Ixodes ricinus

Z WikiSkript

Přehled klíšťat[upravit | editovat zdroj]

Klíšťat (Ixodina) jsou hematofágní ektoparaziti. Ve střední Evropě je známých 7 epidemiologicky významných druhů klíšťat. Podle typu parazitismu je dělíme na:

  • exofilní – svého hostitele aktivně vyhledávají na, sem patří: klíště obecné (Ixodes ricinus), klíště polní (Haemaphysalis concinna), klíště stepní (Haemaphysalis punctata), klíště lesostepní (Haemaphysalis inermis), piják polní (Dermacentor reticulatus), piják stepní (Dermacentor marginatus).
  • endofilní – žijí v úkrytech svých hostitelů, z nich se člověk nejčastěji střetává střetává s klíštěm ježím (Ixodes hexagonus).

Nejrozšířenější a epidemiologicky nejvýznamnější je kliešť obecné (Ixodes ricinus) [1].

Ixodes ricinus[upravit | editovat zdroj]

Biotop[upravit | editovat zdroj]

Klíště obecné je rozšířené po celé Evropě, severní Africe a jihozápadní Asii. Také ho můžeme najíst na celém území střední Evropy, ale jeho výskyt je mozaikovitý. Prostředí je pro klíště limitujícím faktorem. Na jejich výskytu a aktivitu působí několik činitelů. Nejvýznmanějším biotickým faktorem pro klíště je přítomnost hostitele. Teplota a vlhkost jako význmané abotické faktory ovlivňují vegetační kryt, který vytváří podmínky pro život těchto parazitů a jejich hostitelů. Proto krátkodobé i dlouhodobé změny klimatu mají vliv na epidemiologii. zoonóz s přírodními ohnisky. Výskyt klíšťat závisí od geologického podloží, typu půdy (nevyskytuje se na mokřadech, kyselých, písečnatých, obdělávaných půdách a vinicích), vegetačního pokryvu (nevyskytuje se ve smrkových monokulturách, borovicových lesích, kde je pH < 7), klimatických podmínek (ideální teplota 5–32 °C); a od vzdušné vlhkosti (ideální relativní vlhkost okolo 80 %). Typickým biotopem jsou pro něho listnaté dubové a smíšené lesy, háje, lesní louky a výšky do nadmořské výšky 600–800 m n. m., globální oteplování však způsobuje posouvání těchto hranic a nad 1000 m n.m. Najvyšší dennzita klíšťat je v bezprostřední blízkosti lesních cest a cestiček, protože zde se tu nejčastěji pohybují hostitelé. Klíšťata postupně pronikají do městských oblastí. [1].

Hostitelé[upravit | editovat zdroj]

Z hlediska cirkulace patogenů jsou nejvýznamnějšími hostitelé ti, kteří se nakazí a infekce u nich probíhá inaparentně nebo subklinicky. Tito hostitelé znamenají pro klíšťata nejen zdroje krve, ale také dlouhodobý zdroj infekce pro do té doby nenakažené klíště.[2]. Jsou to zejména drobní savci, kteří jsou hlavními rezervoáry lymské boreliózy, myšice lesní Apodemus flavicollis (více jak 30% promořenost) a norník rudý Clethrionomys glareolus (15 % infikovaných) [1]. Dále sem patří: potkani, plch, veverky, ježci, zajíce, ptáci jako bažanti, sýkorky, pinky, drozdi, červenky, a taktéž plazi, hlavně ještěrky. Další skupinou hostitelů tvoří nekompetentní rezervoáry, které jsou v prvé řadě donory krve pro klíšťata, ale nejsou schopné přenášet původce onemocnění na jiné klíště. K nim patří srnky a jeleni. Nakažení náhodných hostitelů, jako je člověk a domácí zvířata (tzv. dead-end-hosts) neumožňuje cirkulaci patogenů, ale může jim vyvolat závažné onemocnění [2].

Vývojový cyklus[upravit | editovat zdroj]

OBRAZOK I. ricinus.jpg

Individuální vývoj klíštat se uskutečňuje podle schématu: vajíčko → larva → nymfa → imago. Z vajíček se vylíhnou 6-nohé hnědé larvy, které parazitují na menších zvířatech (drobní lesní hlodavci, ptáci, plazi) 2–6 dní, potom odpadnou a v úkrytu se metamorfují na 8-nohé nymfy. Ty na svých hostitelích – větších savcích (veverky, ježci, zajíce, toulavé psi, kočky), parazitují 2–7 dní a po určité době klidu se přemění na pohlavní diferencované dospělé klíště. Samci sají jen omezeně, samice sají na velkých zvířatech (srnci, jeleni, ovce, kozy, líšky, jezevci, psi) 5–14 dní. Kopulace probíhá většinou na hostiteli po dobu sání, ale také na zemi v přírodním ukrytu, pričemž sameček vyhledává samičku. Ve vlhkém úkrytu ( vrchní vrstva půdy) se v ní vyvíjí vajíčka (oogeneza). Při optimálních podmínkách může po 2 dnech začít kladení [1]. Samička snáší 2000–5000 vajíček a potom hyne. Z vajíček se asi po měsíci líhnou larvy. Jejich ontogeneze trvá nejčastěji 3 roky, může však kolísat, v závislosti od podmínek prostředí, mezi 2–6 lety.

