Možnosti a perspektivy genové terapie

Z WikiSkript

Genovou terapií rozumíme vnesení, odstranění nebo úpravu defektního genu buněk za účelem léčby geneticky dědičných chorob. Úprava genu může vést např. k tvorbě určitého léku nebo funkčního enzymu apod. V počátcích léčby se terapie osvědčila zejména u imunodeficientních stavů. První pacientkou byla čtyřletá dívka se vzácnou poruchou imunity (SCID). Její léčba spočívala v genetické úpravě jejích vlastních nefunkčních bílých krvinek, doplněním genu zajišťujícím jejich správnou funkci. Výsledkem bylo pouze částečné zlepšení, ale i tak se jednalo o úspěch. Stalo se tak 14. září 1990.

Užití genové terapie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Nejčastějším principem genové terapie je záměna funkčního genu za gen mutovaný. Odhaduje se, že největší potenciál užití má metoda u monogenně podmíněných nemocícystická fibróza, hemofilie, Duchennova muskulární dystrofie apod. S jejím použitím se však počítá i v léčbě nádorových onemocnění.

Podmínky použití genové terapie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Znalost přesné sekvence zkoumaného genu.
  • Znalost příčiny a patologického procesu vzniku onemocnění (nedostatečné množství produktu, tvorba patologicky působícího produktu mutovaného genu apod.).
  • Výběr vhodného vektoru – nosiče (retroviry, adenoviry).
  • Souhlas pacienta.

Metody vkládání genu do lidských chromozomů[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Ex vivo techniky[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Buňky postižené oblasti jsou chirurgicky odstraněny. Do získané tkáně vložíme zdravou formu genu a a kultivujeme ve vhodném prostředí. Po namnožení dostatečného množství buněk jde pacient znovu na operaci, během které se tkáň aplikuje na původní místo excize.
Velice často odebíranou tkání na kultivaci je vzorek kostní dřeně. Ta jakožto producent krevních buněk poté zajišťuje roznášení geneticky upravených buněk krví po těle. Výhoda snazší distribuce je často utlačována nevýhodami této techniky – zákrok je pro pacienta velmi bolestivý a musí probíhat ve dvou fázích (odběr kostní dřeně a následná reimplantace), protože sama kultivace vyžaduje mnoho hodin.

In vivo techniky[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Tato metoda nevyžaduje operační řešení ani anestezii. Dochází k aplikaci upraveného genu přímo do buněk těla. Musí však docházet k využívání virů jako nosičů informace.

Užívají se 2 hlavní skupiny virů:

  • Jednoduché retroviry
    • Jejich výhodou je kompletní potlačení virové DNA. Přenášena je pouze informace geneticky upravené DNA. Jejich výsledky jsou dlouhodobé a nedochází k napadání pacienty viry.
    • Nevýhodou je, že působí pouze na nově tvořené dceřiné buňky. Na již existující defektní buňky vliv nemají.
  • Adenoviry
    • Působí rychleji než retroviry, ale doba trvání účinku je kratší – v rámci týdnů. Imunitní systém pacientů má však větší tendence s těmito viry interferovat a vytvářet reakci. Pacienti proto trpí příznaky nachlazení a rýmy. Jsou však známy i případy vážnějších interakcí (viz níže).

K dosažení stejného výsledku je potřeba několikanásobně menšího množství roztoku adenovirů (v rámci mililitrů) než u retrovirů (v rámci litrů).

Přístupy k léčbě[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Jestliže je příčinou onemocnění nedostatečná produkce určitého proteinu kódovaného defektním genem, volíme aplikaci upraveného genu kamkoliv do lidského genomu. Pokud je však patologickým činitelem produkt vznikající přepisem mutovaného genu, je nutné tento gen cíleně vyřadit z překladu.

Současné využití[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

V současné době je však genová terapie stále užívána spíše vzácně. Důvodem jsou přetrvávající obavy o její bezpečnosti. Jedná se stále o manipulaci s lidskou DNA, což může vyvolávat i etické problémy.

V minulosti se objevilo několik případů, kdy došlo k vážnému zdravotnímu postižení pacientů genové terapie. Evidováno bylo i několik úmrtí. Jednalo se pravděpodobně (ačkoliv příčiny se dlouhodobě zkoumají) o masivní imunitní reakci organismu na opakovanou aplikaci adenovirů.

Genová terapie je dnes užívána spíše u velice závažných chorob, které nemůžeme léčit jiným způsobem, a které většinou končí letálně. Značnou nevýhodou metody je její finanční a technická náročnost. V neposlední řadě panují také obavy o vlivu terapie na nádorové bujení. Vnášené virové vektory mohou interferovat s jinými oblasti DNA a pozměňovat například tumor supresorové geny nebo protoonkogeny.


Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • ALBERTS, Bruce, et al. Základy buněčné biologie. 2. vydání. 2005. ISBN 80-902906-2-0.