Hurá!   WikiSkripta jsou v novém! Vzhled ale není jediná věc, která se změnila, pod kapotou je novinek mnohem víc. Pokud se chcete dozvědět více, nebo pokud vám něco nefunguje správně, podívejte se na podrobnosti.

Imunitní systém

Z WikiSkripta

(přesměrováno z Imunita)

Imunitní systém (IS) udržuje integritu organismu; rozpoznává škodlivé od neškodlivého a chrání tak organismus před exo- i endogenními škodlivinami. Patří spolu s nervovým systémem a endokrinním systémem mezi regulační systémy.

Základní pojmy:

  • Obranyschopnost: chrání organismus proti patogenním mikroorganismům a jejich toxinům.
  • Autotolerance: rozpoznává vlastní tkáně.
  • Imunitní dohled: rozpoznává vnitřní škodliviny; odstraňuje staré, poškozené, mutované buňky.
  • Antigeny (Ag): látky, které IS rozpoznává a reaguje na ně.

Obecné vlastnosti imunitního systému[upravit | editovat zdroj]

Komunikace v rámci imunitního systému[upravit | editovat zdroj]

Komunikace mezi buňkami imunitního systému se děje prostřednictvím signálních molekul:

Typické vlastnosti fungování imunitního systému[upravit | editovat zdroj]

  • Jednotlivý signál zpravidla nemá odezvu (je potřeba přítomnost kostimulačních signálů, jinak vede zpravidla k útlumu).
  • Amplifikace signálu (v průběhu signální dráhy je signál zesílen).
  • Přítomnost systémů tlumících přenos signálu (ukončení imunitní odpovědi).
  • Buněčná proliferace (podle potřeby se mění počet buněk).
  • Difúzní uspořádání (vysoká pravděpodobnost setkání se s podnětem) + migrace buněk (umožní zacílení odpovědi v místě, kde je třeba).

Místní specifita imunitní odpovědi[upravit | editovat zdroj]

Imunitní reakce probíhají hlavně v mezenchymových tkáních. Každá reakce je spojena s poškozením vlastních struktur! Je-li podnět na sliznici, dojde většinou k útlumu. Pokud něco pronikne do podslizničního vaziva, bude to pravděpodobně patogenní a odpověď proběhne (viz slizniční imunitní systém). Imunitně privilegované oblasti jsou oblasti, kde některé imunitní mechanismy chybí. Při imunitní reakci dochází vždy k poškození vlastních struktur, takže jsou to oblasti s nízkou schopností obnovy tkání (např. CNS).


V imunitně privilegovaných oblastech nedochází k odhojování allotransplantátů.

Struktura imunitního systému[upravit | editovat zdroj]

Aktivace B-lymfocytu za pomoci T-lymfocytu
Přirozená imunita

(též antigenně nespecifická, vrozená, neadaptivní)

buněčná fagocyty
makrofágy
NK-buňky
humorální komplement
interferony (IFN)
Specifická imunita

(též získaná, adaptivní)

buněčná T-lymfocyty
humorální B-lymfocytyprotilátky
Srovnání specifické a nespecifické imunity

Nespecifická imunita[upravit | editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Nespecifická imunita.

Rozpoznává nebezpečné od neškodného pomocí PAMP (Pathogen-Associated Molecular Pattern) – fylogeneticky konzervované molekuly, které jsou pro patogeny typické (např. virová RNA, lipopolysacharid).

Spolupracuje se specifickou imunitou (dává informaci o tom, co je nebezpečné).

Specifická imunita[upravit | editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Specifická imunita.

T-lymfocyty rozpoznávájí jen lineární peptidové fragmenty zpracované a prezentované antigen prezentujícími buňkami (APC – Antigen-Presenting Cell), a to zejména dendritickými buňkami za přítomnosti kostimulačních signálů. Pomáhají buňkám nespecifické imunity v zabíjení patogenů.

B-lymfocyty rozpoznávají nativní antigen a dostávají kostimulaci od T-lymfocytů.

Autoreaktivní lymfocyty jsou eliminovány.

Specifická imunita reaguje jen proti nebezpečným podnětům (o tom dá informaci nespecifická imunita a zřejmě tkáně, které jsou patogenem poškozeny). Má imunologickou paměť (využití v aktivní imunizaci).

Hlavní komponenty imunitního systému[upravit | editovat zdroj]

Imunitní reakce jsou zajištěny různými druhy buněk a molekul a jejich vzájemnými interakcemi. Buňky imunitního systému + buňky pojivových tkání → lymfatická tkáň, lymfatické orgány.

Buňky imunitního systému[upravit | editovat zdroj]

Hematopoéza

Buňky IS (imunocyty) = leukocyty, z kmenových buněk kostní dřeně, mající adhezivní molekulu CD34.

2 základní linie
  1. Myeloidní
  2. Lymfoidní
    • NK-buňky, lymfocyty B a T.
    • Vývoj B-lymfocytů probíhá v kostní dřeni a dokončuje se po setkání s Ag v sekundárních lymfatických orgánech; konečným stádiem jsou plazmatické buňky, produkující protilátky.
    • Vývoj T-lymfocytů probíhá zejména v thymu; 2 hlavní fenotypicky odlišné subpopulace: prekurzory pomocných buněk (na povrchu receptor CD4), prekurzory cytotoxických buněk (CD8): po setkání s Ag na povrchu vhodných APC se diferencují na zralé efektorové T-lymfocyty.
    • Část T a B lymfocytů se po setkání s Ag diferencují v paměťové buňky zodpovědné pak za imunologickou paměť.

Základní molekuly imunitního systému[upravit | editovat zdroj]

  • TCR, BCR (antigenně specifické receptory na povrchu T a B lymfocytů);
  • MHC I., II. (HLA molekuly);
  • Fc receptory (vážou Fc části molekul imunoglobulinů);
  • adhezivní a kostimulační molekuly;
  • imunoglobuliny;
  • cytokiny;
  • složky komplementového systému.

Fyziologické bariéry[upravit | editovat zdroj]

  • Snadná obnovitelnost povrchových vrstev (patogeny odpadnou spolu s epiteliemi).
  • Různé povrchové molekuly, sekreční protilátky (brání adherenci patogenů).
  • Komensální mikroorganismy (soutěží s patogenními).

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • HOŘEJŠÍ, Václav a Jiřina BARTŮŇKOVÁ. Základy imunologie. 3. vydání. Praha : Triton, 2008. 280 s. ISBN 80-7254-686-4.
  • KREJSEK, Jan a Otakar KOPECKÝ. Klinická imunologie. 1. vydání. Hradec Králové : Nucleus HK, 2004. 941 s. ISBN 80-86225-50-X.