Hypothalamo-hypofysární systém

Z WikiSkript
Magnetická rezonance mozku; šipka směřuje na hypothalamus

Hypothalamo-hypofyzární systém je součástí neuroendokrinního systému (systému propojujícího nervové signály se signály endokrinními) a řídí ostatní žlázy s vnitřní sekrecí. Skládá se ze dvou částí: hypothalamu a hypofýzy.

Hypothalamus[upravit | editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Hypothalamus.
Schéma hypothalamo-hypofyzárního systému
1 – chiasma opticum, 2 –, 3 – pars tuberalis, 4 – pars distalis, 5 –, 6 – pars nervosa, 7a –, 7b –, 8 –, 9 –, 10 – neurosekreční neurony, 11 – nucleus paraventricularis, 12 – nucleus supraopticus, 13 – pars intermedia

Hypothalamus je část diencefala obsahující řídící centrum autonomního nervového systému organismu. Sám tvoří hormony, a to:

  • liberiny a statiny, které regulují uvolňování hormonů adenohypofýzy;
  • antidiuretický hormon (z nucleus supraopticus hypothalami) a oxytocin (z nucleus paraventricularis hypothalami).

Je s hypofýzou spojený, a to:

  • cévně – s adenohypofýzou je spojen portálním systémem. A. hypophysialis superior, větev a. carotis interna, se rozpadá v primární kapilární pleteň na úrovni eminentia mediana hypothalami, kde jsou do něj uvolňovány liberiny a statiny. Primární kapilární pleteň se znovu spojuje v portální žíly, které následně rozpadají v sekundární pleteň. Ta se nachází kolem adenohypofýzy, kde se liberiny a statiny vstřebávají. Naopak do krve přechází hormony produkované samotnou adenohypofýzou. Ze sekundární pleteně odcházejí vv. hypophysiales do sinus cavernosus. Tento jev, kdy dochází k vsunutí kapilárního plexu mezi cévy stejného typu se nazývá rete mirabile, v tomto případě se jedná o rete mirabile venosum (pleteň je vsunuta mezi žíly).
  • nervově – s neurohypofýzou je spojen nemyelinizovanými axony neuronů jader hypothalamu (nucleus supraopticus et paraventricularis). Tyto axony tvoří stopku hypofýzy a jsou jimi do zadního laloku hypofýzy dopravován antidiuretický hormon (ADH, vazopresin) a oxytocin. Dráha tvořené těmito axony se nazývá tractus hypothalamo-hypophysialis.

Hypofýza[upravit | editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Hypofýza.

Hypofýza je oválné rozšíření konce infundibulárního výběžku hypothalamu. Je uložena v sella turcica kosti klínové a složena ze dvou anatomicky, funkčně a vývojově odlišných částí – adenohypofýzy (s epiteliální strukturou) a neurohypofýzy (s neurální strukturou). Neurohypofýza a adenohypofýza jsou navzájem propojeny krátkým portálním oběhem (a. hypophysea inferior).

Adenohypofýza[upravit | editovat zdroj]

Adenohypofýza je přední lalok hypofýzy. Produkce hormonů adenohypofýzou je regulována liberiny a statiny z hypothalamu. Je s ním cévně spojená hypofyziálním portálním oběhem. Skládá se ze tří částí

  • pars distalis – hlavní část adenohypofýzy zodpovědná za tvorbu většiny hormonů, tvořena trámci buněk chromofobních a chromofilních. Buňky chromofilní se dále dělí na buňky acidofilní a bazofilní.
  • pars intermedia – málo vyvinutá část tvořená zejména bazofilními buňkami.
  • pars tuberalis – obsahuje především buňky chromofobní a Rathkeho cysty

Hormony adenohypofýzy[upravit | editovat zdroj]

Acidofilní buňky produkují jednoduché proteiny a v trámčitém epitelu převažují, patří mezi ně dva hlavní typy buněk:

  • somatotropní buňky − somatotropin (STH), růstový hormon - podporuje proteosyntézu, a tím růst jedince, působí na proliferaci chondrocytů v růstových ploténkách;
  • mammotropní buňky − prolaktin (PRL), stimuluje rozvoj mléčné žlázy a produkci mléka.

Bazofilní buňky pars distalis secernují glykoproteiny – jsou PAS pozitivní:

V bazofilních buňkach pars intermedia je navíc tvořen:

Neurohypofýza[upravit | editovat zdroj]

Neurohypofýza neboli zadní lalok hypofýzy je tvořen axony neurosekrečních neuronů a dále gliovými buňkami (tzv. pituicity). Je nervově spojený s hypothalamem a touto cestou se do něj také dostávají antidiuretický hormon a oxytocin, které jsou v hypofýze už pouze skladované a po stimulaci akčním potenciálem uvolňované do krve exocytózou.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • KITTNAR, Otomar, et al. Lékařská fyziologie. 1. vydání. Praha : Grada, 2011. 790 s. ISBN 978-80-247-3068-4.
  • ČIHÁK, Radomír a Miloš GRIM. Anatomie. 2. upr. a dopl vydání. Praha : Grada Publishing, 2002. 470 s. sv. 2. ISBN 80-247-0143-X.
  • KONRÁDOVÁ, Václava, Jiří UHLÍK a Luděk VAJNER. Funkční histologie. 2. vydání. Jinočany : H & H, 2000. 291 s. ISBN 80-86022-80-3.
  • JUNQUEIRA, L. Carlos a Chosé CARNEIRO. Základy histologie. 7. vydání. Jinočany : H&H, 1999. ISBN 8085787377.