomyelitis anterior acuta

From WikiSkripta

(Redirected from Přenosná dětská obrna)

Dětská obrna
Acute Poliomyelitis
Poliomyelitis anterior acuta
Incidence poliomyelitidy ve světě, WHO, srpen 2015
Incidence poliomyelitidy ve světě, WHO, srpen 2015
Původce Poliovirus
Přenos fekálně-orální, kontaminovaná voda a předměty (méně často)[1]
Inkubační doba 9–12 dní (meze 5–35 dní)
Klinický obraz horečnaté onemocnění, vývoj podle formy onemocnění (abortivní, non-paretická, paretická, bulbární)[1]
Léčba symptomatická
Komplikace v ak. stadiu: myokarditida, uroinfekce, bronchopneumonie, pozdní následek: postpoliomyelitický syndrom[1]
Očkování aktivní imunizace (inaktivovaná Salkova vakcína, živá Sabinova vakcína)
Mortalita v ČR ČR 'polio-free country'
Klasifikace a odkazy
MKN A80
MeSH ID D011051
MedlinePlus 001402
Medscape 306440

Poliomyelitis anterior acuta, označovaná též jako dětská (přenosná) obrna nebo Heineova-Medinova nemoc představuje epidemickou letní virózu. Způsobuje ji ssRNA neobalený Poliovirus z rodu enterovirů (čeleď Picornaviridae). Poliovirus má 3 antigenní typy bez zkřížené imunity.

CAVE!!! Pozor! Nezaměňovat s dětskou mozkovou obrnou!

Poliovirus – životní cyklus
Rozšíření ve světě (rok 2013)

Vzhledem k tomu, že poliomyelitis anterior acuta je již v České republice eradikována, je možné se setkat s tzv. polio-like syndromy či s poliomyelitidou získanou v zahraničí. Polio-like syndromy se projevují periferními parézami a atrofií svalů v oblasti jednoho či dvou kloubů. Nebývají přítomné poruchy čití, ale mohou se objevit bolesti. V EMG se vyskytují známky akutní léze motoneuronu.[2]

Charakteristika[edit | edit source]

Průběh nemoci je často němý a je omezen na gastrointestinální trakt – touto cestou může být kontaminována voda i potrava. Přenáší se stolicí nemocného. Selektivně postihuje přední rohy míšní a motorická jádra kmene. Má stejný klinický obraz jako echoviry a viry Coxsackie.

Epidemiologie[edit | edit source]

V ČSR je od roku 1957 výskyt nulový (jsme první zemí světa, kde se to podařilo). Poliovirus má 3 antigenní typy – I, II, III a člověk je jediný přirozený hostitel viru. K virémii a průniku do CNS dojde jen u malého procenta.

Eradikace[3]

Regiony rozdělujeme na:

  • endemické: Afgánistán, Nigérie, Pákistán,
  • a neendemické: Středoafrická republika, ČAD, Pobřeží slonoviny, Demokratická republika Kongo, Etiopie, Izrael, Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy, Keňa, Liberie, Mali, Niger, Somálie, Uganda. [4]

Evropský region byl v červnu 2005 vyhlášen za poliomyelitidy prostý. Riziko importu poliomyelitidy stále hrozí.

Program eradikace polio WHO[3]
  • Virologické vyšetřování pacientů s chabými parézami.
  • Vyšetřování kontaktů.
  • Povinné hlášení.
  • Odborná analýza izolátů.

Patologie[edit | edit source]

Infiltrace lymfocyty a granulocyty v okolí kmenových motorických jader a buněk předních rohů míšních. Proliferace mikroglie.

Klinické příznaky[edit | edit source]

Muž, který prodělal dětskou obrnu
Motoneurony předních rohů míšních

Inkubační doba: 5–14 dní [5]. Objeví se chřipkové příznaky – únava, teplota, pocení, cefalea, trávicí obtíže. Následuje uzdravení.

Jen zlomek progreduje do meningitidy → vzniká cefalea, bolesti zad, končetin, meningeální příznaky, svalová ztuhlost = stadium preparalytické (nebo také meningeální). Asi ve 2 % progreduje v nervovém systému = stadium paralytické.

Průběh je nejčastěji asymptomatický. Všechna stadia zanechávají imunitu k viru. Šíření viru napomáhá jeho vylučování stolicí (3 měsíce po odeznění infekce).

Spinální forma

Postihuje přední (někdy i postranní) rohy míšní. Dochází ke svalovým fascikulacím a bolesti. Do 24 hodin se vyvíjejí parézy a vegetativní projevy. Může postihnout i dýchací svaly.

Kmenová forma

Vede k parézám svalů faryngu, laryngu, jazyka a mimiky s možným šířením na dýchací svaly a na srdce. Zlepšení nastává již po týdnu od rozvoje nervových příznaků a pokračuje do 1 roku. Zanechává vážné trvalé následky. Reziduální periferní parézy postihující různé svalové skupiny končetin i trupu, svalové kontraktury.

