Reentry

Z WikiSkript

Reentry neboli krouživý vzruch (návratný vzruch, vracející se vzruch) je nejčastější arytmogenní mechanismus, při kterém dochází ke kroužení vzruchu po funkčně či anatomicky definované dráze. V podstatě se jedná o patologickou smyčku, která je rychlejší než SA uzel, a proto jej nahrazuje. Ke vzniku reentry okruhu je zapotřebí, aby se v myokardu vyskytovala dvě ramena okruhu o různých refrakterních periodách:

Mechanismus reentry: Šíření vlny depolarizace z bodu A do bodu B. Obr. 1: Vlna depolarizace jdoucí rychlou dráhou dorazí do bodu B dříve a depolarizuje ho. Vlna depolarizace jdoucí pomalou dráhou je blokována (neuplatní se), protože dorazí do bodu B v okamžiku jeho refrakterní fáze. Obr. 2: V době vzniku extrasystoly je rychlá dráha refrakterní, vzruch se proto šíří jen pomalou dráhou, u které již refrakterní perioda skončila. V době, kdy vlna depolarizace dorazí do bodu B, je rychlá dráha stále ještě refrakterní, vzruch se proto nevrací. Obr. 3: Může však nastat situace, kdy po vzniku extrasystoly a doražení vlny depolarizace pomalou dráhou do bodu B, je již rychlá dráha odblokována (refrakterní perioda mezitím skončila) a vlna depolarizace se tak vrací zpět do bodu A. Tento mechanismus se označuje jako reentry (krouživý vzruch) a je podstatou různých tachyarytmií.
Princip ortodromní AV reentry tachykardie: vzruch se fyziologickou cestou (přes AV uzel) dostává na komory, ze kterých se však akcesorní dráhou v přepážce mezi levou síní a levou komorou (Jamesův svazek) vrací zpět na síně, čímž vzniká reentry okruh vedoucí k tachykardii.
  1. rameno s rychlým vedením a dlouhou refrakterní periodou;
  2. rameno s pomalým vedením a krátkou refrakterní periodou.
Typy reentry

Rozlišujeme základní dva typy krouživých vzruchů:

  1. funkční reentry – vzniká na podkladě funkční změny určitého okrsku myokardu;
  2. anatomický reentry – vzniká na podkladě morfologické abnormality určité části myokardu (jizvy po IM, Kentův svazek, apod.);
    1. makroreentry;
    2. mikroreentry.
Důsledky

Reentry mechanismus může být patofyziologickým podkladem různých tachyarytmií, např.:

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • ASCHERMANN, Michael, et al. Kardiologie. 1. vydání. Galén, 2004. s. 1158-1159. ISBN 80-7262-290-0.
  • NEČAS, Emanuel, et al. Patologická fyziologie orgánových systémů : Část I. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-0675-0 (soubor).
  • HAMPTON, John R. EKG stručně, jasně, přehledně. 6. vydání. Grada, 2005. 149 s. ISBN 80-247-0960-0.
  • HOLAJ, Robert. Kardiologický kroužek. III. interní klinika VFN a 1. LF UK v Praze, 2009.
  • VILIKUS, Zdeněk. Interpretace EKG v klidu a při zátěži. Ústav tělovýchovného lékařství 1. LF UK a VFN; 2010.