Žlučník

Z WikiSkript

(přesměrováno z Vesica biliaris)

Žlučové cesty – nákres

Žlučník (vesica fellea, vesica biliaris) se nachází se na spodní straně jater ve fossa vesicae biliaris. Žlučník je úplně nebo jen zčásti krytý peritoneem, které přechází z viscerální plochy jater. Hlavní funkce žlučníku je střádat žluč, která přitéká z jater, a koncentrovat ji.

Stavba[upravit | editovat zdroj]

Žlučník a extrahepatální žlučové cesty

Rozlišujeme čtyři části žlučníku: fundus, corpus, collum vesicae biliaris a ductus cysticus.

  • Fundus vesicae biliaris – dno žlučníku, směřuje dopředu a dolů, částečně vyčnívá přes okraj jater. Ventrálně od něj je přední stěna břišní, kaudálně colon transversum. Volně přechází v corpus vesicae biliaris.
Fundus se na přední stěnu břišní promítá navnitř od pravé medioklavikulární čáry. Je tedy přístupný palpačně.
  • Corpus vesicae biliaris – leží ve fossa vesicae biliaris. Shora naléhá na flexura coli dextra. Dorzálně se zužuje a přechází v collum vesicae biliaris. Místo přechodu těla v krček se označuje jako infundibulum žlučníku. Je to místo styku s pars superior duodeni.
  • Collum vesicae biliaris – dorzální zúžená část, volně přechází ve vývod žlučníku.
  • Ductus cysticus – je dlouhý 2–3 cm, pak následuje spojení s ductus hepaticus communis za vzniku ductus choledochus. Uvnitř ductus cysticus probíhá řasa plica spiralis, která umožňuje průtok žluči oběma směry. Představuje překážku při průchodu žlučových kamenů.

Procesy žlučníku[upravit | editovat zdroj]

Schéma zahušťování žluči

Zahuštění žluči probíhá pomocí epitelové výstelky žlučníku, která má vysokou absorpční kapacitu. Proces je založen na aktivním transportu iontů do mezibuněčné štěrbiny. Na bazolaterální membráně odčerpává Na+/K+ ATPáza sodné kationty ven z buňky. Sodík je na luminální straně směňován za H+, což výrazně zvyšuje aciditu žluči. V lumen žlučníku se vodíkový kationt slučuje s HCO3- za vzniku vody a oxidu uhličitého. Přestup Na+ je doprovázen paracelulárním a transcelulárním transportem Cl-. Ionty s sebou strhávají vodu, čímž se koncentrace ostatních složek žluči (např. cholesterol, žlučové kyseliny, bilirubin) uvnitř žlučníku zvyšuje. Výsledné zahuštění je až dvanáctkrát vyšší [1], pH může klesnout z 8,2 na 6,5.[1]

Schéma umístění žlučníku

Histologie[upravit | editovat zdroj]

Stěnu žlučníku tvoří tunica mucosa, tunica muscularis a tunica serosa.

Tunica mucosa[upravit | editovat zdroj]

Sliznice vytváří řasy, které jsou patrné zejména v prázdném žlučníku, protože jejich výška je závislá na množství obsahu žlučníku. Místy se utváří vchlípeniny, které připomínají kapsy a zasahují až do tunica muscularis. Tyto dutinky se nazývají Rokitanského - Aschoffovy sinusy.

Na celém povrchu sliznice je žlučník vystlán jednovrstevným cylindrickým epitelem s mikroklky, který je vybaven spojovacími komplexy. V epitelových buňkách se hojně vyskytují mitochondrie. Buňky epitelu dokáží vylučovat v malé míře hlen. Mimoto jsou schopny vstřebávat vodu a tím napomáhají ke koncentrování žluči. Podle této funkce můžeme říct, že se jedná o resorpční epitel. Při krčku žlučníku se v jeho stěně objevují mucinózní žlázy, které odpovídají za většinu hlenu ve žluči.

Lamina propria mucosae se skládá z řídkého kolagenního vaziva. Lamina muscularis mucosae chybí!

Tunica muscularis[upravit | editovat zdroj]

Svalová vrstva je tenká a hladké svalové buňky jsou orientovány cirkulárně. Svalovina je důležitá pro vylučování žluči, svalové stahy jsou vyvolány cholecystokininem a autonomním nervovým systémem.

Tunica serosa[upravit | editovat zdroj]

Žlučník je k játrům připoután tlustou vazivovou vrstvou. Proto v místě styku s játry nemá serosní povlak, ale adventicii. Mimo místa, kde naléhá na povrch jater, je žlučník kryt typickou serosní vrstvou.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • ČIHÁK, Radomír. Anatomie II. 2. vydání. Praha : Grada, 2001. 488 s. ISBN 80-247-0143-X
  • KITTNAR, Otomar, et al. Lékařská fyziologie. 1. vydání. Praha : Grada, 2011. 790 s. ISBN 978-80-247-3068-4.
  • TROJAN, Stanislav, et al. Lékařská fyziologie. 4. vydání. Praha : Grada, 2003. 771 s. ISBN 80-247-0512-5
  • JUNQUEIRA, L., Robert KELLEY a José CARNEIRO. Základy histologie. - vydání. H+H, 1997. 502 s. ISBN 9788085787375.
  • LÜLLMANN-RAUCH, Renate. Histologie. - vydání. Grada Publishing a.s., 2012. 556 s. ISBN 9788024737294.

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. a b TROJAN, Stanislav a ET AL.. Lékařská fyziologie. 4. vydání. Praha : Grada, 2003. 771 s. s. 354-357. ISBN 80-247-0512-5.