Diagnóza[edit | edit source]

  • Klinický obraz + vyšetření likvoru (cytoproteinová asociace).
  • Izolace viru ze stolice, vzestup specifických protilátek v likvoru a séru (potvrzení diagnostiky).

Diferenciální diagnostika[edit | edit source]

Jiná akutní meningitida, polyradikuloneuritida, transverzální myelitida.

Léčba a prevence[edit | edit source]

V akutní fázi nemoci je nejdůležitější fyzický klid a pitný režim. U těžkých forem (vzestupná Landryho obrna) je potřeba intenzivní péče (UPV – hlavně podtlaková ventilace, pomocí tzv. železné plíce). Jde o kontinuální dlouhodobý proces. Důležitá je mezioborová lékařská spolupráce, spolupráce rodičů.

Prevence[edit | edit source]

Mortalita dosahovala v epidemii až 25 %, poslední u nás v r. 1960. Zásadní změnu přineslo zavedení aktivní imunizace v roce 1957, kdy se začalo očkovat inaktivovanou vakcínou (Salkovou). Od roku 1960 se začalo očkovat perorální živou vakcínou (Sabinovou).

Od roku 2007 se v ČR na základě doporučení WHO očkuje opět inaktivovanou očkovací látkou, která se podává jakou součást hexavakcíny či jako monovakcína v pěti dávkách. Důvodem pro přechod k inaktivované vakcíně je fakt, že při jejím použití nedochází k vylučování viru stolicí ani k mutacím viru, tudíž nehrozí žádné riziko vzniku postvakcinační poliomyelitidy.[6]

Prognóza[edit | edit source]

Dobrá u všech forem, kromě paralytické. Letalita paralytické formy je 5–15 %, u přeživších už nedochází k uzdravení. Nezvyklá únava, bolesti kloubů a svalů, další oslabování svalů, dáno patrně přetěžováním fungujících svalových skupin.

Přednost se dává zařazení dítěte do normálního kolektivu. Další možností je Jedličkův ústav v Praze.

Postpoliomyelitický syndrom[edit | edit source]

Obvykle za 20 let klidu po ustálení klinického rezidua po paralytické formě poliomyelitidy. Příčinou je přetížení a dysfunkce zbylých motoneuronů předních rohů míšních.

Příznaky: zvýšená únava, svalová slabost (i v dříve nepostižených segmentech), fascikulace, bolest postižených svalů a kloubů.

Terapie: nespecifická, zahrnuje podpůrné ortézy a šetrnou rehabilitaci.


Odkazy[edit | edit source]

Související články[edit | edit source]

Externí odkazy[edit | edit source]

Reference[edit | edit source]

  1. ↑ a b c BENEŠ, Jiří, et al. Infekční lékařství. 1. vydání. Galén, 2009. 651 s. s. 120. ISBN 978-80-7262-644-1.
  2. ↑ EHLER, E, M DERĎÁKOVÁ a J LATTA, et al. Akutní polyradikuloneuritida – diferenciální diagnostika. Neurológia pre prax [online]. 2011, roč. 12, vol. 3, s. 180-181, dostupné také z <http://www.solen.sk/index.php?page=pdf_view&pdf_id=5109>. 
  3. ↑ a b ŽAMPACHOVÁ, Eva. Přednášky a materiály dr. Žampachové ke stažení [online]. [cit. 2012-01-27]. <http://mujweb.cz/?redirected=1521314685>.
  4. ↑ WHO. The Global Polio Eradication Initiative - Infected countries [online]. [cit. 2013-10-26]. <http://polioeradication.org/Infectedcountries/Importationcountries/Israel,WestBankandGaza.aspx>.
  5. ↑ SEIDL, Zdeněk a Jiří OBENBERGER. Neurologie pro studium i praxi. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0623-7.
  6. ↑ STAŇKOVÁ, Marie a Jiří VANIŠTA. Medicabáze.cz – Poliomyelitida [online]. ©2008. [cit. 6. 2. 2010]. <http://medicabaze.cz/?&sec=term_detail&termId=1619&tname=Poliomyelitida>.

Použitá literatura[edit | edit source]

  • SOSNA, A., P. VAVŘÍK a M. KRBEC, et al. Základy ortopedie. 1. vydání. Praha : Triton, 2001. s. 152. ISBN 80-7254-202-8.


  • DUNGL, P., et al. Ortopedie. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, 2005. ISBN 80-247-0550-8.


  • SEIDL, Zdeněk a Jiří OBENBERGER. Neurologie pro studium i praxi. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0623-7.


  • NEVŠÍMALOVÁ, Soňa, Evžen RŮŽIČKA a Jiří TICHÝ, et al. Neurologie. 1. vydání. Praha : Galén, 2002, 2005. 368 s. ISBN 80-7262-160-2,.
Retrieved from "https://www.wikiskripta.eu/index.php?title=Poliomyelitis_anterior_acuta&oldid=463040"