Emoční poruchy

Poruchy emocí se v psychopatologii obvykle popisují v rámci poruch afektu, nálady nebo citů. V klinické praxi je důležité hodnotit, zda je emoční reakce přiměřená situaci, jak rychle vzniká a odeznívá, jaká je její intenzita a zda je pacient schopen emoční prožívání a expresi kontrolovat.

Poruchy afektů

Afekty jsou rychle vznikající a rychle odeznívající emoční reakce, které bývají doprovázeny zřetelnými vegetativními a mimickými projevy. V afektu je zvýšená tendence k neuváženému jednání. Míra zvládnutí je do určité míry ovlivnitelná výchovou, sebekázní a naučenými strategiemi regulace emocí. Vznik afektu závisí na dispozicích i na okamžitém stavu emotivity.

Pro afekt je typická tendence k „vybití“. Někdy dochází k přesunutí afektu, kdy se emoce vybije na jiném objektu či osobě, než která byla původním podnětem. Jindy může nastat městnání afektu, kdy po sérii nedostatečně intenzivních a sčítajících se podnětů dojde při posledním z nich k neadekvátně silnému výbuchu.

Patický afekt je extrémně intenzivní afekt spojený se zúžením vědomí, poruchou sebekontroly a často následnou amnézií; má klinický význam i ve forenzním kontextu. Vyskytuje se např. po silném záchvatu epilepsie, pod vlivem alkoholu, při demenci, i u jinak zdravých lidí – při hladovění, vyčerpání nebo po úrazu hlavy.

Patická afektivní dráždivost představuje sklon k nadměrně silným afektům. Vyskytuje se zejména u organických mozkových onemocnění (např. ateroskleróza, demence), u oligofrenie, intoxikací a u alkoholismu.

Afektivní útlum je neschopnost adekvátně reagovat na silný emoční podnět (např. po tragické zprávě).

Paroxysmální afekty jsou náhlé, zdánlivě bezdůvodné výbuchy afektu (např. u organických poruch mozku, lézí temporálního laloku, epilepsie, u některých endokrinních onemocnění, např. feochromocytom).

Afektivní labilita (emoční labilita) znamená snadný přechod z jednoho afektu do druhého bez odpovídajícího podnětu; emoce se rychle mění i na slabé podněty. Příčinou může být povahový podklad nebo organická porucha (např. ateroskleróza, demence).

Emoční inkontinence je nedostatečná kontrola a snadné „přetékání“ emocí (např. pláč či smích) a je typická zejména u organických postižení CNS; může se projevit i patickým pláčem na neemoční podněty.

Hypersenzitivita znamená snadný vznik emocí; emoce bývají trvalejší než u lability.

Afektivní ambivalence označuje výskyt protikladných emocí v témže okamžiku (např. láska × nenávist), například u schizofrenie.

Fobie jsou vtíravé strachy; emoční složka je přítomna, typická je však vtíravost a neadekvátnost.

Astenický afekt se projevuje emoční slabostí a snadnou unavitelností emotivity, často s rychlým vyčerpáním reaktivity.

Poruchy nálad

Nálada je déletrvající emoční nastavení, které podmiňuje celkové prožívání a chování jedince. Je méně intenzivní než afekt a obvykle není vázána na konkrétní vnější vyvolávací podnět; spíše globálně ovlivňuje ostatní psychické funkce, například pozornost, vštípivost, paměť, pohotovost, hodnocení, motivaci a celkovou emoční reaktivitu.

Patická nálada je charakterizována intenzitou, trváním, neodklonitelností a vlivem na celkovou osobnost. V klinické praxi se nejčastěji popisují nálady:

• Depresivní nálada, projevuje se smutkem, poklesem energie a ztrátou schopnosti prožívat radost (anhedonií) a je typická pro depresivní poruchu.
• Manická nebo hypomanická nálada, projevuje se euforií či iritabilitou a zvýšenou aktivitou; klinicky souvisí s mánií a bipolární afektivní poruchou.
• Úzkostná nálada, doprovázená déletrvajícím napětím a obavami, často s vegetativním doprovodem.
• Apatická nálada, pojící se s lhostejností, ztrátou zájmů a iniciativy a může se vyskytovat např. u depresí či demencí.
• Dysforická, projevující se podrážděností, rozladěností a sklonem k agresivitě.

Podněty modifikující náladu

Intenzivní či opakované působení některých faktorů může náladu modifikovat. Patří sem faktory fyzikální (např. teplota, délka dne, roční období), chemické (např. jedy, drogy, některá psychofarmaka), metabolické (např. hypoglykémie, endokrinní poruchy, exhaustace, některá onemocnění CNS) i psychologické (např. dlouhodobá zátěž, konflikty, ztráty).

Poruchy afektů

Poruchy citů se v klinické praxi nejčastěji projevují jako nerozvinutí citů, ztráta vyšších citů nebo snížení vyšších citů. Etiologicky mohou být podmíněny buď vrozeně (u osob s nápadnou necitlivostí a bezohledností), nebo vznikají na podkladě organického postižení CNS, například při oligofrenii, nádorech, encefalitidách či po úrazech.

V projevech dominuje změna sociálního a hodnotového ladění osobnosti. Typicky se objevuje egocentrismus a nedostatek taktu a sociálního citu, který může působit jako nevkus, netaktnost, neomalenost či obhroublost. U některých osobností, zejména infantilních a hysterických, může být citové prožívání polarizované: v jedné situaci působí vřele a oddaně, v jiné naopak bezohledně až nenávistně. Zvláštní skupinu tvoří tzv. vášně, tedy přehnaně akcentované city, které dlouhodobě dominují chování a mohou mít podobu například sběratelství, hráčství, kariérismu nebo chorobné žárlivosti. Na opačném pólu lze pozorovat některé hypersenzitivní, nadměrně svědomité osoby, u nichž se zdá být vyšší citovost až nadměrně vyvinutá.

Oploštění emotivity se projevuje sníženým prožíváním a je typicky popisováno u některých psychotických stavů. Nepřiměřenost citů se projeví emoční reakcí, která neodpovídá situaci ani kontextu. Paratimie označuje kvalitativně zvláštní, „nepatřičné“ emoční reagování, které se často zmiňuje v souvislosti s psychotickými poruchami.

Diagnostika

Základem diagnostiky je psychopatologické vyšetření, v němž se hodnotí aktuální nálada a afekt (intenzita, stabilita a reaktivita), přiměřenost emočních reakcí a přítomnost vegetativních doprovodů (spánek, apetit, psychomotorika). U depresivní symptomatiky je nezbytné aktivně zhodnotit suicidální riziko. Vždy je třeba myslet na možnost organického podkladu, zejména při kolísání stavu, přítomnosti kognitivního deficitu nebo neurologických příznaků. Pro klinickou klasifikaci duševních poruch lze využít mezinárodní systémy, např. ICD-11.

Terapie (obecně)

Léčba poruch emotivity se vždy odvíjí od primární diagnózy a celkového klinického obrazu. U afektivních poruch se typicky kombinuje psychoterapie a psychofarmaka (např. antidepresiva, stabilizátory nálady), u úzkostných poruch má klíčovou roli psychoterapie doplněná cílenou farmakoterapií. V případě organických poruch je zásadní léčba vyvolávající příčiny a režimová opatření, často ve spolupráci s neurologií či interními obory.

Související články

• Emoce
• Limbický systém
• Depresivní porucha
• Bipolární afektivní porucha
• Úzkostné poruchy
• Organické duševní poruchy
• Schizofrenie
• Demence
• Epilepsie