Radionuklidová vyšetření cév

Z WikiSkript

Metody nukleární medicíny jsou při zobrazení cév využívány méně než klasická angiografie. Mají ale své opodstatnění, hlavně co se týká doplnění radiologických vyšetření.

Vyšetření arteriálního řečiště[upravit | editovat zdroj]

Arteriální systém lze vyšetřovat dvěma odlišnými skupinami radiofarmak:

  • se značenými mikročásticemi;
  • bez mikročástic.

Mikročásticová vyšetření[upravit | editovat zdroj]

Využívá se částic o velikosti okolo 50μm, které jsou označeny radioizotopem, nejčastěji 99mTc. Nejběžněji se používá lidský albumin zpracovaný buď jako agregát nebo mikrosféry. Jeho podáním dochází k mikroembolizaci, která pacientovi nezpůsobuje zdravotní potíže, protože je embolizována přibližně jedna kapilára z tisíce a embolizační látka je do druhého dne resorbována z cévního řečiště.

Mikročásticových vyšetření se nejčastěji využívá při sledování plicního řečiště (podezření na embolii) a při detekci arteriovenózních zkratů a malformací.

Vyšetření bez mikročástic[upravit | editovat zdroj]

Sledujeme látky, které volně prochází i kapilárním řečištěm (velikost do 10 μm). Lze použít značené erytrocyty, albuminy a další plazmatické bílkoviny, opět nejčastěji značené 99mTc. Podle prostupnosti radiofarmaka cévní stěnou dělíme vyšetření na difuzibilní a nedifuzibilní.

Difuzibilní radiofarmaka[upravit | editovat zdroj]

Radiofarmakum může volně unikat z cév do okolního intersticia a naopak. K tomu se využívá nejčastěji 133Xe rozpuštěného ve fyziologickém roztoku. Vyšetření se provádí aplikací radiofarmaka extravazálně a sleduje se jeho postupný průnik do cév a odplavování (wash-out). Zjišťujeme tak lokální prokrvení, nejčastěji kůže a svalů dolních končetin. Při nedostatečném arteriálním zásobení (způsobené např. stenózou nebo embolizací arterií DK) je odplavování radionuklidu zpomaleno. Aktivita měřená nad místem podání ubývá pomaleji než u zdravého jedince.

Nedifuzibilní radiofarmaka[upravit | editovat zdroj]

Značené látky nepronikají z cévního řečiště. Sledujeme jejich průchod cévami.

Radionuklidová angiografie – provádí se aplikací bolu radioaktivní látky do arterie a sleduje se první průchod radiofarmaka orgánem (ledviny, mozek). Je indikována v případech, kdy pacient nemůže podstoupit radiologickou angiografii s kontrastní látkou (alergie na jód, poškozené ledviny).

„Blood pool“ – i.v. aplikované látky prochází do arteriálního řečiště. Srovnáváme aktivitu nad normálně prokrvenými orgány a nad částmi těla, u kterých máme podezření na hypoperfuzi. Takto postižené tkáně vykazují nižší aktivitu = nižší prokrvení radiofarmakem nasycené krve.

Vyšetření venózního řečiště[upravit | editovat zdroj]

Radionuklidová vyšetření žil a jejich patologií se zaměřují především na vyhledávání trombů. Lze je rozdělit na metody, které ‚obtékají‘ trombus (studené místo), nebo naopak se v něm vychytávají (horké místo). Vyšetření jsou zatížena velkým množstvím nepřesností, jako je pomalý průtok žilním systémem a husté žilní pleteně, kde mohou být ložiska překryta.

Radionuklidová flebografie[upravit | editovat zdroj]

Radionuklidová flebografie se provádí aplikací radiofarmaka do žíly na dorzu ruky nebo nohy. Škrtidly se zabrání průniku do povrchového systému. Sledujeme postupné plnění venózního řečiště, výpadky v aktivitě naznačují okluzi vény trombem. Nejčastěji se provádí mikroagregáty lidského albuminu značeného 99mTc. To umožňuje po průchodu radiofarmaka pravým srdcem hodnotit i stav plicního řečiště (viz Radionuklidová vyšetření dýchacího systému).

Přímé vyhledávání trombu[upravit | editovat zdroj]

Přímou detekci trombu lze provést radiofarmaky, které se v trombu vychytávají. Trombus pak představuje místo zvýšené akumulace radiofarmaka. Tyto metody jsou však náročnější na časové provedení, je totiž potřeba, aby se po zachycení značených látek v trombu krev „vyčistila“ od zbytku radiofarmaka a tromby tak byly lépe detekovatelné. Mezi podáním farmaka a vlastní scintigrafií se musí čekat až 24 hodin.

Autologní trombocyty značené 111indiem se vychytávají v trombu. Scintigrafie se provede za 24 hodin po podání značených trombocytů. Tato metoda není zcela přesná u starších, pomalu rostoucích nebo stabilních trombů.

Obdobně radioaktivně značený fibrinogen dobře odhalí čerstvý trombus, ale starší sraženina nemusí být odhalena.

Protilátky proti trombocytům a fibrinu se váží i na starší trombus. Jejich nevýhodou je vysoká cena a horší vylučování z organismu.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • KUPKA, Karel, Jozef KUBINYI a Martin ŠÁMAL, et al. Nukleární medicína. 1. vydání. vydavatel, 2007. 185 s. ISBN 978-80-903584-9-2.