Mutátorové geny, stabilita buněčného genomu

Z WikiSkript

Mutátorové geny[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Geny DNA repairu kontrolují stabilitu buněčného genomu. Jsou odpovědné za reparaci poškození (opravy chyb) DNA. Mutace nebo inaktivace těchto genů vedou k hromadění a udržování mutací v buňce a nestabilitě genomu. Zvýšená frekvence a kumulace mutací v buňce je jednou z příčin maligní transformace. Produkty těchto genů se uplatňují v opravných mechanismech poškozené DNA. Mutátorové geny, na rozdíl od onkogenů a tumor supresorových genů, neposkytují buňce schopnost nekontrolované proliferace samy o sobě. Tedy mutace mutátorových genů vede ke zvýšené frekvenci (100–1000 krát) mutovaných onkogenů a tumor supresorových genů

Geny umožňující excizní opravný proces[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Patří sem geny, jejichž produkty zajišťují vystřižení poškozeného úseku DNA (excize). Jejich recesivní mutace způsobuje onemocnění zvané xeroderma pigmentosum a Cockaynův syndrom, což jsou prekancerózy se zvýšenou náchylností ke karcinomům kůže navozeným expozicí na UV-záření

„Mismatch“ opravné geny[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Další skupina mutátorových genů. Kódované proteiny opravují chybné zařazení baze při replikaci DNA (nikoliv však komplementární). Projevem mutací těchto genů je instabilita na nukleotidové úrovni, instabilita délky mikrosatelitových lokusů (MIN) – mikrosatelitová instabilita (chybné párování bazí vyvolá změny v délce mikrosatelitových sekvencí – jejich prodloužení nebo zkrácení). Nestabilita délky mikrosatelitových sekvencí vede k replikačním chybám. Mutace mají recesivní charakter. Mikrosatelitové sekvence jsou rozmístěny po celém genomu, jejich délka je dědičná. Jsou to repetitivní sekvence dinukleotidů nebo trinukleotidů, v lidském genomu se vyskytuje 50 000–100 000 (CA)n repetic. Zárodečné mutace zejména hMSH2 (human MutS homolog 2), hMLH1, hPMSI a hPMS2 genů jsou podkladem hereditárního nepolypózního kolorektálního karcinomu (HNPCC) – děděn autosomálně dominantně, za familiární výskyt je považováno postižení 3 nebo více členů rodiny s koeficientem příbuznosti 0,5 a s výskytem onemocnění před 50. rokem. Familiární výskyt HNPCC provázený pouze nálezem karcinomu tlustého střeva nebo rekta (tzv. Lynchův syndrom I). Asi u 30 % HNPCC pacientů vznikají navíc karcinomy v dalších orgánech (endometriu, slinivce, žaludku, močovém traktu). Jedná se o tzv. Lynchův syndrom II. HMSH2 (chrom. 2p15-p22), hMLH1(chrom. 3p21.3), hPMSI (2q31–33) a hPMS2 (chrom. 7p22) geny jsou odpovědné za opravu chybného párování bazí (MMR). Jejich mutace predisponují vznik Lynchova syndromu. Nestabilita mikrosatelitů byla popsána jako charakteristický fenotypový projev ještě u dalších nádorů – karcinomů prsu a plic, nádorů GIT, endometria, u meningiomů. Defekty DNA-opravného mechanismu přispívají k akumulaci genetických defektů, podporují progresi maligně transformovaných buněk

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Zdroj[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • ŠTEFÁNEK, Jiří. Medicína, nemoci, studium na 1. LF UK [online]. [cit. 11.02.2010]. <http://www.stefajir.cz>.