Patologie - rozdělení oboru, metody vyšetření a technické zpracování vzorku

Z WikiSkript

Patologie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Název je složen z řeckého pathos (=choroba) a logos (=nauka). Patologie je tedy nauka o chorobných pochodech a změnách v lidském organismu. Zajímá se o etiologii onemocnění i o mechanismus (jak k onemocnění dochází), o morfologické změny buněk a orgánů a o význam těchto změn pro jejich funkci.

Sáňkový mikrotom

Rozdělení oboru[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Poznatky z patologie se uplatňují ve všech klinických oborech, ale významný je i její přínos pro stanovení diagnózy pacientů, kteří přicházejí na klinická pracoviště.  

Obecná patologie

  • pojednává o základních patologických procesech v buňkách a tkáních
  • změna vývoje, komplikace z obecného hlediska (nekrózy, záněty, infekce)

Speciální patologie

  • užívá pojmů z obecné patologie bez opětovného vysvětlení
  • popisuje poškození a chorobné stavy v určitých orgánech nebo systémech orgánu (oběhový systém, GIT,…)

Metody vyšetření[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

1. Imunohistologické metody

  • na principu reakce antigenu ve tkáních s protilátkou, která je označená fluorochlorem – můžeme pozorovat ve fluorescenčním mikroskopu; užití i na formalin


2. Nepřímá imunohistologická metoda

  • obdobné jako u nepřímé imunofluorescenční metody
  • 2. protilátka je označena kořenovou peroxidázou
  • její lokalizace se stanovuje několika typy chromogenů (výsledný produkt je stálý, tmavohnědý nebo červený)

3. Nepřímá imunofluorescenční metoda

  • používá se u tkání fixovaných formalinem
  • primární protilátka není značená, teprve sekundární protilátka je značena flurochlorem a reaguje s primární látkou
  • nevýhoda fluorescenčních metod – postupná degradace fluorochromu – po určité době se vysvítí


4. Přímá imunofluorescenční metoda

  • používá se u nativních (formalinem nefixovaných) preparátů
  • na sklíčko s řezem nepipetujeme protilátku označenou fluorochromem a výsledek barevné reakce pozorujeme ve fluorescenčním mikroskopu


5. Avidin-biotinová metoda

  • používá se nepřímá avidin-biotinová metoda
  • na sekundární protilátku s biotinem se naváže avidin-biotinový komplex označený křenovou peroxidasou


6. Metoda in situ hybridizace

  • umožňuje identifikaci specifických sekvencí NK in situ (v genech buněk histologických nebo cytologických preparátů) – např.: polohu genů na chromozomu, geny virů,

proteiny, onkogeny

  • používají se značené sondy, které hybridizují s komplementárními úseky DNK nebo RNK


7. Fluorescenční hybridizace in situ (FISH)

  • Sondy jsou značené fluorochromem a pozorování provádíme pomocí fluorescenčního mikroskopu


8. Polymerázová řetězová reakce (PCR)

Technické zpracování[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Biopsie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • histologické vyšetření z živé tkáně
  • tkáně získáváme různými způsoby:
    1. operací – větší části tkáně, části orgánů nebo celé orgány (změříme, zvážíme)
    2. samovolným vyloučením – vyloučení tkání z dutých orgánů těla přirozenou cestou (kašel, rýma, stolice, moč, krvácení z rodidel)
    3. probatorní excizí (zkusmé vyříznutí) – vynětí části ložiska a histologické zhodnocení
    4. probatorní punkcí (zkusmé nabodnutí) – punkce se provádí širší jehlou → nabodne se vyšetřovaná tkáň → zůstane v jehle a mikroskopicky se hodnotí (např. ledvin, jater)
    5. kyretáží (výškrabem) – kyretou se seškrábne sliznice a kousky tkání z některých dutin; např.: děložní sliznice, zvukovod, nosohltan, ložiska v kostech
    6. endoskopickou excizí – používají se fibroskopy → cíleně se odebere změněná část sliznice; např.: GIT (střeva – vřed), dýchací cesty, močové cesty

Způsoby zasílání a zpracování tkání[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Fixace tkání

  • molekulárně biologická a cytogenetická vyšetření – odebírá se nefixovaná tkáň
  • histologické vyšetření – používá se reprezentativní část odebrané tkáně
  • tkáň se ihned (aby nedošlo k oschnutí a autolýze) po odběru ponoří do nádoby (označené!:jméno, příjmení, oddělení a klinika, které tkáně odesílají) s fixační tekutinou (má zamezit rozkladu buněk, tkání)
  • běžný způsob fixace – 10% formalin (= 4% formaldehyd, ředění 40% HCHO z lékarny 1:9, v digestoři)
  • dostatečné množství formalinu:
  • optimálně 10x–20x větší objem než je fixované tkáně
  • pH fixačního roztoku je neutrální
  • fixací tkáň ztuhne v tom stavu, ve kterém ji v nádobě necháme, proto má nádoba široké hrdlo
  • menší ploché částice, které by se (volně uloženy) mohly zkroutit, před fixací položíme na kousek tužšího papíru
  • pro vyšetření elektronovým mikroskopem se užívá glutaraldehydová fixace, aby se tkáň dobře fixovala musí být rozdělena na malé kousky cca 1 mm3
  • peroperační vyšetření:
  • v situacích, kdy si lékař není jistý o jaký patologický proces jde
  • pomocí kryostatu se tkáň zmrazí (tekutý dusík), čímž se umožní provést tenký řez mikrotomem, patolog může prohlížet preparáty za několik minut a výslednou diagnózu sdělit operatérovi


Po fixaci tkání

  • zpravidla to bývá 15–24 hodin (u menších vzorků stačí kratší doba fixace)
  • po fixaci formalinem se tkáně blokují (přikrojují)
  • větší části tkání nebo orgánů se při blokování zváží a změří, patologicky popíší → odebere se několik menších kousků (bloků, velikosti: 1,5 cm. 1 cm. 0,5 cm) → do speciálního přístroje → kde dochází k odvodnění tkání → prosycení roztaveným parafínem
  • parafínové bloky se krájí mikrotomem na tenké plátky (5-7 μm) → natahují se na podložní skla → na nich se tkáň odparafínuje → barví se většinou hematoxylinem-eozinem → pak se preparáty uzavírají (montují) do kanadského balzámu a přikryjí se krycím sklíčkem → preparát se očísluje a může se prohlížet mikroskopem

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • CHADIMOVÁ, M. Patologie, Přednáška, Praha: 2.LF UK, 22.2.2011.
  • MAČÁK, Jiří a Jana MAČÁKOVÁ. Patologie. Vyd. 1. Praha: Grada, 2004, 347 s. ISBN 80-247-0785-3
  • BÁRTOVÁ, Jarmila. Patologie pro bakaláře. Vyd. 4. Praha: Karolinum, 2004, 170 s. ISBN 80-246-0794-8.