Žlázový epitel

Z WikiSkript

Žlázový epitel je tvořen buňkami specializovanými k tvorbě sekretu, jeho uskladnění ve formě sekrečních granul a následnému vyloučení do extracelulárního prostoru. Žlázy mohou být jednobuněčné, tedy v podobě jednotlivých buněk roztroušených v krycím epitelu (např. pohárkové buňky), či mnohobuněčné, které tvořící orgány (žlázy v úzkém slova smyslu).

Podle vztahu k povrchovému epitelu dělíme žlázy na:

  • endokrinní,
  • exokrinní.

Endokrinní žlázy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Nemají spojení s povrchovým epitelem ve formě vývodu. Sekreční granula jsou vyplavována přímo do mezibuněčného prostoru a následně difunduje přímo do krve. Sekret se pak označuje jako hormon. Rozlišujeme dva typy endokrinních žláz:

  • folikulární,
  • anastomozující provazce epitelových buněk mezi kapilárami.
Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Endokrinní žlázy.


Exokrinní žlázy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Žlázy jednoduché: 1 − tubulózní, 2 − tubulózní rozvětvená, 3 − tubulózní stočená, 4 − alveolární, 5 − alveolární rozvětvená

Mají spojení s povrchovým epitelem buď přímo nebo ve formě vývodu. Pak jsou tvořeny sekretorickou částí (funkční část) a vývodem. Všechny exokrinní žlázy lze pro potřeby histologie rozdělit těmito způsoby:

  • podle tvaru sekrečních útvarů,
  • podle větvení vývodů,
  • podle charakteru sekretu,
  • podle mechanismu sekrece.

Podle stavby sekrečních oddílu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Sekreční oddíl je funkční jednotkou exokrinní žlázy. Jsou tvořeny jednou vrstvou buněk, které nasedají na lamina basalis a které produkují sekret do lumen. Podle tvaru rozlišujeme:

Podle větvení vývodů[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Žlázy složené: 1 − tubulózní, 2 − alveolární, 3 − tuboalveolární
  • Jednoduché – mají jeden nevětvený vývod; sekret je odváděn buď z jednoho, nebo z více sekrečních oddílů (pak jsou žlázy označovány jako jednoduché rozvětvené);
  • složené – jejich vývody se větví; žlázy jsou tvořeny lalůčky navzájem oddělenými vazivovými septy; vývody těchto žláz dále klasifikujeme na:
    • intralobulární,
    • interlobulární.

Podle charakteru sekretu[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Serózní žláza – produkuje řídký sekret s velkým množstvím proteinů. Obsahuje buňky bohaté na granulární endoplazmatické retikulum, což způsobuje jejich bazofílii. Sekreční granula jsou umístěna apikálně, jádra buněk jsou kulatá. Žlázové buňky jsou uspořádány do acinu.
  • Mucinózní žláza – produkuje hustý sekret s velkým množstvím mucinu. Tvar sekrečního oddílu je tubulózní a tvoří jej mucinózní buňky.

Mechanismy sekrece[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Mechanismy sekrece: 1 − ekrinní, 2 − apokrinní, 3 − holokrinní, 4 − endokrinní, 5 − parakrinní působení

Ekrinní sekrece[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Molekuly a ionty jsou secernovány postupně a na základě osmozy je následuje voda. Aby hydrofilní molekuly prošly buněčnou membránou, musí využít energie. Např. sekrece žlučových kyselin v játrech, protonů v žaludku, NaCl v potních žlázách. Pro sekreci hydrofóbních steroidních hormonů nemusí být vynaložena energie a tyto molekuly pasivně procházejí buněčnou membránou.

Apokrinní sekrece[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Sekret se hromadí v cytoplazmě apikálního pólu buňky. Povrch buňky se následně vyklenuje, až dojde k uvolnění kapénky sekretu obaleného membránou. Např. buňky apokrinních žláz.

Holokrinní sekrece[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Vyskytuje se jen u mazových žláz. Buňka produkuje sekret, který postupně vyplňuje celou buňku. Pod jeho tlakem jsou odbourávány všechny buněčné organely, pyknotické jádro se fragmentuje a následně buňka podléhá apoptóze. K uvolnění sekretu dojde po narušení buněčné membrány, čímž se vylije celý obsah buňky, a tak se sama buňka stane sekretem.

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • LÜLLMANN-RAUCH, Renate. Histologie. 1. vydání. Praha : Grada Pulishing, a. s., 2012. 576 s. ISBN 978-80-247-3729-4.
  • KONRÁDOVÁ, Václava, Jiří UHLÍK a Luděk VAJNER. Funkční histologie. 2. vydání. Jinočany : H & H, 2000. 291 s. ISBN 978-80-86022-80-3.
  • JUNQUIERA, L. Carlos, José CARNEIRO a Robert O KELLEY, et al. Základy histologie. 1. vydání. Jinočany : H & H, 1997. 502 s. ISBN 80-85787-37-7.