Antropozoonózy

Z WikiSkript

Zajíci mohou být přenašeči tularémie.

Antropozoonózy (též zoonózy) jsou infekční onemocnění, jejichž zdrojem je zvíře. Zvířata mohou a nemusí být zoonózou postižena, často jsou jen rezervoárem mikroorganismu.[1]

Terčem těchto infekcí se člověk může stát při pobytu v přírodě, stykem s nakaženým i uhynulým zvířetem nebo jeho částmi (kožešiny, výkaly). Rovněž domácí mazlíčci jsou významným zdrojem nákazy. Přenašeči mohou být například členovci (klíšťata, komáři, blechy, vši), savci, ptáci, ryby.

Přenos[upravit | editovat zdroj]

Ixodes ricinus patří mezi členovce přenášející antropozoonózy.

Infekční agens se do kontaktu s člověkem dostává nejrůznějšími způsoby (krev sající hmyz, kontaminace potravin...). K přenosu dochází přímým kontaktem, polknutím, vdechnutím, prostřednictvím neživých médií (sapronózy) či živých vektorů.

Brány vstupu
  • kůže – přenos pouhým kontaktem nebo průnikem patogena do drobné oděrky,
  • sliznice – nejčastěji dýcháním aerosolu patogena (respirační trakt) a kontaminací potravin (trávicí trakt),
  • krví – krev sající hmyz může při sání krve vypouštět patogeny (Plasmodium ve slinách komárů rodu Anopheles),
  • trauma – při hlubším poranění je patogen zanesen do rány (kousnutí u vztekliny).

Etiologie[upravit | editovat zdroj]

Mezi etiologická agens řadíme viry, bakterie, parazity, plísně a priony.

Nejčastější zoonózy u nás:

Kampylobakterióza je nejčastější příčinou bakteriálních průjmů v ČR.

Mezi choroby přenášené členovci řadíme například:

  • lymeskou boreliózu;
  • klíšťovou encefalitidu;
  • ehrlichiózu – 4x častější u mužů než u žen
    • lidská granulocytární ehrlichióza (LGE) – (Anaplasma phagocytophila; přenašeč klíště)
    • lidská monocytární ehrlichióza (LME) – (Anaplasma Chafeensis; přenašeč klíště)
  • tularémii;
  • leishmaniózu – formy kožní, mukokutánní, viscerální. Životní cyklus leishmanií probíhá mezi člověkem a komárem rodu Phlebotomus.

Brucelóza byla u nás (hlavně díky zlepšení hygieny chovů) zcela potlačena. Rovněž vzteklina u nás nebyla od r. 2002 prokázána.[2]


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. HURYCH, Jakub a Roman ŠTÍCHA. Lékařská mikrobiologie : Repetitorium. 3. vydání. Praha : Triton, 2021. s. 277. ISBN 978-80-7553-976-2.
  2. CHALUPA, P. Zoonózy [online]. ©2005. Poslední revize 2006-01-30, [cit. 2009-12-16]. <http://www1.lf1.cuni.cz/~hrozs/zoopch1.htm>.