Onemocnění z nadbytku živin

Malnutrice je definována jako porucha výživového stavu z absolutního nebo relativního nedostatku nebo nadbytku živin nebo jejich nevyváženého zastoupení. Malnutrice můžeme dělit z několika hledisek:

• Malnutrice z podvýživy – nedostatek živin.
• Malnutrice z nadvýživy – nadbytek živin.

• Obecné malnutrice - vznikají z nedostatku nebo nadbytku energie v přijímané potravě (protein energetická malnutrice, obezita).
• Specifické malnutrice - vznikají z nedostatku nebo nadbytku jednotlivých živin.

• Primární (exogenní) malnutrice – způsobeny nedostatečným nebo nadměrným přívodem živin. Některé z primárních malnutric postihují miliony lidí.
• Sekundární (endogenní) malnutrice – vznikají z důvodu poruchy vstřebávání živin, poruchy využití živin (defekty enzymů), interakcí nutrientů s léčivy. Ve srovnání s některými primárními malnutricemi se vyskytují zřídka. K vzniku malnutric mohou přispívat i faktory prostředí (xenobiotika, kouření).

Mezinárodní klasifikace nemocí řadí onemocnění z nadbytku živin většinou do skupiny Nemoci endokrinní, výživy a přeměny látek E65–E68 Obezita a jiné hyperalimentace (např. Nadbytek vitaminu A,D)

Malnutrice z nadvýživy

Obecnou malnutricí z nadměrného příjmu energie je obezita. Obezita patří k civilizačním chorobám a je nejčastějším metabolickým onemocněním dneška. Je definována zmnožením tuku v organismu.

Nadměrný příjem některých vitaminů, minerálních látek či stopových prvků může vést k specifickým malnutricím z nadvýživy, nejčastěji při užívání potravinových doplňků, jen výjimečně z potravy (např. hypervitaminóza A po konzumaci jater ledního medvěda, fluoróza při nadbytku fluóru v pitné vodě).

Definice stupně a druhů obezity

Graf BMI

Obvod pasu: zdravý jedince, jedinec trpící nadváhou, obézní jedinec.

Soubor:Love Handles.jpg

Mužský typ nadváhy/obezity (typ jablko)

Fyziologický podíl tuku v těle je u žen 28–30 % a u mužů 23–25 %. K vyjádření stupně nadváhy se nejčastěji používá index tělesné hmotnosti neboli BMI (body mass index). Pro výpočet BMI se používá následující vzorec.

BMI = váha (kg) / výška (m)²

Podle hodnoty BMI rozlišujeme různá stádia nadváhy.

• 20,0–24,9 – normální tělesná hmotnost
• 25,0–29,9 – nadváha
• 30,0–39,9 – závažná obezita
• 40,0 a více – patologická maligní obezita

Druh obezity je definován také rozložením tukové tkáně v těle. Rozlišujeme tzv. androidní typ, pro který je charakteristické ukládání tuku na břiše (jablko). Tento typ se vyskytuje zejména u mužů a z hlediska zdravotních komplikací je rizikovější. Gynoidní typ obezity s umístěním tuku na hýždích a stehnech (hruška), který nacházíme hlavně u žen, je považován za méně rizikový. Nebývá totiž spojován s větším rizikem kardiovaskulárních a metabolických komplikací. Rozložení tělesného tuku lze posoudit také indexem WHR (waist to hip ratio). Tento index získáme, když obvod pasu vydělíme obvodem boků. U žen by toto číslo nemělo přesáhnout 0,8 a mužů 1,0.

Prevalence obezity

Prevalence obezity v posledních letech dramaticky stoupá a to jak ve vyspělých, tak v rozvojových zemích. V rozvojových zemích je asociována zejména s ekonomickým rozvojem a přejímáním západního životního stylu (jídelníček, rozvoj individuální dopravy a trávení času u televize). Bylo prokázáno, že spolu s nárůstem hrubého domácího produktu dochází i k nárůstu prevalence obezity. Charakteristické je i rozložení obezity mezi obyvatelstvem. Ve vyspělých zemích, hlavně v Severní Americe a Evropě, je obezita asociována s nižším vzděláním a ekonomickým postavením. Častěji jí trpí obyvatelé venkovských oblastí. Naproti tomu v rozvojových zemích je obezita stále ještě výrazem ekonomické prosperity a častěji se vyskytuje u obyvatel měst. Dlouhodobě nízká prevalence obezity je v Japonsku a Číně. V Evropě dosahuje prevalence obezity u mužů 10–20 % a u žen 10–25 %.

