Transplantace ledvin

Z WikiSkript

Transplantace ledvin je indikovaná u každého pacienta s chronickým renálním selháním. V současnosti jde o rutinní metodu náhrady funkce ledvin, která by měla být upřednostněna před ostatními (hemodialýza, peritoneální dialýza), a to z hlediska prognostického i ekonomického.

Indikace[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

K transplantaci by měl být indikován pacient, který dosáhne 4. stadia chronické renální insuficience dle K/DOQI při progresi renálního selhání, obecně platí čím dříve, tím lépe. Ideální by bylo, kdyby před transplantací nemusel pacient podstupovat jinou metodu náhrady funkce ledvin (hemodialýzu).

Onemocnění, která vedou k selhání ledvin:

  1. glomerulopatie (nejčastěji IgA);
  2. chronická tubulární onemocnění;
  3. diabetická nefropatie;
  4. polycystická choroba ledvin.

V případě diagnózy diabetes mellitus I. typu v kombinaci se závažnou (terminální) diabetickou nefropatií se ledviny transplantují zároveň s pankreatem jako kombinovaná transplantace slinivky a ledvin, kdy se využívá výhod následné společné imunosupresivní léčby. Také již prodělaná transplantace ledvin (s následnou imunosupresivní léčbou) je podpůrným faktorem pro rozhodnutí provést u diabetika transplantaci slinivky.

Anatomie ledvin, cévní zásobení, syntopie v retroperitoneu

Kontraindikace[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Akutní nebo chronická infekce;
  • srdeční selhání;
  • koagulopatie;
  • AIDS;
  • maligní onemocnění;
  • pokročilá onemocnění jater nebo plic.

Dárci[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Živí dárci

Nejčastěji to jsou příbuzní, partneři, ale není to podmínkou. Mohou to být i lidé cizí. Hlavním faktorem je dobrovolnost dárcovství a zdraví dárce. Z důvodu neohrožěn dárce odebráním jedné ledviny je nutné výhledově posoudit funkci ledviny, jestli zde nehrozí např. glomerulonefritida?).

Zemřelí (kadaverózní) dárci

V ČR platí takzvaný předpokládaný souhlas o dárcovství po smrti. Pokud se člověk během smrti nevyjádří, že orgány darovat nechce, tak se pokládá automaticky za dárce.. Jeded z požadavků je mozková smrt prokázaná panangiografie (2x během 30 min), pak také nepoškození funkce ledvin (nutný zachovaný periferní oběh) a studená ischemie až 24 hod.

Imunologie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Kompatibilita v krevních skupinách (AB0 systém) patří k nejdůležitějším. Transplantace je však možná i při neshodě krevních skupin(v ČR od ledna 2011). Protilátky při neshodě musí být z krve příjemce odstraněny např. adsorpcí či plazmaferézou. Pokud dojde je shodě v co nejvíce znacích HLA a bude zde nízký titr lymfocytotoxických protilátek vyjde nám křížová zkouška negativně. Křížová zkouška se rozumí , že spojíme sérum příjemce, lymfocyty dárca a komplement. Pokud vychází křížová zkouška pozitivní, je potřeba odstranit protilátky.

Chirurgická technika[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Lokalizace ledvin po transplantaci
CT transplantované ledviny v pravé jámě kyčelní
  1. Odběr ledviny;
  2. umístění štěpu heterotopicky do pravé jámy kyčelní (cévy se připojí na iliackou tepnu a žílu, ureter se všije do močového měchýře);
  3. původní ledviny se většinou ponechají na místě, kde se pozvolna zmenší a atrofují (výjimku tvoří polycystické ledviny, které se odstraňují);
  4. ve většině případů se transplantuje pouze jedna ledvina, vzácně dvě (druhá do levé jámy kyčelní), když by jedna nestačila k obnovení renální funkce.

Pooperační vývoj[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

V 65 % případů ledvina funguje ihned po transplantaci. Pacient je hydratován, aby začalo tvoření moči.
V 25 % dochází k opožděnému rozvoji funkce štěpu a ledvina krátkou dobu nefunguje (dny až týdny). Po určité době se funkce rozvine, do té doby je nutná hemodialýza.
V 10% ledvina nefunguje vůbec a to na podkladě trombózy nebo neznámých příčin, ku příkladu kvůli primární afunkci.

Statistická data[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Průměrná čekací doba na ledvinu je 12 měsíců, což je mnohem méně než např. v USA (3–4 roky). Je to dáno tím, že spousta pacientů u nás k transplantaci není indikována, i když by být mohla. Až 15 % transplantací ledvin tvoří opakované transplantace. Z důvodu přechozí rejekci štěpu, která není kontraindikací dalšího výkonu. Jednoleté přežívání pacientů po transplantaci přesahuje 95 %. Desetileté přežívání štěpu po transplantaci je 50 %.

Imunosuprese[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. Indukční
    • ATG – antithymocytární globulin – polyklonální protilátky proti T lymfocytům
    • basiliximab – monoklonální protilátka proti IL-2 receptoru na T lymfocytech (anti CD25)
    • alemtuzumab (anti CD52)
  2. Udržovací – trojkombinace:
    • kortikoisteroidy (prednison);
    • základní imunosupresiva (cyklosporin A nebo tacrolimus);
    • adjuvantní imunosupresiva (azathioprin, mykofenolát mofetil).
  3. Protirejekční – terapie akutní rejekce štěpu:
    • pulsní dávky kortikosteroidů 250–500 mg prednisonu po dobu 3–5 dní, pokud nezaberou ani dávky 2–3 g prednisonu, považujeme za kortikorezistentní;
    • u kortikorezistence polyklonální antilymfocytární protilátky – ATG nebo monoklonální basiliximab (anti IL-2R), alemtuzumab (anti CD52).

Cyklosporin A a takrolimus se váží na cykloneurin a působí inhibici exprese IL-2.

Možné nežadoucí účinky

Mezi nežádoucí účinky patří zejména nefrotoxicita a neurotoxicita. Takrolimus může způsobit DM receptorového typu, proto se místo udiabetiků používá místo takrolimu cyklosporin. Azathioprin je hepatoxický a myelooxický. Doporučuje se tedy místo něj použít mykofenolát mofetil. V neposlední řadě je nutné zmínit, že mezi další nežádoucí účinky patří i hrozba vzniku DM, Cushingův syndrom, osteoporózu, hyperlipidemii kvůli kortikoidům.

Komplikace po transplantaci[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. Časné:
    • rejekce štěpu (hyperakutní, akutní) – léčba viz výše;
    • močová píštěl;
    • trombóza tepny nebo žíly štěpu;
    • oportunní infekce:
  2. Pozdní:
    • hypertenze (stenóza tepny štěpu);
    • chronické jaterní selhání;
    • nádory (kůže, lymfomy, Grawitz);
    • chronická rejekce.


Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Zdroj[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • ČEŠKA, Richard, et al. Interna. 1. vydání. Praha : Triton, 2010. 855 s. s. 562-564. ISBN 978-80-7387-423-0.