Erytropoeza

Z WikiSkript
Změněno.png

Erytropoeza popisuje děj, při kterém se červené krvinky vyvíjí v krevních ostrůvcích kostní dřeně z multiploidních myeloidních progenitorových buněk (hemopoetická kmenová buňka) . V průběhu vyzrávání erytrocytů dochází ke zmenšování objemu buňky, hromadění hemoglobinu a konečně k vyloučení jádra. Pro vývoj je zásadní přítomnost hormonu erytropoetinu, železa, vitaminu B12 a interleukinů (IL3, IL4). Dělením 1 krvetvorné kmenové buňky vzniká 211 erytrocytů. Každou minutu jich současně vzniká 2×106. Vývoj trvá přibližně 7 dní.

Životní cyklus erytrocytu

Diferenciace[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Krvetvorba.

Prekursorové buňky pro erytrocyty (proerytroblasty) se vyvíjí z hemopoetické kmenové buňky, která je společným základem pro vývoj všech krevních elementů tj. megakaryocytů, granulocytů a monocytů.

Proerytroblast[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Kulatá buňka (14–20 μm) s okrouhlým jádrem, které vyplňuje většinu jejího objemu, umístěným ve středu buňky. Obvykle obsahuje 1–2 jadérka a hrudkovitý chromatin. Charakteristické je perinukleární projasnění a bazofilie podmíněná přítomností polyribozomů. Cytoplazma neobsahuje granula a je chudá na organely (umístěny v perinukleárním projasnění). Železo (ve formě molekuly ferritinu) se střádá ve strukturách zvaných siderosomy a je důležité pro budoucí syntézu hemoglobinu. Jejím dělením vznikají 2 bazofilní erytroblasty

Bazofilní erytroblast[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Bazofiloní erytroblast je buňka kulovitého tvaru (12–16 μm). Její jádro je velké, kulovité a umístěné excentricky. Chromatin je kondenzovanější než v případě proerytroblastu, nukleoly nejsou zřetelné. Bazofilie cytoplazmy je intenzivnější než v předchozím stadiu, což je podmíněno nárůstem počtu polyribozomů z důvodu začínající syntézy hemoglobinu.

Polychromatofilní erytroblast[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

V této fázi vývoje dochází ke změně barvení cytoplazmy z bazofilní na amfifilní (barví se kyselými i zásaditými barvivy) z důvodu narůstající koncentrace hemoglobinu. Zmenšuje se jednak jádro v důsledku zahuštění chromatinu, jednak samotná buňka (12–14 μm). Jde o poslední stadium vývoje erytrocytů, kdy může dojít k dělení.

Ortochromatický erytroblast[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Kulatá až oválná buňka (8–10 μm) s malým, velmi kondenzovaným (pyknotickým) jádrem. To je spolu s ostatními organelami excentricky uloženo. Cytoplazma je jasně eosinofilní díky koncentraci hemoglobinu. Tvorbou výběžků z cytoplazmy dochází prostřednictvím cytoskeletu k odškrcení (extruzi) jádra, které je posléze fagocytováno makrofágy. Bez jádra se buňka nemůže dále dělit.

Retikulocyt[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Jedná se o bezjaderný krevní element (8 μm) tvarem připomínající bikonkávní disk. V cytoplazmě nacházíme zbytky polyribosomů barvitelné brilant kresilovou modří. V krevním oběhu jsou zastoupeny 1–2 % podílem z celkového množství červených krvinek. Tento podíl může vzrůstat v případě zvýšených ztrát erytrocytů – například při krvácení.

Erytrocyt[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Erytrocyt.

Schéma buněk[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • BALKO, Jan a Zbyněk TONAR, et al. Memorix histologie. 1. vydání. Praha : TRITON, 2016. 529 s. ISBN 978-80-7553-009-7.
  • JUNQUIERA, L. Carlos, José CARNEIRO a Robert O KELLEY, et al. Základy histologie. 1. vydání. Jinočany : H & H, 1997. 502 s. ISBN 80-85787-37-7.