Patogeneze obezity

V patogenezi obezity hraje roli nadměrná energetická hodnota přijímané potravy, nízká fyzická aktivita a řada exogenních a endogenních faktorů (genetické a metabolické poruchy). V organismu existuje řada mechanismů pro udržování stabilní tělesné hmotnosti. Tyto mechanismy ovšem člověka účinněji chrání proti energetickému deficitu a poklesu hmotnosti než proti nadváze. Je to zřejmě proto, že člověk se během svého vývoje častěji setkával s nedostatkem potravy. Přežili proto hlavně jedinci s šetřící energetickou bilancí. Ti pak svoje geny předali potomkům, kteří se nyní, v době energetického nadbytku, musí potýkat s nadváhou. Z živin sehrává při patogenezi obezity nejdůležitější úlohu nadměrný příjem tuků. Ty mají vysokou energetickou hodnotu a malou sytící schopnost. Obézní jedinci nejsou schopni adekvátně spalovat tuk při jeho nadměrném přívodu a organismus tak reaguje ukládáním tukových zásob. Preferují tuk hlavně pro jeho senzorické vlastnosti – plnost a texturu. Nadměrný příjem sacharidů nehraje příliš velkou roli, protože ukládání sacharidů v podobě tělesných zásob je omezené. Riziková je ovšem konzumace sacharidů v kombinaci s tuky (hlavně v tučných sladkostech). Bílkoviny při patogenezi obezity velkou roli nehrají. Jednostrannost složek potravy a špatné stravovací návyky jsou příčinou toho, že nemocní se potýkají s nadbytkem tuku a zároveň paradoxně postrádají některé nutrienty.

Zdravotní rizika spojená s obezitou

Obezita je dnes považována za jedno z primárních zdravotních rizik ve vyspělých společnostech. Je spojena s celou řadou komplikací a přidružených onemocnění, která jsou shrnuta v následujících bodech:

• hypertenze;
• angina pectoris;
• infarkt myokardu;
• cévní mozková příhoda;
• varixy DK a hluboká žilní trombóza;
• diabetes mellitus;
• syndrom spánkové apnoe;
• poruchy metabolismu lipoproteinů;
• hyperurikémie;
• změny fibrinolytické aktivity;
• degenerativní onemocnění kloubů a páteře (koxartróza, gonartróza);
• vyšší riziko výskytu některých nádorů;
• cholelithiasa a cholecystitida;
• edémy;
• horší hojení ran;
• častější výskyt úrazů a kýl;
• deprese, úzkost;
• malé sebevědomí, porucha motivace, sebeobviňování;
• společenské vyloučení a diskriminace;
• a další.

Terapie obezity

Terapie obezity by měla být zahájena, pokud je zjištěno BMI vyšší než 30. Cílem léčby je snížení a stálé udržení tělesné hmotnosti. Metody léčby se liší podle zdravotního stavu pacienta. Zahrnují dietní léčbu, pohybovou aktivitu, kognitivně behaviorální léčbu a psychoterapeutickou podporu, ale také farmakologickou a chirurgickou léčbu. Velmi důležitá je hlavně prevence obezity pomocí znalosti výživové hodnoty potravin, správného složení jídelníčku a zásad zdravého životního stylu a jejich uplatňování od dětství.

 Podrobnější informace naleznete na stránce Principy léčby otylosti.

Odkazy

Související články

• Onemocnění z nedostatku živin

Použitá literatura

• BENCKO, Vladimír, et al. Hygiena : Učební texty k seminářům s praktickým cvičením. 2. vydání. Praha : Karolinum, 1998. ISBN 80-7184-551-5.

• HAINER, Vojtěch a Marie KUNEŠOVÁ, et al. Obezita : Etiopatogeneze, diagnostika, terapie. 1. vydání. Praha : Galén, 1997. ISBN 80-85824-67-1.