Sezónní aktivita[upravit | editovat zdroj]

I. ricinus se objevuje na jaře, na obzvlášť příznivých místech za ideálně vlhkého počasí ho můžeme najít už v březnu. Křivka jeho výskytu je v našich podmínkách dvojvrcholová s maximem v květnu a červnu. V horkých letních měsících nastává prudký pokles jejich aktivity, ve vlhčích listnatých lesích je můžeme najít. Opětovný nárůst pozorujeme v září a říjnu, v listopadu zpravidla nacházíme poslední exempláře, přes mírné zimy se ojediněle vyskytují na lovné zvěři a někdy se je podaří i označit. Velmi teplé a suché léta však mohou způsobit zvýšený úhyn klíšťat, což má za následek sníženou hustotu klíšťat na podzim. Tehdy mluvíme o jednovrcholové křivce sezónní aktivity.[1].

Zdravotnický význam[upravit | editovat zdroj]

Hned po komárech přenášejí klíšťata nejširší spektrum různých patogenů[1]. Jestli je vývojový cyklus klíštěte obecného trojhostitelský, vystřídá tři zpravidla tři ekologicky rozdílné hostitele. Takto se může klíště nakazit i nákazu přenést na příslušníky různých skupin živočichů.[3] a udržovat původce onemocnění v přířodních ohnisních. V tom tkví jejich epidemiologický význam.Ixodes ricinus je vektorem původců mnoha onemocnění, nejčastěji přenáší původce lymské boreliózy, spirochety Borrelia burgdorferi. Práce mnoha autorů potvrzují celoplošnou infikovanost klíšťat I. ricinus boreliemi. To znamená, že ohniska lymské boreliózy se mohou nacházet všude tam, kde jsou klíšťata, na rozdíl od dalších onemocnění, například klíšťové encefalitidy, pro kterou jsou geograficky definovaná ohniska. I. ricinus dále přenáší rickettsie, Coxiella burnetii (původce Q horečky), anaplazmy, ehrlichie, Francisella tularensis (pôvodca tularémie). Na zvířata přenáší babeziózu dobytka (Babesia divergens), ovcí (B. ovis) a psů (B. canis), též virovou klíšťovou horečku tzv. louping ill, granulocytární anaplazmózu a mnohé další. Z klíšťat byli izolováni také původci listeriózy, úplavice, brucelózy, toxoplazmózy a jiné [1].

Prevence[upravit | editovat zdroj]

Ochrana před klíšťaty je individuální a kolektivní. Základem individuální ochrany je důkladnáprohlídka těla po návratu z potenciálně prostředí, kde by se mohla klíšťata vyskytovat. Nalézají se nejvíce v tříslech, v oblasti genitální, v axilách, na krku, hrudníku, v podkolenní jamce. Klíšťata se nejčastěji přichytávají na místech přilehlých s oděvem. Po dobu pobytu v lese je nevyhnutelný vhodný oděv, protože klíště se na člověka dostává kontaktem s přízemní vegetací a putuje smšrem nahoru. Doporučené jsou světlé dlouhé nohavice a košila zastrčená do kalhot. Doplňkovou ochranou metodou je nanášení repelentů a akaricidů na oděv nebo holé tělo. Pokud na těle najdeme přisáté klíště, je důležité ho co nejdříve správně vyndat a místo vydezinfikovat. Natírání krémem nebo olejem je absolutně nevhodné, klíště se začne dusit, samo se snaží z kůže uvolnit, přitom vypouští množství slin, čímž zvyšuje riziko infekce. Nejúčinnější je uchopit ho jemnou pinzetou co nejblíže při kůži, kývavým pohybem opatrně vytáhnout a zkontrolovat, zda je odstraněné celé. Ránu je potřeba vydezinfikovat, nejlépe jodovou tinkturou. Kolektivní ochrana je založená hlavně na mechanické likvidaci vysoké vegetace podél chodníků a cest, ve snaze eliminovat kontaktní bod člověka s klíštětem. [1]

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h PEŤKO, B. Kliešte v podmienkach globálnych zmien. In DUBINSKÝ, P. Vybrané kapitoly zo všeobecnej parazitológie. 1. vydání. Košice : PaU SAV, 2005. s. 115-130. 
  2. a b DERDÁKOVÁ, M. Interakcie vektor-patogén-hostiteľ. In DUBINSKÝ, P. Vybrané kapitoly zo všeobecnej parazitológie. 1. vydání. Košice : PaU SAV, 2005. s. 139-140. 
  3. ROSICKÝ, Bohumír, et al. Škůdci lidského zdraví : Boj s hmyzem II. 1. vydání. Praha : Přírodovědecké vydavatelství, 1952. s. 512-522.